Zajímavé dotazy
Dotaz:
S čím se má shodovat přísudek ve větě, jejíž klíčová část zní 4,2 % lidí podstoupil_? Má mít sloveso koncovku -y kvůli desetinám, nebo je celá ta číselně-procentní část středního rodu a bude tam -o?
Odpověď:
Řešení shody přísudku s podmětem v této konstrukci není jen jedno a jeho nesnadnost vyplývá z toho, že ze zápisu pomocí číslic a značky pro procenta nemusí být na první pohled jednoznačné, jak se podmětová část čte.
Na prvním místě můžeme doporučit čtení čtyři celé dvě desetiny procenta lidí, které explicitně vyjadřuje všechny složky celé fráze a náležitě je skloňuje. V takové jmenné skupině je jádrem podmětu tvar desetiny; tvar procenta je neshodným přívlastkem tohoto podmětu (a tvar lidí zase neshodným přívlastkem oněch procent). Přísudek se s podmětem shoduje ve vyjadřovaných gramatických kategoriích, v tomto případě v čísle a jmenném rodě, takže stejně jako tvar desetiny bude mít podobu odpovídající množnému číslu a ženskému rodu, tedy koncovku -y. Celá fráze tedy bude mít podobu čtyři celé dvě desetiny procenta lidí podstoupily. (Dodejme, že se změnou hodnoty čísla za desetinnou čárkou by se měnila i koncovka přísudkového slovesa – např. 4,1 % lidí podstoupila [jedna desetina], 4,5 % lidí podstoupilo [pět desetin].)
V úvahu však přichází i čtení čtyři celá dvě desetiny procenta lidí, v němž se počítají procenta, a v němž je tedy číselný výraz čtyři celá jejich shodným přívlastkem. Pokud by totiž v údaji nefigurovala procenta, četlo by se 4,2 jako čtyři celé dvě desetiny – v takovéto konstrukci se přídavné jméno celý shoduje s povrchově nevyjádřeným počítaným podstatným jménem jednotka. V našem případě však lze kromě jednotek procent počítat prostě jen procenta – ta jsou zde čtyři celá. Z toho pak vyplývá shoda přísudku s podmětem, který je tudíž v množném čísle a středním rodě, celá fráze tedy bude v podobě čtyři celá dvě desetiny procenta lidí podstoupila. Upozorňujeme však, že přijatelnost tohoto konkrétního spojení může být zvyšována shodou okolností, totiž tvarovou homonymií – tvar procenta zde může být zároveň v 1. pádě množného čísla (čtyři… procenta) i ve 2. pádě čísla jednotného (… desetiny procenta). To se změní, jakmile bude číslo rovno pěti nebo vyšší (pět… procent vs. … desetiny procenta). Dosavadní popisy gramatiky češtiny navíc přídavné jméno celý ve vyjádřeních desetinných čísel vztahují k číslovce, nikoliv k počítanému předmětu po ní.
Kromě toho můžeme zvolit stylově nižší, zjednodušené čtení čtyři celé dvě procent lidí. V něm se v souladu s běžnou praxí v méně oficiálních či formálních komunikačních situacích explicitně nevyjadřuje řád čísla za desetinnou čárkou. Desetinné číslo 4,2 se tu zjevně chápe jinak než celá čísla 1, 2, 3 a 4, tj. podobně jako většina jiných čísel hodnoty od 5 výše. Číslovky pět a vyšší v češtině vstupují do větných vztahů formálně jako podstatná jména a udělují svému neshodnému přívlastku tvar 2. pádu množného čísla a přísudku shodu s jednotným číslem a středním rodem. Proto bude v takovém případě slovesu náležet koncovka -o, tedy čtyři celé dvě procent lidí podstoupilo.
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jakou podobu má obyvatelské jméno utvořené od zeměpisného jména Brňany (obec v okr. Litoměřice)?
Odpověď:
Obyvatelské jméno utvořené od zeměpisného jména Brňany by mělo mít ve spisovném jazyce podobu Brňaňan (srov. Rokycany > Rokycaňan), v množném čísle Brňaňané. Tato podoba je sice vytvořena v souladu se slovotvornými zásadami češtiny, v úzu se však nepoužívá (což je mj. jistě způsobeno i tím, že jde o malou obec, o které není mimo její bezprostřední okolí třeba často mluvit), a běžně se nepoužívá ani žádná jeho frekventovanější obdoba. Navíc je pravděpodobné, že kvůli opakování slabik -ňa-ňa- (navíc v kombinaci se slabikou br-) by podoba Brňaňan na uživatele působila zvláštně, nezvykle, možná i komicky. Podobě Brňaňan (Brňaňané) bychom se proto doporučili vyhnout. V množném čísle je místo ní možné použít podobu Brňanští, v jednotném čísle je lepší volit opis – obyvatel Brňan.
mb
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jaké je obyvatelské jméno od Slovácka?
Odpověď:
Pro obyvatele Slovácka se používá označení Moravský Slovák. Vzhledem k tomu, že přechýlená podoba tohoto obyvatelského jména může být jak Moravská Slovenka, tak Moravská Slovačka (podle SSJČ), je možné utvářenost a motivaci obyvatelského jména Moravský Slovák interpretovat dvěma způsoby. Může být odvozeno buď od paralelního názvu téhož regionu: Moravské Slovensko – a pak jde o vztah Moravské Slovensko > Moravský Slovák / Moravská Slovenka, nebo může být utvořeno od názvu (Moravské) Slovácko – a pak jde o vztah (Moravské) Slovácko > Moravský Slovák / Moravská Slovačka. Ať tak či onak, v obou případech je nutné k podstatnému jménu Slovák (< (Moravské) Slovácko, Moravské Slovensko) doplnit přídavné jméno Moravský kvůli homonymii s obyvatelským jménem Slovák utvořeným od názvu Slovensko.
mb
Zajímavé dotazy
Dotaz:
V diskusi o chovu psů jsem narazila na spojení množárna psů. Není to překlep? Podle mě by tam měla být množírna.
Odpověď:
V Příručním slovníku jazyka českého, jenž vycházel v letech 1935–1957, jsou zachyceny obě podoby – množírna i množárna. U výrazu jsou uvedeny dva významy. Podle slovníku se slovo používá v zahradnictví pro označení ‚zařízení k množení rostlin‘ a v lékařství pojmenovává ‚skříň, v níž se pěstují bakteriové kultury, thermostat‘. (Dodejme, že thermostat, resp. dnešním pravopisem termostat, se dříve užíval nejen ve významu ‚zařízení k udržování stálé teploty‘, ale mohl označovat též ‚místnost nebo skříň, v níž se udržuje stálá teplota‘.) V novějším Slovníku spisovného jazyka českého nalézáme pouze podobu množárna, navíc s jediným významem: ‚skleníkové zařízení k množení rostlin‘. Žádný ze slovníků tedy nespojuje daný výraz s chovem zvířat. Do mladšího Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost se slovo dokonce ani nedostalo.
V Českém národním korpusu (SYN v8) nacházíme doklady pro obě podoby slova. Množárna je doložena jedenácti výskyty, objevuje se v textech o pěstování rostlin: Pokud je k dispozici množárna, pak lze rostliny řízkovat takřka během celého roku. Ideální je vytápěná skleněná malá množárna, vhodný je však i skleník… Ovšem výrazně častěji je zaznamenána varianta množírna, ta má v korpusu více než 1 200 dokladů. Užívá se ve spojení s pěstováním rostlin (Napadají též rostliny v množírnách, v pařeništích, ve sklenících, poškozují i hrnkové rostliny.), ale také (především) ve spojení s chovem domácích mazlíčků (Jako advokátka prosadila návrh na potírání nelegálních množíren psů.), případně i jiných zvířat (Na výzkumu a technologickém vybavování množírny much se podílejí slovenští kolegové… Pokud jsme to dělali s cílem mít tady množírnu antilop, pak se dílo podařilo.). Z dokladů vyplývá, že v současnosti se běžně užívá varianta množírna, a to v různých kontextech, zatímco množárna se vyskytuje jen zřídka, nadto zpravidla v textech věnovaných péči o rostliny. Spojení množárna psů je tedy možné, ovšem nezvyklé – to ostatně dokládá i výše formulovaný dotaz.
kd
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak psát názvy stomatologických protetických výrobků, které mají v angličtině označení inlay, onlay a overlay? V Internetové jazykové příručce připouštíte jak původní varianty inlay a onlay, tak počeštěné inlej a onlej. Podoba inlej je zapsána i v zákoně. My počeštěný pravopis bez potíží používáme, váháme však u slova overlay. Nabízí se ovrlej, či dokonce ouvrlej, což je však zřejmě nepřijatelné. Podobou overlej si nejsme jisti, jakkoliv i s ní se v praxi lze setkat. Rádi bychom ke všem třem výrazům přistupovali jednotně. Jak tedy psát o overlayích v textech, kde se užívají varianty inlej a onlej?
Odpověď:
Pokud se v blízkém kontextu užívají pravopisně adaptované podoby analogických označení inlej a onlej, pak pro zápis slova overlay přicházejí v úvahu tři možnosti postupu:
- Používat neadaptovanou podobu overlay.
- Výraz adaptovat plně, a to na ouvrlej.
- Výraz adaptovat částečně, tj. vytvořit hybridní podobu overlej.
Tento problém nemá žádné jednoznačně dobré řešení.
Varianta 1 má tu nevýhodu, že neadaptovaný zápis overlay ve společnosti adaptovaných inlej a onlej může ve své nejednotnosti působit rušivě a vzbuzovat pochyby, jestli overlay je, nebo není cosi na stejné úrovni jako inlej a onlej.
Hlásková, resp. písmenná skladba podob ve variantě 2 může připomínat přídavná jména s nespisovnými koncovkami jako otrlej, nevrlej apod., což je jistě nežádoucí. Navíc ou- na začátku slov je nejspíš inherentně příznakové – srov. ouřada, ouško, ouvej apod.
Proto se nám jako nejvhodnější jeví varianta 3. Vede nás k tomu několik argumentů.
Sekvence písmen lay z angličtiny se kromě názvů inlej a onlej pravopisně počešťuje i v dalších případech – píšeme např. i plejboj místo playboy, ale hlavně displej (u něj už se grafická dubleta ani neužívá; jsme si přitom vědomi faktu, že zde jde o rozdílné základy play a lay). Zdá se tedy, že kombinace písmen ej nemusí vždy nutně vyvolávat dojem nespisovnosti. Na pravopisné počešťování zde bude mít navíc pozitivní vliv mnoho dalších přejímek se sekvencí ej, např. volejbal nebo trolejbus.
Naopak komponent over- podle našich zjištění pravopisně počešťován nebývá, respektive pouze výjimečně a značně příznakově.
Je možné, že u některých čtenářů by mohla vzbuzovat negativní postoje hybridnost takového zápisu (neadaptované over- a adaptované -lej), podobné kombinace však v češtině nejsou ničím výjimečným (srov. např. showbyznys).
Pokud bude někdo na základě hybridního pravopisu vyslovovat overlej jako [overlej] namísto pravděpodobnějšího [ouvrlej], k nedorozumění pravděpodobně díky kontextu nedojde. Navíc výslovnost anglického komponentu over- graficky jako [over] není nic nového ani nesystémového, viz výrazy typu overal, overlockový steh.
vš, od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Když mám na mysli, že něco někdo říká tak podrobně, aby to ten druhý pochopil, píše se zvlášť říct po lopatě, nebo to může být i dohromady říct polopatě?
Odpověď:
Hranice chápání určitého výrazu jako spřežky není ve všech případech zřejmá, proto se doporučuje způsob zápisu ověřovat ve slovnících češtiny, Pravidlech českého pravopisu či v Internetové jazykové příručce (IJP).
V uživatelské praxi se někdy objevuje psaní dohromady i u výrazů, které příručky zatím za spřežky nepovažují. To platí i v tomto případě. Výkladové slovníky češtiny, a to jak starší Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), tak i novější Slovník spisovné češtiny, zachycují uvedený obrat jen psaný zvlášť: vyložit někomu něco po lopatě = aby to pochopil. Doklady z ČNK syn v8 však zcela jasně potvrzují, že v úzu je psaní dohromady stejně četné jako psaní zvlášť (424x polopatě : 438x po lopatě).
Důvodem pro psaní dohromady je se značnou pravděpodobností vliv slov polopatismus, polopatistický, polopatický, polopaticky. Expresivní podstatné jméno polopatismus – vysvětlované jako ‚primitivní způsob sdělování (po lopatě)‘ nebo ‚podrobné vysvětlení pro méně chápavého člověka‘ – zachycuje nejenom Slovník nespisovné češtiny (SNČ), ale už SSJČ z 60. let. Zaznamenává rovněž přídavné jméno polopatistický (film, výklad). V praxi se podle ČNK dnes častěji uplatňuje varianta polopatický, popř. příslovce polopaticky. To vysvětluje SNČ slovy ‚zcela srozumitelně‘.
IJP proto doporučuje uvedený výraz přiřadit ke skupině slov, která se mohou psát dvojím způsobem bez významového rozlišení (na příklad – například, z počátku – zpočátku, na boso – naboso apod.), a proto uvádí obě možnosti zápisu: po lopatě – polopatě.
Jestliže se někomu chystáte něco srozumitelně a podrobně vysvětlit, (na)servírovat, vyložit, podávat, sdělit, říct, můžete tak učinit po lopatě i polopatě.
ač
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Nedávno mě známý zaskočil pranostikou svatý Martin přijel na brůně. Osobně znám pouze verzi svatý Martin přijel na bílém koni. Nejsem žádný jazykovědec, ale v tom slově tuším německé braun, ‚hnědý‘. Nejde mi tedy do hlavy, proč brůna označuje právě bělouše…
Odpověď:
Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) skutečně u hesla brůna uvádí, že jde o zastaralý a básnický výraz pro ‚bílého koně, bělouše‘. U příkladů najdeme nejen vámi zmiňovanou pranostiku sv. Martin přijel na brůně (s poznámkou, že dnes je častější „na bílém koni“), ale také spojení štíhlonohá brůna Horymírova, tedy Šemík. Starší Příruční slovník jazyka českého (PSJČ) uvádí, že kromě významu ‚bělouš‘ se v básnických textech můžeme setkat i s použitím slova brůna pro koně vůbec; dokládá to citátem z díla Antonína Sovy Mor na černé brůně za nimi doklusal. To však nemění nic na tom, že primárně je výraz brůna skutečně chápán jako ‚bílý kůň‘. Vaše podezření, že výraz brůna nějak souvisí s hnědou barvou, je pochopitelné, zvláště vezmeme-li v úvahu např. formálně podobná slova brunátný nebo brunet(a), která mají skutečně obě původ v germánském základu brūn, ‚hnědý‘ (slovo brunátný nám dnes evokuje spíše červenou barvu, je však odvozeno ze staročeského brunát, což bylo sukno tmavé, červenohnědé barvy).
Slovo brůna však etymologicky s germánským základem brūn – ač je tato myšlenka svůdná – zřejmě nesouvisí. Celkově je výraz etymologicky málo průhledný a jeho původ je třeba odvozovat od dnes již zapomenutého adjektiva broný. SSJČ i PSJČ výraz hodnotí jako zastaralý a definují jej jako ‚bílý (jen o koni)‘. Podle Machkova Etymologického slovníku jazyka českého souvisí přídavné jméno broný (a potažmo i právě brůna a alternativní podoba broň) se slovenským slovesem bronieť (sa): tomu Slovník slovenského jazyka přisuzuje význam ‚dostávat tmavou nebo hnědou barvu, resp. červenat‘. Machek však upozorňuje, že zejména v souvislosti s ovocem a plodinami vůbec výraz nabývá spíše významu ‚dostávat barvu zralosti‘ a dodává, že ve slovanských jazycích se výraz bronъ v různých obměnách v minulosti užíval a někde stále užívá pro označení plavé, světlé barvy zrajícího obilí. Odtud se pak výraz přenesl i na barvu plavého koně (původně tedy ne zcela bílého). Že nejde o nahodilé žonglování s významy, dokládá i Elektronický slovník staré češtiny, v němž lze dohledat výraz bronec – což bylo označení pro člověka ‚s nápadně světlými až bílými vlasy a kůží‘.
av
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Existuje profesní kvalifikace hospodyně v domácnosti. Jak by se pojmenoval muž, který by toto povolání vykonával? Výraz hospodář přece znamená něco jiného.
Odpověď:
Pojmenováváme-li člověka, který vykonává určitou činnost nebo se nachází v určitém stavu, obvykle se od mužské podoby pomocí přípon tvoří přechýlená podoba ženská (učitel–učitelka). Je málo případů, kdy je tomu naopak: vdova–vdovec, kmotra–kmotr. Pokud tradičně existuje pouze ženské pojmenování, protože dosud danou činnost vykonávaly pouze ženy, stává se, že mužská podoba se v úzu ani nevyskytuje (hosteska, švadlena, chůva, akvabela apod.). U některých z nich bychom mohli podle slovotvorných zásad mužské podoby vytvořit (např. hostes, chůvák), takové tvary jsou však spíše hypotetické a v běžném úzu se nevyskytují. Obvykle mluvčí tuto situaci řeší opisem nebo použitím jiného výrazu, byť nemusí být významově zcela přesný: švadlena–krejčí, baletka–tanečník (výraz baleťák není plně spisovný).
K výrazu hospodyně mužská podoba hospodář existuje, má ale jiný význam. V tomto případě není podstatné jméno hospodyně základní tvar, od kterého by se odvozoval mužský protějšek. Naopak od základového slova hospodář jsou dvě přechýlené podoby hospodářka a hospodyně. (srov. mistr – mistryně a mistrová). Problém je způsoben tím, že výraz hospodyně nabyl postupně dalšího významu, ve kterém se mužská podoba hospodář neužívá. Podstatné jméno hospodář má podle Slovníku spisovné češtiny 3 významy: 1. ‚kdo spravuje hmotné prostředky‘ (hospodář organizace); 2. ‚kdo vlastní hospodářství‘; 3. ‚kdo dovede hospodařit‘ (nebyl hospodář, měl dluhy). Jako přechýlená podoba je uvedena hospodářka (hospodářka školy). Vedle toho existuje i přechýlená podoba hospodyně. Ta se však s hospodářem pojí pouze ve dvou významech: 1. ‚žena, která dovede hospodařit‘ (to je (dobrá) hospodyně); 2. ‚žena, která vlastní hospodářství‘ (statek zůstal bez hospodyně). Význam ‚žena, která vede domácnost‘ charakterizuje zmíněnou profesní kvalifikaci, ale v mužské variantě se neužívá, protože tuto činnost dosud vykonávaly téměř výhradně ženy, a proto nebyla komunikační potřeba mužského pojmenování. Pokud taková potřeba vznikne, jsou dvě možnosti, jak situaci vyřešit. Je možné použít už existující mužskou podobu hospodář a začít ji užívat v novém významu (‚muž, který vede domácnost‘). Pokud bude toto pojmenování s daným významem užíváno v normotvorných textech, může se rozšířit i do běžného jazyka, jakkoli to není jisté. Předpokladem pro toto rozšíření je i to, že muži tuto činnost budou reálně vykonávat, a bude tudíž komunikační potřeba je pojmenovat. Jako druhé řešení je možné zvolit opis a pro pojmenování dané profesní kvalifikace zvolit např. spojení (pomocná) síla v domácnosti či pomocník v domácnosti.
ks
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Setkávám se ve své praxi se třemi variantami přídavného jména: judikátní, judikatorní a judikaturní. Která z nich je správně? A je mezi nimi nějaký rozdíl?
Odpověď:
Je třeba vyjít z toho, že existují dvě podstatná jména uvedená vedle právních slovníků i v Novém akademickém slovníku cizích slov (dále jen NASCS): jednak judikát („rozhodnutý, rozsouzený spor, soudní rozhodnutí“) a od něj odvozené přídavné jméno judikátní (tento výraz uvádí i NASCS); jednak judikatura („rozhodovací činnost soudců, výsledky této činnosti, soubor soudních rozhodnutí“). Přestože odvozené přídavné jméno se v NASCS neuvádí, podle slovotvorných pravidel by to měl být výraz judikaturní (judikatur-ní). Stejně jako se významem liší obě podstatná jména, liší se i od nich odvozená jména přídavná. V případě výrazů judikátní a judikaturní tedy nejde o synonyma: obě přídavná jména mají svůj význam („týkající se judikátu“ a „týkající se judikatury“) a svým tvarem odpovídají českým slovotvorným pravidlům.
Do této celkem přehledné situace ale vstupuje i výraz judikatorní. Ten stejně jako jeho konkurent není uveden v žádném jazykovém zdroji, takže musíme vycházet jen ze slovotvorných zákonitostí. Existence podoby s -o- je ovlivněna anglickým judicatory – odtud patrně počeštěné judikatorní. Pokud se tato podoba v odborných textech vžila a je běžně užívána, pak ji nelze odmítat. Míru vžitosti a přijatelnosti jako právní laici nemůžeme posoudit, ale podobných případů přejetí cizího termínu (někdy i vedle pravidelně tvořené domácí podoby a s významovým rozdílem) je v terminologických soustavách různých vědních oborů víc, např. molekula – molekulární (vedle molekulový), struktura – strukturální (vedle strukturní) atd. Na základě dostupných dokladů předpokládáme, že se tvar judikatorní používá jako synonymum k judikaturní, nikoli judikátní. Pokud jsou varianty judikaturní a judikatorní užívány synonymně, pak je už pouze záležitost odborné terminologie v právní oblasti, která podoba se považuje za oficiální termín, případně zda je možné obě podoby používat rovnocenně. Český národní korpus syn v8 obsahuje 124 dokladů podoby judikatorní (35 z nich je ovšem opakující se název rubriky v Právním rádci) a 47 dokladů podoby judikaturní. Webový korpus Araneum Bohemicum Maximum obsahuje obě podoby v poměru judikatorní 115 výskytů : judikaturní 36 výskytů. Naopak korpus online_archive obsahuje obě varianty v opačném poměru: judikatorní 93 výskytů a judikaturní 156 vyskytů. Je tedy zjevné, že se v úzu používají podoby obě. Nejlepším příkladem je citace z Advokátního deníku, kde pod titulkem Nejvyšší soud vydal Ročenku 2019 o rozhodovací a judikatorní činnosti následuje tento text: Již od roku 2015 vydává Nejvyšší soud pravidelně Ročenku Nejvyššího soudu. Ta vždy poskytuje informace o rozhodovací a judikaturní činnosti trestního kolegia a občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu za předchozí rok.
Zda je v právní terminologické kodifikaci jedna z variant oficiální, preferovaná, nebo jsou možné obě, posoudit nemůžeme, ale z hlediska čistě jazykového jsou obě přijatelné.
ks
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Píše se správně normanský, nebo normandský?
Odpověď:
Přídavné jméno normanský je utvořeno od slova Norman, tj. ‚příslušník některé ze skupiny starogermánských kmenů sídlících v severní Evropě, v Skandinávii‘, zatímco slovo normandský (s -d-) se vztahuje ke slovu Normandie, tj. ‚krajina v severozápadní Francii‘. (Formálně-etymologický fakt, že slovo Normandie je utvořeno z podoby Normand, kterou jako řídkou uvádí ještě SSJČ, je z hlediska současné češtiny irelevantní; z pohledu současného jazyka platí uvedené vztahy normanský–Norman a normandský–Normandie, přičemž obyvatel Normandie není Norman(d), ale Normanďan.) V případě spojení těchto přídavných jmen s většinou jmen podstatných přichází v úvahu obojí motivace, tak např. válečník může být jak normanský (tj. etnický Norman), tak normandský (tj. z Normandie), architektura může být jak normanská (architektura Normanů), tak normandská (architektura v Normandii), panovník může být jak normanský (je etnický Norman), tak normandský (vládne v Normandii) atp. Poměrně bezpečně lze bez kontextu usuzovat na motivaci jedním, nebo druhým směrem jen v některých případech. Tak např. pobřeží, pláž nebo břeh jsou mnohem spíš normandské (pobřeží, břeh Normandie, pláž v Normandii), než normanské (*pobřeží Normanů), sýr či camembert jsou evidentně normandské (z Normandie), nikoliv normanské (*vyráběné Normany) a krajina, venkov či departement jsou jistě normandské (jsou v Normandii, z Normandie), nikoliv normanské (*nějak související s Normany). Totéž se týká i termínů: nutně normandský je králík, kůň, vepř či skot a nutně normandská je pšenice (nechceme-li tedy mluvit o normanských koních atp. jako o koních Normanů; pak jde ovšem o homonymii). Naopak např. invaze, vpád, či nájezd jsou jistě normanské (vpád, invaze, nájezd Normanů), nikoliv normandské (*nějak související s Normandií). A totéž se týká i termínu Normanské ostrovy (Jersey, Guernsey atp. v Lamanšském průlivu při pobřeží Francie). Při volbě jednoho, nebo druhého přídavného jména je tedy třeba myslet na to, zda se má/může vztahovat k Normanům, nebo k Normandii (Normanďanům), zda chceme vyjádřit jeden, nebo druhý vztah, příp. jaký vztah plyne z kontextu – v mnoha případech je k tomu nutná věcná znalost.
mb
Zajímavé dotazy
Dotaz:
V knize od Karla Čapka jsem narazil na vyjádření, že někomu něco přivodilo bžundu. Myslel jsem, že se říká mít (z něčeho) bžundu nebo dělat si (z něčeho) bžundu. Jak to tedy je?
Odpověď:
V současné češtině má nespisovný a expresivní výraz bžunda význam ‚legrace, švanda‘, jde tedy o něco, co není bráno vážně, popřípadě o něco, co přináší rozptýlení (viz Akademický slovník současné češtiny). Něco veselého tedy může být bžunda (Dámy se tomu moc nasmály. Však to také byla bžunda), někdo má z něčeho bžundu (Kluci ze mě sice měli bžundu, ale paní doktorka zpozorněla) či si někdo z někoho/něčeho dělá bžundu (Boural v opilosti a pak si z toho ještě dělal bžundu). Podíváme-li se však do starších výkladových slovníků, konkrétně do Slovníku spisovného jazyka českého a Příručního slovníku jazyka českého, zjistíme, že slovo bžunda je vykládáno jako ‚nepříjemná situace, nezdar, neúspěch, ostuda‘ (být v bžundě, jít domů s bžundou – ‚s nepořízenou‘). Proto je v Knize apokryfů Karla Čapka bžunda užívána právě v tomto významu. Český etymologický slovník Jiřího Rejzka uvádí jako pravděpodobné vysvětlení pro významový posun slova bžunda od ostudy k legraci v přiklonění tohoto výrazu k podobně zakončeným slovům junda, sranda a švanda.
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Je pravda, že se liší vazby sloves vážit si a cenit si? Kolegyně tvrdí, že vážit si se pojí s druhým pádem, ovšem u slovesa cenit si je náležitý čtvrtý pád, správně tedy například vážím si její statečnosti, ale cením si její statečnost. Já bych ale přirozeně řekl cením si její statečnosti, stejně jako vážím si její statečnosti.
Odpověď:
Pravdu máte zčásti oba. Slovesa vážit si a cenit si jsou co do významu synonyma, ale zatímco u slovesa vážit si uvádějí valenční slovníky pouze vazbu s druhým pádem (vážit si někoho/něčeho), sloveso cenit si k sobě váže jmenné doplnění jak ve druhém, tak ve čtvrtém pádě. Za přijatelnou lze tedy považovat jak variantu cením si její statečnosti, tak cením si její statečnost. V praxi se ale z těchto dvou mnohem častěji vyskytuje vazba cenit si někoho/něčeho. To je patrně způsobeno právě vlivem valence synonymního slovesa vážit si, které je navíc zdaleka frekventovanější – Český národní korpus dokládá 29 971 výskytů slovesa vážit si, oproti tomu dokladů slovesa cenit si je pouze 12 657.
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Dávám dohromady pokyny pro psaní studentských prací a potřebovala bych odlišit práce, které se zabývají nejrůznějšími projekty v širokém slova smyslu, od prací, které se zabývají přímo projektovou dokumentací, tvorbou stavebních projektů. V tuto chvíli se pro oba typy prací používá spojení projektové práce. Mě by však zajímalo, jestli je teoreticky možné pro první uvedený typ použít spojení projektové práce a pro druhý typ projekční práce?
Odpověď:
Přídavné jméno projektový lze skutečně bez obav užít v obou případech, spojení projektová práce je v úzu hojně doloženo v obou popsaných významech. Význam přídavného jména projekční (odvozeného od slova projekce) je poněkud specifičtější. Nový akademický slovník cizích slov (2009) pod tímto heslem uvádí řadu významů, jež se liší v závislosti na oblasti užití. Mezi tyto oblasti patří filmařství, optika, elektrotechnika, fyziologie, psychologie a konečně také stavebnictví. V oblasti stavebnictví slovník zachycuje příklady projekční práce, projekční oddělení a jako synonymum uvádí přídavné jméno projektový. Z jazykového hlediska tedy tomu, abyste pro druhý popsaný typ prací užívala spojení projekční práce, nic nebrání. Je však třeba počítat s tím, že pro člověka, který se v oblasti stavebnictví či architektury nepohybuje, nemusí být význam spojení projekční práce zcela průhledný. Stejně tak je třeba si uvědomit, že spojení projektová práce v úzu zůstává víceznačné, a proto může k nedorozuměním docházet i přes vaši snahu oba typy prací jazykově rozlišit.
av
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Pozastavila jsem se nad spojením v nohách postele. V Internetové jazykové příručce jsem se dočetla, že v 6. pádě množného čísla jsou možné tvary nohách a nohou, přičemž ve významu ‚končetina‘ se užívá spíše tvar nohou. Jak je to ale v případě spojení v nohách postele? Zmíněnému prostoru se tak přece říká, protože v něm má nohy člověk, nikoli proto, že tam má nohy postel. Můžu tedy říci v nohou postele?
Odpověď:
Máte pravdu, že toto spojení skutečně odkazuje k lidským končetinám, jak vyplývá i z definice jednoho významu slova noha ve Slovníku spisovného jazyka českého: „nohy (u lůžka nebo hrobu) strana, kde ležící člověk má nohy“. Formálně se však slovo nohy ve zmíněném spojení vztahuje k posteli, čemuž odpovídají i příkladové věty ze SSJČ: stál v nohách (postele, hrobu); sedla si do noh postýlky. Zásadní roli zde hraje také zažitost spojení. Data Českého národního korpusu ukazují, že spojení v nohou postele se sice v úzu vyskytuje, avšak výrazně převažuje v nohách postele. Zajímavé je, že ve vazbě s 2. pádem v úzu naopak převládá spojení do/u nohou postele nad spojením do/u noh postele. Možnost dubletních tvarů 2. pádu v tomto spojení (do noh i do nohou) explicitně uvádí starší Příruční slovník jazyka českého. U vazeb se 6. pádem však tentýž slovník připouští pouze podobu v nohách postele. Abychom odpověděli na váš dotaz: Doporučujeme respektovat zažitý způsob psaní a držet se podoby v nohách postele.
av
Zajímavé dotazy
Dotaz:
V jedné knize byla popisována situace, kdy mladík vezl na koloběžce dívku a ona se mu „tváří opírala o hrudník“. Trochu mě to zmátlo – dívka stála před mladíkem, nebo za ním? Pokud by stála vepředu, asi by se mu špatně řídilo. Ale pokud stála vzadu, neměla by se mu spíš opírat o záda?
Odpověď:
České výkladové slovníky definují hrudník následovně: starší Příruční slovník jazyka českého (PSJČ) jako „horní část trupu“, Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) specifikuje, že jde o „hořejší část trupu tvořenou žebry; hrudní koš“, Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ) hovoří o „části trupu mezi krkem a břichem“. Pro úplnost dodejme, že trup je zmíněnými slovníky shodně definován jako „část těla mezi hlavou a končetinami“.
Ve vztahu k umístění je tedy nejobecnější definice výrazu hrudník v PSJČ, která nezmiňuje, zda je daná část těla vepředu, či vzadu, pouze uvádí, že je v rámci stavby trupu „nahoře“. SSJČ umístění hrudníku ohraničuje žebry. (Ta mají tvar oblouku a jsou umístěna jak v přední, tak v zadní části trupu.) SSČ umisťuje hrudník mezi krk a břicho (přičemž definice slova břicho v SSČ zní: „přední a boční část těla mezi hrudníkem a pánví“), hrudník by se tedy v pojetí SSČ nacházel (nahoře nad břichem) ve přední a boční části trupu. Bedra, která jsou stejně jako hrudník a břicho součástí trupu, pak SSČ a nejnovější Akademický slovník současné češtiny (ASSČ) definují jako: „úsek zad mezi pánví a hrudníkem“. Výklad významu výrazu bedra tak pracuje s umístěním hrudníku (také) na zadní části trupu. Potvrzení, že výraz hrudník ve slovníkové definici pokrývá přední i zadní část trupu, přináší výklad slova hruď, který v SSJČ a SSČ zní: „přední část hrudníku; prsa“.
Podíváme-li se však do databáze Českého národního korpusu (ČNK), verze 8, jak výraz hrudník ve vztahu k jeho umístění chápou uživatelé češtiny, zjistíme, že jej až na výjimky situují do přední části trupu. To dokládají výskyty slova hrudník ve spojení s předložkami s místním významem, konkrétně např.: o hrudník (v ČNK 69×), na hrudník (1514×), před hrudník (173×). S ohledem na slovní okolí si u vyhledaných výskytů totiž jen stěží představíme, že by měli pisatelé korpusových textů na mysli i (z anatomického pohledu) zadní část trupu, např.: spojte ruce jako při modlitbě před hrudníkem; je tu málo místa pro nohy, volant se nepříjemně tyčí před hrudníkem; brada směřuje celou dobu na hrudník atd.
Širší prostorové vymezení hrudníku ve slovníkových definicích je pravděpodobně zapříčiněno vlivem anatomické terminologie, jelikož tvar hrudníku je v odborné literatuře popisován jako „komolý kužel“, ohraničený kostrou hrudníku, jež je tvořena hrudními obratli, žebry a hrudní kostí. V odborné terminologii tak hrudník zasahuje i do oblasti, kterou laická veřejnost vnímá a nazývá jako záda. Výskyty slova v běžné komunikaci však svědčí o jednoznačném umístění hrudníku pouze do přední části trupu. Ale vraťme se k otázce, zda dívka jela na koloběžce před mladíkem, nebo za ním. Z pohledu výkladových slovníků, tj. z terminologického hlediska mohla jet vepředu i vzadu, z hlediska běžné komunikace však stála před mladíkem, neboť za ním by se mu opírala nikoli o hrudník, ale o záda.
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Je správně sušicí a napinací rám (s krátkými -i- po -š- a po -p-), nebo sušící a napínací rám (s dlouhými -í- po -š- a po -p-)? Pokud je správně sušicí rám s krátkým -i- (po -š-) a napínací rám s dlouhým -í- (po -p-), proč se obě přídavná jména v délce -i-/-í- liší?
Odpověď:
Správně je opravdu sušicí rám s krátkým -i- (po -š-) a napínací rám s dlouhým -í- (po -p-). V obou případech jde o tzv. účelová přídavná jména vyjadřující význam ‚sloužící k sušení‘, ‚sloužící k napínání‘. (O tom, že je tomu tak, jednoznačně svědčí užití evidentně účelového přídavného jména napínací; kdybychom chtěli vyjádřit dějový význam ‚právě sušící‘, ‚právě napínající‘, stálo by tu ve dvojici s tzv. dějovým přídavným jménem sušící s dlouhým -í- (po -š-) dějové přídavné jméno napínající, a ne účelové napínací.) Dlouhé -í- (po -p-) ve slově napínací pak nijak nesouvisí s dějovostí vs. účelovostí přídavného jména napínací, neboť jde o -í- v kořeni. Rozdíl mezi účelovým a dějovým přídavným jménem utvořeným od kořene -pn- (na-pn-out, na-pín-at) se projevuje změnou kmenotvorné přípony (nikoliv kořenové samohlásky), tj. v případě účelového přídavného jména příponou -a- (napín-a-cí) vs. příponou -aj- (napín-aj-ící) v případě dějového přídavného jména.
mb
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Narazila jsem v textu na zvláštní slovo – procovský. Co tento výraz znamená a jak se čte? Nikdy jsem to slovo neslyšela, takže váhám, jestli ho mám číst s [c], nebo s [k].
Odpověď:
Slovník spisovného jazyka českého hodnotí přídavné jméno procovský jako hovorové až hanlivé a definuje je jako „takový, jaký bývá u proců, povýšenců, pro ně příznačný: procovské zařízení bytu, procovská nadutost“. Samotný výraz proc („domýšlivý, chlubivý člověk, dříve hlavně z majetných vrstev; domýšlivec, povýšenec, nadutec, nafoukanec“) pochází z německého der Protz téhož významu. Původně však šlo o označení pro ropuchu: motivací pro přenesení významu byla pravděpodobně představa nafouklé, naduté žáby. Vzhledem k tomu, že výraz pochází z němčiny, kde se skupina -tz- vždy vyslovuje jako [c], je i v češtině náležitá výslovnost s [c], tedy [procovskí].
av
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak mám skloňovat název města Jajce? Na internetu jsem se setkala s různými koncovkami: v Jajce, v Jajci, dokonce i v Jajcích. Co je správně?
Odpověď:
Jajce (v srbské cyrilici Јајце) je město nacházející se v dnešní Bosně a Hercegovině. Název dostalo nejspíš podle své polohy na kopci tvarem připomínajícím vejce. Ve výchozím jazyce má dané slovo tvar jednotného čísla a tak je také převážně užíváno i v češtině. V databázi Českého národního korpusu (verze 8) najdeme 252 výskytů zeměpisného jména Jajce, jež je většinou v jednotném čísle a je pravidelně skloňováno podle vzoru „moře“. Z analyzovaného souboru v tomto směru vybočují pouze tvary 6. p. j. č. v Jajce (11 výskytů), které naznačují buď pisateli předpokládanou nesklonnost daného jména, nebo mylně odhadovaný základní tvar *Jajka, který se v internetových textech objevuje velmi ojediněle; a tvary 2. p. mn. č. z Jajců (3 výskyty) a 6. p. mn. č. v Jajcích (5 výskytů), přičemž v prvním případě zmíněná užití pocházejí z téže zprávy, v tehdejší době jen lehce pozměňované médii, která danou informaci od sebe přebírala. S ohledem na doložený úzus a morfologické charakteristiky jména Jajce vám proto doporučujeme skloňování podle vzoru „moře“, podoba 6. p. bude tedy v Jajci.
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Lze pro obyvatele státu Severní Makedonie použít jednoslovné označení Severomakedonec?
Odpověď:
Podoba Severomakedonec je slovotvorně zcela v pořádku a lze ji používat, ovšem jen pro občana, resp. státního příslušníka státu Severní Makedonie. V případě obyvatel Severní Makedonie je namístě původní etnonymum Makedonec pro etnické Makedonce, příp. jakékoliv jiné, odpovídající etnonymum pro etnické Nemakedonce, např. severomakedonský Albánec může být z hlediska své státní příslušnosti označen jako Severomakedonec, ale z hlediska své národnosti nikoliv jako Makedonec, ale jen jako Albánec.
mb
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Hledal jsem ve slovníku přesný význam slova replikovat a definice, kterou jsem tam objevil, mě velice překvapila. Slovník uvádí pouze význam ‚odpovídat‘ – já však toto slovo používám ve zcela jiném významu, který bych nejspíše popsal jako ‚kopírovat‘. Znamená to, že toto slovo celý život používám špatně?
Odpověď:
Máte pravdu, že Slovník spisovného jazyka českého uvádí pouze význam ‚(v polemice) odpovídat (replikou)‘, řidčeji ‚(vůbec v rozhovoru, v hádce ap.) odporovat, namítat‘. Stejný význam zachycuje i Nový akademický slovník cizích slov (2009). Doklady v úzu však svědčí o tom, že význam slovesa se v průběhu času rozšířil. Kromě významu, který uvádějí slovníky, se lze běžně setkat s užitími typu virus se replikuje; uvnitř buněk se vnesená DNA musí replikovat; úspěšně replikoval strukturu lidského mozku; data jsou replikována; text replikuje tradiční literární motiv; tento model replikujeme pro malé a střední podniky a podobně. Data Českého národního korpusu ukazují, že použití v tomto významu je v současnosti dokonce běžnější. Výraznou roli přitom hrají texty z oblasti exaktních věd, v nichž má sloveso replikovat povahu odborného termínu – odborné slovníky nicméně v této souvislosti zachycují pouze podstatná jména: např. Velký lékařský slovník (2002) uvádí hesla replikace (‚proces zdvojení DNA‘ či ‚zmnožení viru‘), ale také přidružené pojmy jako replikační vidlice, replikáza, replikon. V Technickém slovníku naučném (2004) najdeme kromě replikace i heslo replika (‚otisk povrchu vzorku‘ či ‚obměna uměleckého díla‘). Hesla replikace a replika zachycuje i Nový akademický slovník cizích slov (pro zajímavost: kromě nich uvádí ještě příbuzné heslo replikant – ‚umělá nápodoba člověka, robot‘). Přestože slovníky slovesný tvar replikovat v tomto významu explicitně neuvádějí, neznamená to, že jde o význam chybný. Ze slovotvorného hlediska je sloveso utvořeno náležitě, lze ho definovat jako ‚vytvářet repliku, provádět replikaci‘, případně v závislosti na kontextu šířeji ‚napodobovat, zmnožovat, kopírovat, opakovat‘.
av
