Zajímavé dotazy
Dotaz:
V Pravidlech českého pravopisu jsem dohledal, že slovo memoáry může být jen pomnožné. Dá se toto slovo použít i v jednotném čísle?
Odpověď:
Pravidla českého pravopisu zachycují skutečně pouze výraz memoáry coby pomnožné podstatné jméno, stejně tak Slovník spisovného jazyka českého uvádí memoáry, tedy ,paměti, vzpomínky, zápisky (zprav. vynikajících jedinců)‘, pouze ve tvaru množného čísla. Nový akademický slovník cizích slov už ale rozlišuje pomnožné memoáry (s významem ,paměti, vzpomínky‘) a výraz memoár, který značí diplomatický spis, případně může označovat také spis pamětní (v takovém případě se však dle NASCS memoár užívá spíše v podobě aide-mémoire).
Ze slovníků tedy vyplývá, že ve významu ,paměti, vzpomínky‘ se užívá pomnožné podstatné jméno memoáry, výraz memoár je omezen především pro oblast diplomacie. Důvod, proč se memoáry ustálily ve tvaru množného čísla, je pravděpodobně etymologický – jak se lze dočíst v Českém etymologickém slovníku, memoáry pocházejí z francouzského mémoires, tedy ze slova, které má rovněž plurálovou podobu.
Preference plurálové formy pro označení (literárních) pamětí je patrná i v úzu – korpus SYN verze 11 obsahuje celkem 7280 výskytů lemmatu memoáry v daném významu, naopak výraz memoár v jednotném čísle se v korpusu vyskytl pouze 172krát. Zajímavé však je, že singulárová forma se v korpusu nepoužívá v diplomatických kontextech, jak bychom mohli očekávat na základě informací ze slovníků, ale vyskytuje se ve stejných významech jako jeho pomnožná varianta (viz např. memoár Marie Holubové Vzpřímená chůze; Theroux napsal o jejich přátelství memoár; v memoáru vyhrabáváte vzpomínky sem a tam, jedna navazuje na druhou). Je tedy patrné, že i ve významu ,(literární) paměti, vzpomínky‘ se může singulárová forma objevit, vzhledem k převaze pomnožné podoby ale doporučujeme pro daný význam užívat spíše výraz memoáry.
ep
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak by se mělo v češtině psát přídavné jméno dubenný/dubený, které se vyskytuje např. jako označení druhu kožichu, obarveného extraktem z duběnek? Úzus je rozkolísaný, v etnografických textech převládá spíše psaní s jedním -n-.
Odpověď:
Doporučujeme psát dubený s jedním -n-, protože toto adjektivum bylo zřejmě odvozeno od slovesa dubit(i), které je obsaženo např. v Příručním slovníku jazyka českého (1935–1957). Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický Františka Štěpána Kotta (1878–1893) pak kromě výrazu dubiti (,kože dubovou korou připravovatiʻ) uvádí dokonce rovněž substantivum dubení. Slovotvorný postup je tedy analogický jako např. u adjektiva červený, které vzniklo z praslovanského slovesa *čьrviti ve významu ,barvit červcemʻ, neboť červené (purpurové) barvivo se dříve běžně získávalo ze speciálního druhu červů; srov. např. Český etymologický slovník J. Rejzka (2015). I z věcného hlediska je logické odvozovat výraz dubený přímo od substantiva dub prostřednictvím slovesa dubit, neboť původcem látky, kterou se barví kůže, je samotný dub, nikoli duběnka, tj. vnější projev přítomnosti žlabatky dubové (k podobě *dubenný by se teoreticky dalo od výrazu duběnka dojít prostřednictvím slovotvorných procesů resufixace a depalatalizace, což nepovažujeme za pravděpodobné).
vš
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Prosím o vysvětlení změny psaní velkých písmen u jednotek pro jalový výkon. Dříve jsme značku pro voltampér reaktanční zapisovali jako VAr, v současné době se však setkávám s podobou var s malými písmeny (přičemž však značka jednotky pro zdánlivý výkon VA se uvádí i nadále s písmeny velkými). Vzhledem k tomu, že často prezentuji problematiku elektro, kde tyto jednotky používám, rád bych věděl, co je správně a proč, případně proč došlo ke změně.
Odpověď:
V první řadě je třeba konstatovat, že zde jde o specializovanou problematiku z oblasti techniky, kterou obvykle neřeší jazykové příručky (a není kodifikována lingvisty), ale podléhá konvencím v příslušné komunitě odborníků, (mezi)národní standardizaci atp. Je tedy především na specialistech z daného odvětví, aby stanovili náležitou podobu příslušné značky. Následující doporučení z pohledu jazykovědného bude tedy nutně vycházet z nám dostupných zejména encyklopedických zdrojů a z konzultace s elektrotechnikem.
Podle Technického slovníku naučného (2005) je voltampér reaktanční hlavní jednotka mezinárodní soustavy jednotek SI pro jalový výkon střídavého sinusového elektrického proudu. Jde o jednotku odvozenou od základní jednotky pro zdánlivý výkon, která se nazývá voltampér a má značku VA (psáno velkými písmeny). Z jazykového hlediska nelze odůvodnit, proč by se u odvozené jednotky měl zápis z hlediska velkých písmen měnit. Malými písmeny se navíc v soustavě SI značí tzv. bezrozměrné jednotky, což ovšem není případ voltampéru reaktančního.
Je pravděpodobné, že zápis var k nám proniká ze zahraničí, a to zejména ze zemí, kde není uzákoněno užívání jednotek SI, ale platí v nich norma Mezinárodní elektrotechnické komise IEC (např. USA), která opravdu uvádí danou značku v podobě var. K rozšíření tohoto zápisu u nás pak kromě popisků přístrojů zahraniční výroby atp. mohlo přispět i užívání hláskově shodné formy var nikoli jako oficiální značky pro jednotku jalového výkonu, ale coby (v běžné, zejména v mluvené komunikaci se vyskytující) zkratky sousloví voltampér reaktanční (podobně jako např. pro kilogram existuje podle SI značka kg, avšak vyskytuje se i zkrácené označení kilo, z hlediska technických norem ovšem neoficiální a mj. z výslovnostních důvodů i hláskově odlišné od značky kg). Na rozdíl od značky VAr lze zkratku var bez problémů skloňovat, a začlenit tak syntakticky explicitně do větného kontextu (např. jalový výkon se udává ve varech, kilovarech či megavarech).
Nad rámec dotazu ještě doplňme, že užívání podoby var není v českých textech zcela nové, neboť je tato forma s malými písmeny zachycena již např. ve Slovníku zkratek (1994) nebo v Technickém naučném slovníku (1986). Novější, výše zmiňovaný Technický slovník naučný z roku 2005 pak u hesla voltampér reaktační (jde o chybu, správně má být reaktanční) uvádí jak zkratku var, tak i značku zapsanou jako V.Ar (tečka zde označuje způsob měření jednotky, jde tedy o skalární součin).
vš
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Paní učitelka ve škole použila spojení letošní urozené olivy ve významu ‚olivy, které se letos urodily‘. Mně toto spojení nepřijde úplně vhodné, spíš mi evokuje nějakou vznešenou odrůdu oliv. Je možné takto použít přídavné jméno urozený, nebo navrhujete jiné řešení?
Odpověď:
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971) i Slovník spisovné češtiny (1994) obsahují heslo urozený jedině ve významu ‚titul, oslovení šlechtice‛, případně (zastarale) ‚ušlechtilý, šlechetný‛. Je nutno zdůraznit, že mnoho přídavných jmen, která jsou odvozena od sloves a logicky vyjadřují proces nebo výsledek děje označovaného slovesem, ve výkladových slovnících nenajdeme. Lze tedy předpokládat, že ze slovotvorného hlediska by výraz urozený mohl dávat smysl i ve významu ‚který se urodil‛, podobně jako například narozený znamená ‚který se narodil‛. Užití v tomto významu však komplikuje jazyková praxe. V Českém národním korpusu (verze syn v11) najdeme přídavné jméno urozený výhradně v souvýskytu se slovy typu původ, pán, paní/dáma, šlechtic, panstvo, krev, rytíř, rodina apod. Proto si spojení urozené olivy bude většina uživatelů pravděpodobně spojovat s něčím šlechtickým.
Teoreticky lze uvažovat ještě o přídavném jménu utvořeném od příčestí minulého (urodilý), které se zpravidla uplatňuje u tzv. subjektových sloves (např. uzrálý, zhaslý, zpozdilý). Jméno urodilý se však v současné jazykové praxi vůbec neužívá (na základě dat ČNK syn v11). Řešením může být přídavné jméno utvořené z minulého přechodníku, tedy urodivší se. Je ale třeba mít na paměti, že jména tohoto typu mají knižní ráz, stejně jako přechodníky samotné. V neposlední řadě tedy doporučujeme uplatnit na základě kontextových možností jiné vyjádření, např. letošní úroda oliv; olivy uzrálé letos apod.
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak se správně píše jednoslovné označení měkkého dárku – měkouš, nebo měkkouš?
Odpověď:
Toto slovo nepojmenovává pouze na omak měkký dárek, jenž obsahuje zpravidla oblečení, ale užívá se též jako pojmenování pro citlivou, ústupnou osobu. Píšeme ho s jedním -k-, tedy měkouš. Od přídavného jména měkký, z nějž si zachovává kořen měk-, je totiž odvozeno příponou -ouš (srov. bílý > bělouš, drahý > drahouš, sladký > slaďouš, nikoliv *sladkouš). Podobně se tvoří i slova jako měkoučký (měk- + -oučký) či měknout (měk- + -nout). Naproti tomu v některých jiných slovech odvozených od téhož kořene dochází k jeho rozšíření o příponu -k-, např. měkkost (měk- + -k- + -ost), měkkýš (měk- + -k- + -ýš). Máme-li pochybnosti ohledně náležitého zápisu jednotlivých slov, můžeme si jejich pravopis ověřit např. v Internetové jazykové příručce.
kd
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Říká se člověku, který se věnuje lovu kaprů, kaprař, nebo kaprář?
Odpověď:
Takto utvořený výraz spadá mezi tzv. jména konatelská, což jsou podstatná jména, která jsou odvozena od jiného podstatného jména přidáním přípony. Konatelská jména označují především osoby vykonávající nějakou činnost, která je spjatá se substantivem, od něhož je dané konatelské jméno odvozeno (např. housle > houslař ,jedinec, který vyrábí housle či jiné smyčcové nástroje‘; ryba > rybář ,ten, kdo loví ryby‘).
Jednou z nejproduktivnějších přípon sloužících k odvozování konatelských názvů je právě přípona -ař/-ář, kterou se tvoří jména rodu mužského životného s koncovkami měkkého vzoru muž a jež má dvojí podobu (dle délky samohlásky). Jak se můžeme dočíst v mluvnicích češtiny (např. v Příruční mluvnici češtiny, Mluvnici češtiny 1 či ve Velké akademické gramatice spisovné češtiny), v jednoslabičných, trojslabičných a víceslabičných jménech (např. tmář, zahrádkář, železničář) se vyskytuje pouze varianta -ář (výjimkou jsou jen slova oštěpař a nástrojař), u dvouslabičných odvozenin se však může vyskytovat -ař i -ář.
Rozložení obou podob dané přípony u dvojslabičných slov (mezi něž se řadí i zmiňovaný kaprař/kaprář) může být poměrně rozmanité a nemá zcela jasná pravidla. Někdy se pomocí různých variant přípony odlišují rozdílné významy (např. kolář ,řemeslník vyrábějící dřevěné vozy a jejich součásti‘ vs. kolař ,zloděj/výrobce jízdních kol či závodník na kole‘), řidčeji může docházet i ke kolísání bez jakéhokoli významového odlišení (brankář/brankař).
Dle Mluvnice češtiny 1 mívají starší jména s krátkou samohláskou v kořeni příponu -ář (cestář, hvězdář), zatímco jména s dlouhou samohláskou v kořeni a jména novější zase -ař (sýrař, mlékař). U slov, která mají v kořeni samohlásku krátkou, jsou pak dle příručky Tvoření slov v češtině 2 rozlišovány dva případy: jestliže je před příponou jen jedna souhláska, objevuje se u některých slov -ař (četař, hrobař, lyžař), jindy -ář (sklenář, mlynář, rybář), jestliže je ale před příponou skupina souhlásek, píše se spíše varianta -ář (např. bednář, cihlář), ale i u této skupiny nalezneme poměrně mnoho výjimek (bruslař, stavbař, veslař, šperkař aj.) Jak je tedy patrné z výkladů v mluvnicích, distribuce variant dané přípony u dvojslabičných jmen nemá zcela jasná pravidla a mnohdy může docházet ke kolísání.
Odpověď na danou otázku přesto v jedné z mluvnic nalezneme, a to konkrétně v Mluvnici češtiny 1. Zde se totiž o příponě -ař/-ář píše, že se hojně užívá u slangových výrazů a také pro označení specialistů v různých oborech, např. lékařů (zubař, srdcař, ušař, očař), učitelů (češtinář, fyzikář), ale také rybářů (parmař, třpytkař, muškař). Jako jeden z příkladů je zde uveden právě i kaprař, a to pouze ve formě s krátkou variantou dané přípony. Varianta kaprař převažuje i v úzu – korpus SYN verze 11 obsahuje celkem 172 výskytů výrazu kaprař, avšak ani jeden výskyt podoby kaprář, k podobnému výsledku lze dospět i na základě běžného internetového vyhledávání. Proto jednoznačně doporučujeme užívat pro označení rybáře, jenž loví kapry, výrazu kaprař.
ep
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Při debatě o blížícím se předvánočním velkém úklidu jsme zjistili, že se neshodneme, jestli se píše šúrovat (s čárkovaným ú), nebo šůrovat (ů s kroužkem). Víme, že to není spisovné slovo, ale přesto nás zajímá, jak ho napsat.
Odpověď:
Nespisovné výrazy bývají v jazykových příručkách zachyceny jen výjimečně, jejich podoba tedy nebývá stanovena závazně.
Z historického hlediska je vhodnější psát ú, jelikož nejde o domácí výraz s původní dvojhláskou uo (podrobněji viz IJP v kapitole Z historie českého pravopisu). Podobu šúrovat zachycuje Slovník nespisovné češtiny, který uvádí, že obecněčeský výraz šúrovat vznikl z německého schuren (dnes scheuern) s významem ‚třít, drhnout, otírat‘. Avšak protože jde o dlouhé u uprostřed slova, upřednostňují mnozí pisatelé zápis s ů (o psaní ú/ů viz příslušná kapitola v IJP). To ukazují i doklady z Českého národního korpusu (korpus SYN v11) – v publicistice a beletrii se objevují obě možnosti zápisu: šůrovat i šúrovat, podoba s ů převažuje (z celkového počtu 199 dokladů jsou 134× doloženy tvary s ů a 65× tvary s ú).
Podobně, jako je tomu u některých dalších nespisovných výrazů (srov. čúza/čůza, lúzr/lůzr, čúrek/čůrek), lze i v tomto případě připustit jak podobu šúrovat, tak šůrovat.
ač
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Mám u slova činnost užít přívlastek výstavní, nebo výstavnický?
Odpověď:
Obě spojení, výstavní činnost i výstavnická činnost, jsou ze slovotvorného hlediska v pořádku, vzájemně se však liší počtem vyjadřovaných významů a svou slovotvornou motivací. Přídavné jméno výstavní je utvořeno příponou -n/í, která v daném případě vyjadřuje vztah k základovému jménu (výstava). Podle výkladových slovníků (Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ) a Slovníku spisovné češtiny) má slovo výstavní dva významy: 1. ‚vztahující se k výstavě‘, např. výstavní síň, výstavní katalog apod.; 2. ‚jsoucí jako na výstavu, dokonalý‘, např. výstavní ukázka, výstavní pečivo. Výstavní činnost je tedy aktivita vztahující se k výstavě (např. Prostor je určen pro výstavní činnost, vzdělávací akce, besedy a workshopy), popřípadě (ve druhém významu) může jít o činnost, která je hodnocená jako ‚výborná, dokonalá‘. – Sonda do korpusu SYN (verze 11) však ukazuje, že se tento význam bude v úzu vyskytovat opravdu jen ojediněle (mezi 1750 doklady spojení výstavní činnost v SYN v11 se žádný takový neobjevil).
Přídavné jméno výstavnický můžeme chápat jako odvozené jak od podstatného jména výstavník, tak od podstatného jména výstava (tj. výstava → (výstavník) → výstavnický, podrobněji viz Slovník afixů užívaných v češtině, heslo -ký/-oký/-eký/-iký/-ec-ký/-(n)ic-ký). Slovníky (SSJČ a Příruční slovník jazyka českého) u daného hesla uvádějí jako jeden z příkladů užití právě spojení výstavnická činnost a rovněž odkazují ke slovu výstavnictví, které má význam ‚pořádání a organizace výstav‘. Takto zaměřená činnost je pak označována jako výstavnická. Pro úplnost dodejme, že v úzu se spojení výstavnická činnost objevuje méně často než výstavní činnost (58 výskytů ku výše zmíněným 1750), což však z hlediska jazykové správnosti nijak nebrání jeho užívání.
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Píše se správně zdusal po schodech, nebo sdusal po schodech?
Odpověď:
Výkladové slovníky češtiny (konkrétně Příruční slovník jazyka českého, Slovník spisovného jazyka českého a Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost) zachycují pouze variantu zdusat jakožto dokonavý protějšek slovesa dusat, které má význam ‚udupávat, pěchovat‘. V souladu s tím pak význam slovesa zdusat vykládají například jako ‚udupat, ušlapat, udusat; podupat, pošlapat; zdupat‘ a dokládají ho příklady zdusat trávu; zdusat beton; kopyta zdusala cestu; překopat a zrýti zdusanou tu zemi apod. Ve Vámi dotazovaném spojení má však sloveso poněkud jiný význam, kromě dupání naznačuje ještě směřování dolů, a proto je třeba zapsat ho s předponou s-: sdusat. Argumentovat pro toto řešení lze také existencí slovesného protějšku s předponou vy- naznačující naopak směr nahoru, vzhůru: vydusat. Podobně tvoří dvojice i další slovesa pohybu, např. sejít × vyjít, seběhnout × vyběhnout, sletět × vyletět (po schodech).
kd
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak se vyslovuje zkratka RAF – po hláskách, nebo jako jedno slovo? Při předávání státních vyznamenání bylo slyšet samé „rafání“. Nebylo by při tak významné události lepší vyslovit plný název?
Odpověď:
Název RAF, tj. Royal Air Force čili Královské letectvo, který patří mezi tzv. iniciálové zkratky, se v mluvené podobě obvykle hláskuje jako [er á ef] (výslovnost na základě anglického spelování [ár ej ef] se v češtině zjevně neprosazuje). Sled písmen RAF potenciálně umožňuje i jiné čtení než po hláskách. V tom případě by se jednalo o jednoslabičné zkratkové slovo s výslovností [raf], s níž se lze v mluvených projevech rovněž setkávat, a bylo by také možné jej začít skloňovat, k čemuž ovšem v praxi dochází zřídka (díky datům z Českého národního korpusu však lze i takovéto případy nalézt, a to např. v publikaci M. Doležala Proti zlému krompáč a lopata z roku 2006, kde se uvádí citát „Mě převezli do Mnichova, protože jsem byl za války v RAFu“).
Souhlasíme s Vámi, že zejména při významných oficiálních situacích by bylo vhodnější užít buď plný název vojenského letectva britských ozbrojených sil, nebo zkratku RAF hláskovat jako [er á ef]. Jak je patrné i z formulace vašeho dotazu, slabika [raf] může u posluchačů vzbuzovat negativní pozornost a vyvolávat v nich humorné asociace s citoslovcem raf, které užíváme k naznačení prudkého uchopení či sevření (zejména psí tlamou), případně jako alternativu pro citoslovce haf k vyjádření štěknutí. Není bez zajímavosti, že např. v polštině je v tomto ohledu situace zjevně zcela odlišná, neboť na webových stránkách jedné z polských jazykových poraden se doporučuje zkratku RAF nehláskovat, ale číst jako [raf].
Na závěr ještě dodejme, že jiné iniciálové zkratky (zejména českého původu), u nichž nedochází k žádné potenciálně nevhodné zvukové shodě s jiným výrazem, se v praxi naopak užívají coby zkratková slova zcela běžně a neproblematicky. Například v případě známé a frekventované zkratky ČEZ, u níž jsme zvyklí na výslovnost [čes], by bylo pravděpodobně značně nápadné a pro někoho možná i matoucí, pokud by se v mluveném projevu vyskytla v podobě [čé é zet].
vš
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jakého rodu je slovo menses? A má být pomnožné, nebo se může skloňovat menses bez mensesu?
Odpověď:
Podstatné jméno menses je příkladem slova, jemuž je nesnadné připsat jednoznačnou tvaroslovnou charakteristiku. Vliv na to mají přinejmenším tři faktory.
Prvním z nich je skutečnost, že podobně zakončená přejatá slova v češtině nepatří k jedinému jmennému rodu. Mnoho obecných pojmenování zakončených na -es se řadí do skupiny jmen mužských neživotných (dres, expres, kongres, notes, progres, stres, šábes), najdeme však také slova rodu ženského (lues ‚syfilis, příjice‘ nebo rabies ‚vzteklina‘) i středního (dolmades ‚plněné vinné listy‘ nebo litotes ‚zmírnění výrazu použitím záporu‘). Menses ostatně není jediné z takovýchto slov, které podle dostupných slovníků mezi rody kolísá – srov. zmíněné lues (ž. i muž. neživ.) nebo litotes (s. i muž. neživ.).
Druhým faktorem mohou být různé zdroje, o něž konkrétní uživatel opírá své pojímání gramatické kategorie čísla tohoto slova. Povšimněme si, že některá z jmenovaných přejatých slov jsou v původním jazyce v množném čísle (např. notes ‚poznámky‘ nebo zmíněné dolmades). Je možné, že část uživatelů zná původ slova menses v latinském mēnsis ‚měsíc‘, přesněji tvaru množného čísla mēnsēs ‚měsíce‘, a proto ho v češtině užívá v množném čísle; srov. i české měsíčky. Ve prospěch jednotného čísla zase může působit vliv mnohem častěji užívaného slova stejného významu menstruace.
Třetím faktorem jdoucím proti morfologické určenosti slova menses je tvarová homonymie. Pakliže se pro mužský neživotný rod nabízí skloňování podle vzoru „hrad“ a v ženském i středním rodě je toto slovo nesklonné, pak 30 z celkových 42 možných kombinací rodu, pádu a čísla má tvar menses. Užití v ženském a středním rodě od sebe často nelze odlišit ani na základě tvaru shodných větných členů – typicky přívlastků a přísudků. Výskyty jako např. po vysazení léku by se menses měla dostavit do čtyř dnů můžeme vyhodnotit stejně dobře jako tvar v ženském rodě a jednotném čísle i jako tvar ve středním rodě a množném čísle, naopak např. tvar ve větě zmizí zcela obvyklé potíže provázející samotné menses může odpovídat ženskému rodu a množnému číslu, ale i střednímu rodu a jednotnému číslu.
Diskutované slovo se užívá ve dvou pravopisných podobách: Kromě téměř třikrát častějšího zápisu menses je v úzu běžná i počeštěná podoba menzes (v korpusu SYN v11 se vyskytují v poměru 390 : 143, tj. přibližně 3 : 1). Obě varianty se běžně užívají v publicistice, zápis menses je však relativně obvyklejší v oborové literatuře a okrajovější v beletrii. Bereme-li výskyty obou pravopisných variant jako celek, platí, že zhruba polovinu tvoří ty, u nichž nelze rozhodnout mezi ženským a středním rodem, další takřka čtyři desetiny jsou rodově zcela neurčitelné výskyty. Prokazatelně nesklonných případů (tedy ženského nebo středního rodu) je jistě víc než polovina (56 %), rodově určitelné doklady se počítají v pouhých jednotkách procent (rod mužský neživotný: 5 %, rod ženský: 4 %, rod střední: 2 %).
Spojení žánrové a morfologické perspektivy naznačuje určitou tendenci: Na jedné straně k sobě v praxi mají blíž odbornější texty, konzervativnější pravopis a nesklonnost, na druhé straně pak publicistika, progresivnější pravopis a sklonnost, tj. užívání v mužském neživotném rodě. Většina úzu je však tvaroslovně neprůhledná. Proto Internetová jazyková příručka nově zachycuje slovo menses s pravopisnou variantou menzes ve třech rodech a s poznámkou, že všechny možnosti považujeme za přijatelné.
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Píše se správně hispanský, nebo hispánský?
Odpověď:
Výkladové slovníky poněkud překvapivě uvádějí jen podobu hispanský s krátkým a – Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) v hesle Hispánie jako přídavné jméno od uvedeného zeměpisného jména, Nový akademický slovník cizích slov (NASCS) jako samostatné heslo. NASCS ovšem ve výkladu významu uvádí zeměpisné jméno v podobě Hispanie: ‚vztahující se k Hispanii‘. Starší SSJČ (z let 1960–1971) tak zachycuje dvojici Hispánie – hispanský, novější NASCS oproti tomu dvojici Hispanie – hispanský. V prvním případě může zarazit krácení á v a, ve druhém případě uvedení varianty Hispanie s krátkým a, která je dnes v psaných textech méně častá – v korpusu SYN v11 je poměr podob Hispanie vs. Hispánie 82 : 253, tj. zhruba 1 : 3. Podstatné dále je, že oba slovníky definují Hispánii/Hispanii jako ‚starověkou římskou provincii na Pyrenejském poloostrově‘ (SSJČ), resp. ‚starověký název Pyrenejského poloostrova‘ (NASCS). Oba slovníky přitom obě slova (SSJČ slovo Hispanie, NASCS slovo hispanský) shodně hodnotí – zcela náležitě – jako historismy. SSJČ kromě toho uvádí u slova Hispánie i význam ‚Španělsko‘, který považuje – opět zcela případně – za zastaralý nebo básnický.
Nahlédneme-li do korpusu SYN v11, zjistíme o přídavných jménech hispanský a hispánský dvě důležité věci: Jednak že ani jedno z těchto přídavných jmen se tu v drtivé většině případů nevztahuje k Hispánii/Hispanii, jak ji definují oba výše zmíněné slovníky, a jednak že daleko nejčastěji se tu vyskytuje podoba hispánský s dlouhým á, kterou slovníky nezachycují. Podívejme se nejprve na význam sledovaných přídavných jmen a přibližme si ho pomocí seznamu jejich nejčastějších pravých kolokátů čili slov, která po něm nejčastěji bezprostředně následují, a doplňme je příklady. Jde mj. o slova:
původ (např. Američanka hispánského původu), kultura (např. Kubánci do značné míry určují i tón hispánské kultury v USA), komunita (např. hispánská komunita žijící ve Spojených státech), volič (např. Gore usiluje o hlasy hispánských voličů), kořeny (např. členové Kongresu s hispánskými kořeny), země (např. V arabských či hispánských zemích mají lidé úplně odlišnou mentalitu než třeba v západní Evropě), žena (např. v amerických filmech většinou nejsou hlavní role pro hispánské ženy), literatura (např. Autorův styl má blízko k textům hispánské literatury, k magickému realismu), nebo konečně čtvrť (např. V tuto denní dobu bylo už v hispánské čtvrti San Franciska velmi živo).
Příklady v závorkách snad stačí jako dobrá ilustrace toho, že přídavná jména hispanský/hispánský se naprosto běžně, ba většinově nevztahují k starověké Hispánii/Hispanii, ale k současnosti či nedávné minulosti. Jejich význam (v těchto užitích) by se dal popsat asi jako ‚vztahující se ke španělsky mluvícím zemím, jejich obyvatelům či lidem, kteří z nich pocházejí, a jejich kultuře‘.
Co se četnosti podob hispánský a hispanský týče, v korpusu SYN v11 jednoznačně převažuje „neslovníková“ podoba hispánský (3 617 výskytů) nad „slovníkovou“ podobou hispanský (9 výskytů; ručně jsme přitom odstranili 15 výskytů z téhož zdroje, který je evidentně staročeský, příp. středněčeský, jak dokládá např. věta koráby navrátily se zase k králi hispanskému a zvěstovali jemu všecko, což se bieše přihodilo). Ani jeden z těchto 9 výskytů se nevztahuje k Hispanii/Hispánii, ale jsou užity v uvedeném významu ‚vztahující se ke španělsky mluvícím zemím, jejich obyvatelům či lidem, kteří z nich pocházejí, a jejich kultuře‘.
Nyní můžeme shrnout: Výkladové slovníky (NASCS, SSJČ) sice uvádějí jen podobu hispanský s krátkým a, a to ve významu ‚vztahující se k starověké Hispanii/Hispánii‘, v úzu však drtivě převažuje podoba hispánský, navíc většinově v novém významu ‚vztahující se ke španělsky mluvícím zemím, jejich obyvatelům či lidem, kteří z nich pocházejí, a jejich kultuře‘. V obou uvedených významech doporučujeme používat frekventovanější podobu hispánský s dlouhým á.
mb
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Co přesně znamená spojení hokus pokus a odkud se vzalo?
Odpověď:
České výkladové slovníky (Nový akademický slovník cizích slov, Slovník spisovné češtiny, Slovník spisovného jazyka českého) definují spojení hokus pokus s malými obměnami jako 1. ‚kouzelnický kousek doprovázený obyč[ejně] zaříkáváním (zkomolením [střednělatinské] kejklířské formule)‘ a 2. expr. ‚nepromyšlený, neuvážený, nezdařený pokus‘. Závorka u prvního významu napovídá zajímavou, běžně nejspíš netušenou věc, totiž že hokus pokus není specificky český výraz, jak by mohla napovídat druhá část pokus, ale že toto spojení existuje i v jiných jazycích – např. v němčině (der Hokuspokus), v angličtině (hocus-pocus, vyslovované jako [ˌhəʊkəs ˈpəʊkəs]), slovenštině (hókus-pókus, hókuspókus, zřídka i hókus), polštině (hokus-pokus) či maďarštině (hókuszpókusz).
Jiří Rejzek v nejnovějším Českém etymologickém slovníku (2015) uvádí, že původ výrazu hokus pokus není úplně jasný, že do češtiny byl přejat „asi“ přes německé Hokuspokus, jehož „nejasný původ se nejčastěji hledá“ v rouhavém přetvoření mešní formule hoc est corpus (meum) ‚toto je (moje) tělo‘. Václav Machek ve svém Etymologickém slovníku jazyka českého (1971), odkud Rejzkův slovník uvedené informace do značné míry přebírá, píše, že výraz hokuspokus pochází „snad z němčiny“, má „původ nejasný“ – a že „domněnek [rozumí se: o jeho původu] je několik“: „nejspíše to je asi ‚rouhavé překroucení slov hoc est corpus meum‘“, které, dodejme, pronášel kněz v tzv. tridentské latinské mši, sloužené do 2. vatikánského koncilu v r. 1969, při pozdvihování konsekrované hostie symbolizující Tělo Páně. Holub a Lyer pak ve svém Stručném etymologickém slovníku jazyka českého (1967) uvádějí tuto překroucenou podobu zmíněné formule: hocus pocus dominocus hoc est corpus Domini a i podle nich přejala čeština daný výraz z němčiny. Podle Etymologického slovníku Holuba a Kopečného (1952) pochází výraz hokuspokus naopak ze středověkého studentského argotu, konkrétně ze slova hax-pax, jehož původ hledají v latinském iocus ‚žertovná hra, kouzlo‘.
Zmíněné etymologické slovníky (s výjimkou Holuba a Lyera) sice informaci o přejetí z němčiny podávají opatrně, nejspíš je však spolehlivá – srov. např. disertační práci maďarského bohemisty Tamáse Tölgyesiho Lexikální germanismy v dnešní češtině (s. 121). Složitější je to naopak dost možná s informací o původu sledovaného výrazu v citované mešní formuli, která v konečném důsledku pochází od Vladimíra Šmilauera. Václav Machek ji do svého slovníku doplnil jako příspěvek či názor Vladimíra Šmilauera z jeho recenzního posudku na 1. nebo 2. vydání slovníku a odsud se „propsala“ až do slovníku Rejzkova (a dost možná i do Stručného etymologického slovníku jazyka českého, jelikož Vladimír Šmilauer recenzoval i ten). Dva současné renomované online slovníky velkých jazyků, anglický Oxford Dictionary Online a německý Duden, se totiž nezávisle na sobě shodují na tom, že původ tohoto výrazu je v kouzelné zaklínací pseudolatinské, tj. latinu napodobující, zesměšňující, formuli hax, pax, max, deus adimax (kde slovo pax znamená ‚mír‘ a deus ‚Bůh/bůh‘). Oba dva tyto možné původy (1. hoc est corpus (meum) vs. 2. hax, pax, max, Deus adimax) zmiňuje Stručný etymologický slovník slovenčiny od Ľubora Králika (2019), který ovšem druhý probíraný a výše zmíněný původ považuje za „menej pravdepodobný“.
Dodejme, že v korpusu SYN v11 se objevují tři způsoby zápisu: nejčastěji se píše hokus pokus zvlášť (343 výskytů), méně často hokuspokus dohromady (105 výskytů) a nejméně často hokus-pokus se spojovníkem (52 výskytů). Výkladové slovníky a Internetová jazyková příručka uvádějí výlučně podoby hokuspokus a hokus pokus. Doporučujeme užívat jednu z nich. Podoba hokuspokus má v 2. p. podobu hokuspokusu, podoba hokus pokus pak podobu hokusu pokusu – píšeme-li zvlášť, skloňujeme tedy obě části.
mb
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Když odčerpáme teplou vodu z bojleru, další množství vody pak musíme dohřát, nebo doohřát? Výraz doohřát podle mě lépe vystihuje skutečnost, že voda byla již teplá a její teplota se jen trochu zvýší na požadovanou hladinu. Co si o tom myslíte?
Odpověď:
Výkladové slovníky češtiny uvádějí sloveso dohřát s významem ‚ohřát na žádoucí stupeň teploty‘, který lze bez problémů aplikovat na váš kontext, a dále též expresivně ve významu ‚rozzlobit, dopálit‘. Výraz doohřát slovníky vůbec neobsahují a v jazykové praxi se vyskytuje minimálně – v korpusu SYN v11 nalezneme pouze 5 dokladů.
Někteří uživatelé jazyka se mohou snažit zdůraznit význam pouze malého, dodatečného, respektive opakovaného ohřátí právě užitím dvou předpon. Vzhledem k nízkému výskytu však předpokládáme, že na značnou část uživatelů může sloveso doohřát působit nezvykle. Naproti tomu korpusové doklady u slovesa dohřát (celkem 278 výskytů včetně významu ‚rozzlobit‘) často poukazují na kontexty podobné tomu vašemu: Vodu předehřívá pomocí tepelného čerpadla, popřípadě v souladu s nastavenou teplotou vodu v bojleru dohřeje spirálou. Pokud slunce nesvítí a vám se nechce přikládat do krbu, je možné akumulační zásobník dohřát elektrickou topnou vložkou.
V uvedeném případě tedy doporučujeme volit sloveso dohřát, neboť zamýšlený význam je v daném kontextu srozumitelný. Variantu doohřát však zcela nezavrhujeme. Kumulace předpon je obvyklá u takových sloves, která je nutno odvozovat od již existujícího předponového slovesa, protože po vynechání původní předpony by slovo nedávalo smysl nebo by vznikla nežádoucí homonymie či záměna s jiným existujícím slovem; například doupravit, dovybavit, dovyprávět apod. Protože Slovník spisovné češtiny (2., doplněné a opravené vydání, z roku 2000) uvádí u slovesa dohřát jen přenesený význam ‚rozzlobit, dopálit‘, který je výrazně zastoupen v jazykové praxi, je pochopitelné, že někteří mluvčí či pisatelé mohou cítit potřebu signalizovat rozlišení významu i slovotvorně.
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Rád bych se zeptal na hodnocení slovního spojení za mě, které má význam ‚dle mého názoru‘, např. za mě je to v pořádku. Je tato předložková vazba spisovná?
Odpověď:
Uvedenou předložkovou vazbu v uvedeném významu nezachycuje žádný výkladový slovník českého jazyka. V korpusu SYN v11 se nejčastěji vyskytuje právě ve spojení za mě je to. Po vyhledání spojení za mě je to v uvedeném korpusu a následném vyfiltrování, v jakých textech se vyskytuje, zjistíme, že ve starších textech není doloženo téměř vůbec, naopak s novějšími texty jeho frekvence stoupá. Navíc je doloženo téměř výhradně jen v publicistických textech. To nás vede k tomu, že se zřejmě jedná o novodobý publicismus. Dodejme, že toto spojení má ustálený charakter, jiná zájmena s výjimkou zájmena my (za nás je to) se zde obvykle nevyskytují.
Tuto předložkovou vazbu nepovažujeme za plně spisovnou a mimo publicistické a neformální kontexty bude u jazykových uživatelů s velkou pravděpodobností vzbuzovat negativní pozornost. V plně spisovných textech doporučujeme její nahrazení jinými předložkovými vazbami, např. pro mě, podle mě, kvůli mně, příp. opisem dle mého názoru – vhodnost uvedených spojení se může lišit dle kontextu.
bm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak by měla správně vypadat zkratka slova trolejbus? Podařilo se mi dohledat pouze zkratku TBS, avšak nevím, zda ji zapisovat velkými písmeny a zda je vhodná.
Odpověď:
Zkratku slova trolejbus jsme v dostupných příručkách nenašli, dané slovo tedy pravděpodobně nemá žádnou všeobecně známou ustálenou zkrácenou variantu. Zkrátit ho však můžeme snadno ad hoc, a to pomocí tzv. zkratky čistě grafické. Taková zkratka se tvoří vypsáním prvního písmena slova nebo slov daného spojení, případně vypsáním charakteristické počáteční skupiny písmen. Za takto zkráceným slovem se pak píše tečka.
Na základě těchto pravidel bychom tedy mohli pro slovo trolejbus vytvořit např. grafickou zkratku trol., ale případně i jiné varianty, které se budou lišit pouze v tom, jak velká část původního slova zůstane ve zkratce zachována. Obvykle se však nevytvářejí takové zkratky, u nichž by zkrácení nepřineslo výraznou úsporu (tj. zkrácení jen o jedno či dvě písmena). U takto vytvořených zkratek, které nejsou ustálené, je především důležité, aby byla zkratka pro čtenáře srozumitelná, proto doporučujeme volit podobu zkratky i na základě povahy textu a čtenářů, kterým bude text určen. Vždy je navíc dobré při prvním užití v textu zkratku vysvětlit, např. v podobě „trolejbus (dále jen trol.)“.
Na internetu je možné dohledat pro slovo trolejbus zkratku v podobě TROL (ta je vytvořena pravděpodobně na základě analogie se zkratkou TRAM pro tramvaj, kterou zachycuje Slovník zkratek). Tato zkrácená forma se objevuje poměrně konzistentně v online dostupných seznamech zkratek hasičských sborů, minimálně v této profesní skupině je tedy pravděpodobně relativně vžitá. V textech určených čtenářům mimo tuto skupinu ale doporučujeme raději volit výše zmíněnou zkratku grafickou, ta je totiž na rozdíl od podoby TROL v souladu s pravidly zkracování v češtině. Můžeme se setkat i se zkracováním v podobě TBS (většinou zapisované velkými písmeny), což však raději nedoporučujeme. Tato forma se používá převážně jako součást kódů, které označují jednotlivé typy trolejbusů, popř. trolejbusové linky, pro běžného čtenáře by tedy takováto zkrácená forma nemusela být dostatečně průhledná.
ep
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Pokud od slova pokémon utvoříme přídavné jméno, bude se zapisovat v podobě pokémoní, nebo pokémonní?
Odpověď:
Takto utvořené přídavné jméno by spadalo mezi tzv. druhově přivlastňovací přídavná jména typu psí (bouda), jelení (parohy) atp. U přídavných jmen zakončených na -í a odvozených od jmen pojmenovávajících zvířata, jejichž kořen končí na -n, píšeme pouze jedno n. Proto například od slova slon tvoříme přídavné jméno sloní, nikoli *slonní, stejně tak od slova havran odvozujeme adjektivum havraní, nikoli *havranní apod. Protože pokémon je animovaná postavička, která je zvířatům podobná, budeme u přídavného jména odvozeného od tohoto slova postupovat stejně, za náležitou tedy považujeme pouze podobu s jedním n.
Pro upřesnění ještě doplňme, že se v praxi kromě přídavného jména pokémoní můžeme setkat i s adjektivy pokémonský či pokémonový. Výraz pokémonský je dle korpusu SYN v11 užíván nejčastěji (zatímco varianta pokémoní má ve zmiňovaném korpusu celkem 54 výskytů a varianta pokémonový 52 výskytů, přídavné jméno pokémonský se v korpusu vyskytlo dokonce 128krát). Užití přípony -ský, která je značně produktivní a slouží k tvoření zejména tzv. vztahových adjektiv, je tedy v tomto případě rovněž náležité.
Přípona -ový se používá k odvozování adjektiv od neživotných podstatných jmen označujících např. materiál, látku, produkt či předmět, jak se lze dočíst ve Slovníku afixů užívaných v češtině nebo v Příruční mluvnici češtiny, zpravidla tedy neslouží k odvozování adjektiv od jmen označujících zvířata či živé bytosti. Výjimkami jsou přídavná jména typu humrový, bobrový, lososový či lvový, takovéto odvozování adjektiv ale v současné češtině již není příliš produktivní a běžně je užíváno v kombinaci s podstatnými jmény označujícími pokrm, oděv či materiál (proto máme např. humrovou pomazánku, bobrový kožich či lososovou košili). Přídavné jméno pokémonový by tedy teoreticky mohlo být užito ve spojení s označením pokrmu či oblečení. Pro jejich větší univerzálnost však doporučujeme raději užívat první dvě zmiňované varianty, pokémoní a pokémonský.
ep
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak se píše slovo kidlit/kydlit ve smyslu ‚zabíjet, pobít nepřítele‘? Používají ho hráči při počítačových hrách (třeba: právě jsem vykidlila/vykydlila kostlivce). Je to od slova kill, ale v češtině se používá podoba kidlit/kydlit. Nemůžeme se dohodnout, jestli se po k píše i, nebo y. Já si myslím, že by se to mělo psát s i, protože je to odvozeno od anglického kill, manžel zase argumentuje tím, že po h, ch, k, r, d, t, n píšeme y. Našla jsem na jedné diskusní stránce doklad na psaní kydlit, ale jinak se mi nedaří nic najít.
Odpověď:
Nejde o běžně užívaný, ale úzce specifický nespisovný výraz vázaný na určitý okruh uživatelů, není proto divu, že jeho zápis není ustálený. Teoreticky se nabízí spíše možnost respektovat původní anglické kill a volit zápis kidlit. Rozhodně však nelze říct, že psaní s y (kydlit) je chybné, přestože poučka o psaní y po h, ch, k, r, d, t, n platí pro domácí slova, např. přejatá slova diktát, kino, mikina píšeme s i. Zápis slov z nespisovné vrstvy české slovní zásoby nemusí být vždy v souladu s doporučeními platnými pro spisovné výrazy, dokladem je např. kolísání pravopisné podoby slov vízo/výzo či stípko/stýpko. Bylo by vhodné dohodnout se v rámci komunity, která tento výraz užívá.
Výkladové slovníky češtiny nám v tomto případě odpověď neposkytnou. Ve Slovníku nespisovné češtiny je výraz zachycen v podobě kydlit. Slovník uvádí více možných významů, pro oblast počítačových her (v nichž znamená ‚zabíjet nepřátele, obvykle hromadně‘) je doplněno „ojediněle psáno kidlit.“ U hesla je uvedeno i vysvětlení, že „jde o slovo ze slangu současné mládeže, údajně z nějakého slangového významu angl. kiddle; běžně známé významy (…) nemají logický vztah k výše uvedeným významům; přesvědčivým důkazem anglického původu není ani občasný způsob psaní kidlit.“ To, že spojitost s angličtinou slovník poněkud zpochybňuje, však nemá na pravopisnou podobu výrazu v češtině vliv. Je možné (ale nelze to dokázat), že pravopis slova kydlit je ovlivněn významově blízkým expresivním výrazem mydlit (mydlili se hlava nehlava).
Převahu podoby kydlit, resp. předponové odvozeniny vykydlit, potvrzují i nepříliš početné doklady z korpusu – v tomto případě nikoli ze SYN v11 (zde je varianta kydlit doložena pouze jednou, kidlit vůbec), ale z webového korpusu Araneum Bohemicum Maximum. V něm je zachycen 1 doklad zápisu s -i-, a to pokidlit, a 48x zápis s -y- (23× kydlit, 23× vykydlit, 1× prokydlit, 1× ukydlit), např.: byl to pro mne jeden z hlavních motorů celé hry – totálně vykydlit všechny, co ze startu hry kydlili mne; zapíše se k hercům, kteří měli tu čest kydlit protivníky pod taktovkou kultovního režiséra; musíte vykydlit hafo nepřátel pro dosažení žádaného score; stačí vykydlit dva nebo tři nepřátele a hnedle máme další grafické pozadí a změnu nepřátel; stačilo vykydlit draka a bylo vyhráno.
Pokud budeme pátrat v dalších zdrojích, najdeme jeden doklad předponového vykydlit také v databázi excerpčního materiálu Neomat. Na základě internetových vyhledávek lze ještě doplnit, že se sloveso kydlit využívá nejenom při počítačových hrách, ale také v prostředí larpu. V něm žije i podstatné jméno kydlič (kydliče zajímá, aby uspokojivě kydlil a žárlivě kouká po jiných, aby kydlili srovnatelně a nevystupovali z lajny).
ač
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak máme nazývat obojek pro psa, který zvířeti dává elektrické impulzy? Elektrický, nebo elektronický obojek? Z pohledu odborníka, kterého jsme žádali o radu, by mohly být správně obě podoby.
Odpověď:
Každé z přídavných jmen, které uvádíte, je utvořeno od jiného základu (tj. přídavné jméno elektrický od podstatného jména elektřina, elektronický od elektronika). Adjektivum elektrický podle Slovníku spisovné češtiny (SSČ) a Nového akademického slovníku cizích slov (NASCS) znamená ‚vztahující se k elektřině, jí napájený, poháněný ap.‘, adjektivum elektronický se týká elektroniky a nese význam ‚na elektronice založený, využívající ji‘. Podstatné jméno elektronika je pak slovníky (SSČ, NASCS) vykládáno jako ‚obor zabývající se studiem a využitím pohybu elektronů v různých prostředích‘ – tedy i studiem elektřiny. Vedle tohoto výkladu doplňuje novější Akademický slovník současné češtiny u slova elektronický ještě význam ‚fungující na principu řízení toku elektronů‘. Byť je tedy u každého výrazu, elektrický i elektronický, uveden odlišný výklad významu, jeho centrální složka, kterou můžeme popsat jako ‚souvislost s elektřinou‘, je svou povahou totožná. Na zařízení tak můžeme pohlížet jednak jako na ‚obojek napájený elektřinou‘ a nazývat ho elektrický obojek, jednak jako na ‚elektronické zařízení‘ a říkat mu elektronický obojek. Předpoklad, že dvojím způsobem na daný obojek nahlížejí i uživatelé češtiny, potvrzují data z korpusu SYN v11, v němž lze vyhledat 78 výskytů spojení elektrický obojek a 72 dokladů užití spojení elektronický obojek, jejich kontexty jsou pak velmi podobné, např.: Pejsci mají radost, zloděj ukradl nepříjemné elektrické obojky nebo Použití elektronického obojku nesprávným způsobem a v nevhodný okamžik může způsobit nenapravitelné škody.
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Psala bych co nevidět (ve smyslu hned) jako dvě slova, ale znejistila mě informace v elektronicky přístupném Novém encyklopedickém slovníku češtiny (NESČ), kde je spřežka conevidět uvedena v textu o adverbializaci.
Odpověď:
Souhlasíme s vaším názorem a doporučujeme psát co nevidět jako dvě slova. Neumíme bohužel vysvětlit, proč v NESČ v kapitole Adverbializace je jako příklad ustrnulé věty uvedena mj. spřežka conevidět. Další dva příklady – příslovce jaksepatří a jakbysmet – se běžně užívají, oba jsou uvedeny v Internetové jazykové příručce, dokonce už i ve Slovníku spisovného jazyka českého z 60. let minulého století. Spřežku conevidět však nezachycuje žádný z výkladových slovníků češtiny (Slovník spisovné češtiny, Slovník spisovného jazyka českého, Příruční slovník jazyka českého) včetně nově vznikajícího elektronického Akademického slovníku spisovné češtiny, nenajdeme ji ani v Pravidlech českého pravopisu či ve Slovníku nespisovné češtiny.
Někdy se může stát, že starší zdroje uvádějí jen psaní zvlášť, ale v jazykové praxi je psaní dohromady natolik běžné, že se postupně prosadí jako variantní. Příkladem je expresivní slovní spojení co by dup, nověji i cobydup (viz IJP a ASSČ).
To však pro potenciální spřežku conevidět neplatí. Doklady z internetu ukazují, že se ve spřažené podobě poměrně zřídka objevuje jen v neformálních textech, často jde o diskusní servery nejrůznějších zájmových skupin (např. flashky dorazily, conevidět začneme distribuovat všem, kteří si ji zakoupili; hrozí však, že ji conevidět pošle sportovec k šípku; pokud bude podle toho řadit, tak conevidět vylágruje motor). Zápis co nevidět je ve všech typech textů výrazně běžnější. Jednoznačnou převahu psaní zvlášť potvrzují i doklady z korpusu SYN v11, v němž najdeme 7× spřežku (z čehož 3 doklady jsou z téhož textu) a 12 502 dokladů psaní zvlášť.
ač
