Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jaký je správný zápis SÍDLIŠTĚ NAD LUŽNICÍ? V mapách se objevuje podoba Sídliště Nad Lužnicí.
Odpověď:
Podle platných Pravidel českého pravopisu (od r. 1993) platí pro pravopis oficiálních názvů sídlišť stejná pravidla jako pro psaní názvů obcí. V nich se v bezpředložkových názvech píšou u všech výrazů velká písmena: Hora Svatého Šebestiána, Nové Hrady. Výraz sídliště může, ale nemusí být součást vlastního názvu. V minulosti se velmi často toto jméno kladlo před zeměpisné názvy, aby signalizovalo, že jde o novou obytnou čtvrť, vystavěnou většinou na okraji měst, s charakteristickými znaky (dominantním rysem byly vysoké domy, často panelové), ale součástí těchto názvů nebylo a není (např. sídliště Lužiny, sídliště Lesná, sídliště Jižní Město).
Součástí vlastního názvu je slovo sídliště vždy, pokud za ním následuje jméno v 2. pádě, např. Sídliště Svobody, Sídliště Míru, nebo u názvů předložkových. Pro jejich psaní platí zásady shodné se zásadami o psaní předložkových názvů obcí: výraz/y před předložkou se píše/píšou s velkým písmenem, předložka s malým a první slovo po ní s velkým, a to bez ohledu na to, zda jde od původu o jméno vlastní, nebo obecné (např. Ústí nad Labem, Kostelec u Křížků, Svatý Jan pod Skalou, Nové Město pod Smrkem). Podle tohoto pravidla by se tedy mělo psát: Sídliště nad Lužnicí.
is
Zajímavé dotazy
Dotaz:
V diskusi na stránkách věnovaných Slovinsku jsem narazil na dvojí podobu jména přístavu, proto se chci zeptat, zda je správně město Pirana, nebo město Piraň.
Odpověď:
Ani jedna z podob, které uvádíte, není v případě daného města korektní. Zmíněný slovinský přístav se jmenuje Piran (viz např. Geografický místopisný slovník světa). Toto jméno je rodu mužského a skloňujeme je pravidelně podle neživotného vzoru „hrad“ (2. p. Piranu). Přestože v databázi Českého národního korpusu SYN, verze 9, lze ojediněle nalézt i podoby zakončené ve 2. pádě na -a (do slovinského Pirana) nebo několik málo výskytů, kdy je město nazýváno *Piraň a skloňováno podle vzoru „píseň“ (v Pirani), jako noremní hodnotíme pouze tvary zmíněného maskulina Piran (v uvedeném korpusu nalezneme více než 400 dokladů svědčících ve prospěch dané podoby).
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Dnes jsem v rádiu slyšel spojení atentát na Šinzóa Abeho. Je ten tvar jména správně? Má se vůbec tohle jméno skloňovat?
Odpověď:
Stručná odpověď by mohla znít: ano, tvar jména je správně. Pro podrobnější odpověď je třeba vysvětlit, jak se takový typ jména dá skloňovat. Vychází se především ze zakončení ve výslovnosti. Máme zde tedy dva typy jmen: jméno Šinzó, které končí na -ó [ó], a jméno Abe, které končí na -e [e]. Jména zakončená na [ó] se v češtině obvykle skloňují podle vzoru „pán“ a pádové koncovky se přidávají za celé jméno, viz např. Miró, Rousseau – 2. p. Miróa, Rousseaua. Můžeme narazit i na tvar 2. či 4. p. Šinza, takové případy jsou ale mnohem méně časté. Navíc pokud pomineme frekvenci, jsou koncovky za celým jménem pro čtenáře či posluchače výhodné, protože z takového tvaru lépe odvodí základní podobu jména. Koncová hláska se totiž běžně odtrhává u jmen zakončených na krátké [o]: Hugo, Romeo – 2. p. Huga, Romea. Jméno Abe je ve výslovnosti zakončené na [e]. Zde máme hypoteticky dvě možnosti. Můžeme jméno skloňovat podle vzoru „pán“ a koncovky přidávat místo odtrženého -e: 2. p. Aba. Tento způsob se ale uplatňuje spíše u jmen známějších, u kterých lze lépe odvodit základní podobu jména (Goethe – 2. p. Goetha). Především u jmen orientálních, jako je právě japonské jméno Abe, se používá tzv. zájmenné skloňování: 2. p. Abeho, 3. p. Abemu atd. Proto spojení atentát na Šinzóa Abeho je gramaticky v pořádku. K tomu je však třeba ještě doplnit, že první jména v pořadí (obvykle fungující jako rodná jména), která jsou zakončena jinak než na souhlásku nebo na ‑a, občas zůstávají ve spojení s dalším jménem (především příjmením) nesklonná. Takže ani varianta 4. p. atentát na Šinzó Abeho by nebyla nijak agramatická. Podstatné je především to, aby alespoň z jedné části jména byl rozeznatelný pád, a tedy větněčlenská funce jména ve větě.
ks
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak se má v češtině vyslovovat výraz kombucha: [kombuča], nebo [kombucha]? A lze psát i počeštěně kombuča?
Odpověď:
Pokud bereme v úvahu výhradně původ výrazu kombucha, byla by namístě pouze výslovnost [kombuča]. Je totiž pravděpodobné, že poslední slabika slova souvisí s japonským označením pro čaj (písmeno ch odráží přepis typický např. pro angličtinu). Jazykové zdroje navíc převážně uvádějí (buď jako jedinou, nebo jako hlavní) počeštěnou pravopisnou variantu kombuča. Např. Slovník spisovného jazyka českého nepočeštěnou formu kombucha označuje jen jako řídce užívanou. Z kodifikační příručky Výslovnost spisovné češtiny (1978) pak plyne, že grafická podoba kombucha je zastaralá, ovšem i tu doporučují autoři vyslovit jako [kombuča].
Analýza současného pravopisného i výslovnostního úzu však ukazuje, že v tomto ohledu došlo k výrazné změně, tj. v současnosti převažuje psaní kombucha, respektive výslovnost [kombucha], a to i u profesionálních mluvčích v médiích, u odborníků na zdravou výživu, u kuchařů atp. Domníváme se, že zvuková forma [kombucha] je nyní nejen vysoce frekventovaná, ale rovněž noremní; musíme zde ovšem v každém případě počítat s kolísáním. O tom se zmiňuje např. i lingvista Josef Šimandl v článku Morfologická problematika v jazykové poradně (3. část), publikovaném v časopise Naše řeč v roce 2000, jakož i v hesle -ucha ve Slovníku afixů užívaných v češtině (2016). Fakt, že se postupným vývojem přejaté slovo pravopisně i zvukově proměňuje, je přirozený proces, stejně tak nelze označit a priori za chybu, pokud výslovnost odráží grafickou stránku slova. Daný vývoj reflektuje pravděpodobně tu mimojazykovou skutečnost, že byl v určité době u nás tento nápoj známý (jako kombuča) a po jisté přestávce se o něm začalo znovu více hovořit, avšak místo již počeštěné formy kombuča (pro mnohé zcela neznámé) se začalo upevňovat „opětovně převzaté“ pojmenování kombucha. Daný název se tedy v současné češtině může vyslovit jako [kombuča] i jako [kombucha], k nedorozumění pravděpodobně ani v jednom případě nedojde. Stejně tak lze psát kombuča i kombucha, přičemž výrazně frekventovanější je druhý způsob. K tomu ještě dodejme, že v tomto druhém případě pak zní tvary 3. a 6. pádu j. č. buď kombuše, pokud vyslovujeme [kombucha], nebo kombuche [kombuče] či kombuchi [kombuči], jestliže dáváme i přes nepočeštěný zápis přednost zvukové podobě [kombuča]).
vš
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Je nějaký významový rozdíl mezi vazbami zaměnit něco s něčím a zaměnit něco za něco? Setkal jsem se s názory, že první uvedená vazba nese význam nežádoucí záměny, například zaměnit hřib s muchomůrkou, zatímco druhá by měla vyjadřovat spíše výměnu, např. zaměnit auto za jízdní kolo. Je to pravda?
Odpověď:
Vámi uvedené tvrzení platí jen částečně. Z údajů ve Slovníku slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení (Academia, Praha 2005) vyplývá, že u slovesa zaměnit ve významu ‚omylem vzít, užít, považovat něco/někoho za něco/někoho jiného téhož druhu‘ můžeme volit jak vazbu zaměnit něco/někoho s něčím/někým, tak zaměnit něco/někoho za něco/někoho, případně pouze zaměnit něco/někoho. Jsou zde uvedeny následující příklady: Nezkušený houbař snadno zamění žampion za muchomůrku zelenou. Snad voliči nezamění bílou obálku pro volby do Senátu se šedou pro komunální volby. Šatnářka zřejmě ty dva kabáty zaměnila. Naproti tomu ve významu ‚vyměnit, vystřídat‘ je náležité pouze spojení s předložkou za, například Leckdo už zaměnil řemeslo za život kočovníka. Je tedy zřejmé, že vazbu zaměnit něco za něco lze užít v obou významech.
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Na internetu jsem narazila na diskusi o tom, jaké je správné pojmenování mláděte krocana. Myslím si, že je to krůtě. Mám pravdu?
Odpověď:
Slovo krocan slouží jako pojmenování samce, pro označení samice se užívá výraz krůta. Od něj je pak utvořeno podstatné jméno středního rodu krůtě pomocí přípony -ě, jež se běžně užívá při odvozování názvů mládať (viz např. kur > kuře, medvěd > medvídě). Výraz krůtě zaznamenávají již Příruční slovník jazyka českého a Slovník spisovného jazyka českého, druhý jmenovaný zachycuje dokonce i podobu krůtče, označuje ji však jako řídkou. Užívání výrazu krůtě dokládá Naučný slovník zemědělský (díl 3., k–l, 1971), kde se mj. píše: Potrava krůťat v útlém mládí je převážně živočišná, později smíšená. Krůťata velmi rychle vyspívají, ale jsou značně citlivá na nachlazení. O tom, že se slovo užívá i v současnosti, vypovídá více než 200 dokladů v databázi SYN v10 Českého národního korpusu: Za jednodenního kuřecího brojlera zemědělci zaplatí sedm korun a za krůtě 43,50 korun. Druhá třída nerozezná holoubě od krůtěte. Ve věku dvou měsíců krůťatům na hlavách vypadává peří. Pro úplnost dodejme, že pro mládě přichází v úvahu ještě jedno pojmenování, a to (krůtí) kuře. To je však neterminologické a výrazně méně užívané – SYN v10 zachycuje pouze pět dokladů.
kd
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak je možné, že Češi německému městu Konstanz říkají Kostnice? Považuji to za nepřijatelné, žádný jiný národ to nedělá, dané město se přece jmenuje Konstanz, nikoli Kostnice. Jde snad o nějakou spojitost s kostmi?
Odpověď:
Pro město Konstanz se opravdu velmi často užívá název Kostnice, který je v češtině oficiální. Jde o tzv. exonymum, tj. domácí podobu cizího jména. Existence exonym je nejen v češtině, ale i v jiných jazycích zcela přirozená, není důvod se jí bránit a označovat tato pojmenování za nepřijatelná, zejména jsou-li zcela vžitá a dobře srozumitelná jako v tomto případě. Odmítání exonym by znamenalo, že by se v češtině mluvilo o *Wienu, *Münchenu, *Berlinu či *Parisu místo o Vídni, Mnichově, Berlínu a Paříži, což se v praxi neděje. U celkově méně známých, málo frekventovaných, z historického hlediska nevýznamných atp. názvů se samozřejmě žádné exonymum nevžilo, od užívání některých dříve běžných exonym se postupně upouští, avšak v tomto případě stále v českém úzu jasně převažuje pojmenování Kostnice nad Konstanzí (pevně zažité je rovněž časté spojení kostnický koncil, *konstanzský koncil je zcela výjimečné). Není pravda ani to, že exonyma žádné jiné národy neužívají, srov. německé pojmenování Prag, anglické a francouzské Prague, polské, španělské, italské Praga atd. pro naše hlavní město. I pro Kostnici mají jednotlivé jazyky svá exonyma, srov. anglické Constance, španělské Constanza, italské Costanza, portugalské Constança, polské Konstancja (dříve Kostnica) atp.
Český název Kostnice vychází podle onomastické literatury z německého nářečního pojmenování Kostniz. Pojmenování daného sídla je prvně doloženo jako Constantia (na počest římského císaře Konstantia I.), což se v němčině postupně změnilo na Costinze a až v novější době se více přiklonilo k původnímu latinskému základu. S českým slovem kost tedy etymologicky nijak nesouvisí. Uchování tradičního exonyma má v češtině pochopitelně své historické důvody, město je pro náš národ významné kvůli upálení Jana Husa.
vš
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Slyšela jsem, že slovo deprese pochází z anglického spojení deep rest (hluboký odpočinek), protože tělo vysílá signály, že si potřebuje hodně odpočinout. Je to pravda?
Odpověď:
Vyvozování původu (a významu) slova deprese z anglického deep rest není správné. Přesněji jde o typický příklad lidové/laické etymologie. Takovou mylnou etymologickou asociaci vysvětluje Jiří Rejzek jako „spojení [určitého výrazu] s jinými slovy, jež je v nesouladu se skutečným původem slova" (z knihy Lidová etymologie v češtině, 2009). V Českém etymologickém slovníku od téhož autora najdeme i odpověď na původ slova deprese. To pochází z latinského dēpressiō od dēprimere s významem ‚stlačovat, stísňovat‘.
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Lze použít slovní spojení udělit pokutu? Napsal jsem to do článku, ale bylo mi namítnuto, že prý se uděluje vyznamenání, ale ukládá se trest.
Odpověď:
Je sice pravda, že definice významu slovesa udělit ve Slovníku spisovné češtiny ‚(ze své pravomoci ap.) dát jako právo, dar ap.‘ mírně nahrává pozitivnímu ladění, ale mezi příklady předmětových doplnění se vedle pochvaly, řádu nebo milosti uvádí i důtka. Ani udělení něčeho negativního tedy není kodifikací vyloučeno. Že se pokuta mimo jiné uděluje, potvrzují i zjištění o užívání slovních spojení udělit/udělovat pokutu a uložit/ukládat pokutu v Českém národním korpusu (SYN verze 10). Podstatné jméno pokuta se (v rámci jedné věty bez ohledu na pořadí obou slov) spojuje se slovesy udělit a udělovat celkem v 38 998 případech a se slovesy uložit a ukládat v 40 762 případech. Jednoduše řečeno se konkurenční varianty užívají prakticky stejně často. Slovní spojení udělit pokutu je tedy plně v pořádku – neodporuje významové definici v kodifikaci a je zjevně užíváno zcela běžně.
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Neshodneme se s kamarádem, jestli se jednoduché ruční vrtačce správně říká švidřík, nebo svidřík. Nebo máme pravdu oba a slovo má dvě varianty?
Odpověď:
Ruční vrták uváděný do pohybu maticí posunovanou po vřetenu se strmým závitem, popř. jinými slovy: jednoduché mechanické zařízení, které převádí přímočarý pohyb na pohyb rotační, se podle dostupných zdrojů jmenuje svidřík. Takto výraz zachycuje Internetová jazyková příručka, Slovník spisovného jazyka českého, Technický slovník naučný i internetová Wikipedie. Zápis svidřík zcela jednoznačně převažuje i v dokladech z Českého národního korpusu (ČNK) a na internetu; podoba švidřík se objevuje jen výjimečně, např. v ČNK není zaznamenán žádný doklad.
Není vyloučené (ale bohužel to nemůžeme nijak ověřit), že se varianta švidřík používá v některých nářečních oblastech. Podle Českého etymologického slovníku název svidřík nejspíš souvisí s polským výrazem świder (nebozez, vrták), popř. slovinským svéder (vrták). Předpokládané praslovanské východisko svЪrd-/sverd- patrně souvisí s indoevropským sṷer- s významem ‚bodat, hnisat‘. Slovo svidřík se v češtině objevuje od 19. století.
Vedle podstatného jména svidřík se užívá také přídavné jméno svidříkový. Z nabídky drobných pracovních nástrojů si můžete kromě svidříku vybrat třeba svidříkový šroubovák, svidříkovou vrtačku nebo svidříkové kleště.
ač
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Může se použít formulace nulová tolerance proti blechám a klíšťatům, nebo by mělo být spíš nulová tolerance blech a klíšťat?
Odpověď:
Konstrukce nulová tolerance proti blechám a klíšťatům je sice významově srozumitelná, ale formálně problematická. Jako základní způsob vyjádření doporučujeme bezpředložkový 2. pád, tedy nulová tolerance blech a klíšťat. Právě neshodný přívlastek v 2. pádě ve spojení s podstatným jménem je totiž v češtině pravidelným protějškem předmětu slovesa ve 4. pádě, což je i případ dvojice výrazových konkurentů tolerance něčeho – tolerovat něco.
Vztah podstatného jména tolerance a jeho doplnění samozřejmě může být vyjádřen i předložkou. Taková formulace je proti bezpředložkovému 2. pádu explicitnější – má tu výhodu, že nepřipouští interpretaci fráze nulová tolerance blech a klíšťat jako ‚blechy a klíšťata netolerují [něco]‘. Nejčastěji se podle dat z Českého národního korpusu používají předložky k a vůči, znatelně méně na, ostatní jsou zcela okrajové (pro, ohledně nebo právě proti).
Užití předložky proti ve zmiňované formulaci je dost možná ovlivněno významem přívlastku nulový. Slovní spojení nulová tolerance totiž znamená ‚žádnou toleranci, netoleranci‘, negativní postoj k něčemu, tedy vlastně postoj proti něčemu. Zároveň se nabízí vykládat to jako kontaminaci slovesnými vazbami jako bojovat proti něčemu nebo chránit (něco) proti něčemu.
V téměř šestimiliardovém korpusu SYN verze 10 je jen 62 relevantních výskytů spojení tolerance proti. Jedna třetina z nich je v textech odborné povahy ve významu popsaném Slovníkem spisovného jazyka českého jako ‚schopnost organismu snášet určité látky‘ – např. vykazuje vysokou toleranci proti klasovým fuzáriím, rezistence a tolerance proti viru žloutenky vodnice apod. Více než třetinu pak tvoří právě (obvykle žurnalistická) užití sousloví nulová tolerance (proti nenávisti, násilí, rasismu, homofobii aj.). Ale i po slovním spojení nulová tolerance je v korpusových textech mnohem častější podstatné jméno ve druhém pádě, a když už se vyskytuje předložka, tak spíš vůči nebo pro.
Z řečeného vyplývá, že formulace s předložkou proti je sice srozumitelná, ale při jejím užití je třeba počítat s tím, že na některé uživatele může působit chybně (s ohledem na vazebnou kontaminaci) nebo neobvykle, a tedy nikoliv neutrálně přijatelně.
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Není sousloví recenzní posudek protimluv, když samo slovo recenze znamená ‚posudek‘? Vím, že se to používá, ale nevím, jestli je to správně.
Odpověď:
Víceslovné pojmenování recenzní posudek není protimluv, ale je to pleonasmus, tj. zjednodušeně výraz vyjadřující víckrát totéž. Slovo recenze totiž např. podle Slovníku spisovné češtiny má význam ‚posudek, kritika (vědeckého nebo uměleckého díla)‘. Recenzní posudek je pak vlastně posudkový či posuzující posudek. Přesto není třeba považovat takovéto pojmenování za chybné, a to přinejmenším ze dvou důvodů.
Zaprvé jsou pleonasmy běžnou součástí jazyka a mluvčí mnoho z nich používají, aniž by se nad jejich významovou zmnožeností pozastavili – srov. např. citronová limonáda (limonádu čeština přejala přes němčinu z francouzského limonade utvořeného od slova limon ‚citron‘, je to tedy vlastně citronáda), hlavní protagonista (sám protagonista je ‚představitel hlavní role‘ či přeneseně ‚vedoucí osobnost‘), slavnostní vernisáž (už vernisáž znamená ‚slavnostní zahájení výstavy‘) aj. Uvedené významy jsou slovníkové, ale užívání s přívlastky, které jsou z této perspektivy redundantní, nás vede k dvěma potenciálním interpretacím. Jednak možná tyto významy pro nemálo mluvčích zdaleka nejsou tak přesné, konkrétní, jak je zachycují slovníky, jednak mluvčí možná považují (třeba podvědomě) za účelné příslušný významový rys přívlastkem zdůraznit.
Zadruhé se pojmenování recenzní posudek užívá především ve vědeckém diskurzu, v prostředí vědeckých časopisů. V nich bývá potřeba rozlišovat, zda se mluví o recenzi/posudku coby textu usilujícím o zveřejnění, nebo o recenzi/posudku coby interním textu určeném redakci jako podklad pro rozhodnutí, zda posuzovaný text zveřejnit. Oba druhy textu jsou součástí recenzního řízení, ale jen pro druhý z nich platí, že vzniká výhradně pro recenzní řízení. Je tedy možné, že mimo jiné právě na to odkazuje přívlastek recenzní. Snaha rozlišovat tyto dva druhy textu je s ohledem na částečnou synonymii slov posudek a recenze pochopitelná. Ostatně časopis Naše řeč standardně obsahuje rubriku, která se v letech 1917–2017 jmenovala Posudky a zprávy a od roku 2018 se jmenuje Recenze a zprávy.
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Je slovo novorozeně spisovné? Nemělo by se místo něj použít slovo novorozenec?
Odpověď:
Obě podstatná jména jsou pravidelně tvořena od přídavného jména novorozený – jedno pomocí přípony -ě (podobně jako např. mládě nebo nemluvně), druhé pomocí přípony -ec (podobně jako např. nadšenec, osvícenec nebo učenec). Slovo novorozeně je podle výkladových slovníků češtiny neutrální a zcela spisovné. Slovo novorozenec je s ním synonymní – např. Slovník spisovné češtiny jeho význam vykládá právě jako ‚novorozeně‘.
Přestože můžeme mluvit o synonymii, nejsou obě slova zcela zaměnitelná – každé z nich je typické pro jiný druh textů. Český národní korpus (konkrétně nejnovější referenční SYN2020 složený rovnoměrně z publicistiky, beletrie a oborové literatury) ukazuje, že novorozeně je nejobvyklejší v publicistice (ve zmíněných druzích textu v uvedeném pořadí se vyskytuje přibližně v poměru 1,8 : 1,1 : 1), kdežto novorozenec je znatelně charakteristický především pro skupinu oborové literatury, tj. texty vědecko-naučné i popularizující, učební texty a profesní literaturu (vyskytuje se v poměru 1 : 3,2 : 5,6). Vhodnost užití příslušného slova je tedy potenciálně ovlivněna druhem textu. Obecně však platí, že obě slova jsou plně spisovná.
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jsou slova kuchyň a kuchyně na stejné úrovni, nebo se některá z nich upřednostňuje?
Odpověď:
Rovnocennost slov kuchyň a kuchyně lze posoudit z hlediska významu a z hlediska užívání. Významově jsou slova do značné míry synonymní – obě nesou významy ‚místnost vybavená pro přípravu jídel‘ a ‚souprava nábytku do této místnosti‘. Pouze u významu ‚způsob úpravy pokrmů; pokrmy určitým způsobem upravené‘ (např. česká, francouzská, indická kuchyně) se slovníky neshodují, zda se pro něj používá pouze kuchyně, nebo i kuchyň. Slovník spisovné češtiny (SSČ) takové rozlišení neuvádí, starší Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) naproti tomu tvrdí, že kuchyň se užívá zpravidla jen v prvních dvou citovaných významech. Sonda do reálného užívání v náhodném vzorku stovky výskytů tvarů 1. pádu jednotného čísla obou slov ve spojení s přídavnými jmény (v korpusu ČNK SYN2020; hledáno v rozpětí ± 5 pozic) dala za pravdu SSJČ. Zatímco v případě kuchyně je o něco víc než třetina výskytů ve vzorku užita ve významu způsobu úpravu pokrmů, kuchyň v analogickém vzorku takto nebyla užita ani jednou. (Pro zajímavost: kuchyně byla zaznamenána 50krát jako místnost, 9krát jako nábytek, 36krát jako způsob úpravy pokrmů a 5 užití bylo nejasných; kuchyň se vyskytla 68krát jako místnost, 15krát jako nábytek a 17 užití bylo nejasných.)
Další otázka se týká obvyklosti užívání. SSČ opět klade obě slova na stejnou úroveň, zatímco SSJČ označuje slovo kuchyň za řidší. Výskyty v ČNK (konkrétně v referenčních SYN2020, SYN2015 a SYN2010; srovnávali jsme výskyty distinktivních tvarů 1. a 4. pádu jednotného čísla) se však v tomto případě kloní spíš ke zpracování ze SSČ. Ukázalo se, že obě slova jsou užívána velmi podobně často, kuchyně je jen mírně obvyklejší (typicky v poměru cca 1,3 : 1). Pro označení místnosti nebo nábytkové sestavy je tedy možné s úspěchem použít jak kuchyni, tak kuchyň. V případě způsobu úpravy pokrmů by kuchyň byla nejspíš srozumitelná, avšak překvapivá, neobvyklá.
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Je správně farní, nebo farská zahrada?
Odpověď:
Přídavné jméno farní má podle SSJČ dva významy: 1. ‚souvisící s farou jako správní institucí; kolaturní‘, např. farní úřad, obvod, kostel (u něhož je fara), ves (v níž je fara), škola (zřízená při faře); 2. ‚vztahující se nebo patřící k faře jako domu a hospodářství; farský‘, např. farní pole, dvůr, budova. Přídavné jméno farský má pak podle stejného slovníku tyto dva významy také, primární je tu však podle slovníku význam ‚vztahující se nebo patřící k faře jako domu a hospodářství‘, např. farská zahrada, kuchařka, zatímco význam ‚souvisící s farou jako institucí, farní‘ slovník označuje za řidší a uvádí k němu jediný příklad z díla Jana Nerudy – farský chrám. Tuto slovníkovou informaci lze číst tak, že slova farní a farský se používala sice záměnně, nicméně s tendencí (kterou se autoři slovníku možná snažili posílit, jistě ne ale ustavit) k vyrovnání farní = ‚souvisící s farou jako správní institucí‘ – farský = ‚vztahující se nebo patřící k faře jako domu a hospodářství‘. Novější SSČ toto vyrovnání svým zpracováním hesla fara důsledně nepotvrzuje; přídavná jména farní a farský vztahuje k podstatnému jménu fara a uvádí příklady farní úřad, farní obvod, farní zahrada a farská kuchařka (doklad farní zahrada, jako jediný, jde proti výše popsanému vyrovnání). Ještě novější NASCS však oba významy explicitně odlišuje – přídavné jméno farní významově váže na faru jako instituci, zatímco přídavné farský na faru jako hospodářství.
Letmá sonda do dokladů v databázi Českého národního korpusu SYN v9 naznačuje, že k popsanému odlišení významu slov farní a farský sice důsledně nedošlo, ale že tendence k němu je značná. Slovo farní se obecně používá výrazně častěji (v poměru 39 502 : 4 487), nicméně obě slova mají tendenci vyskytovat se v jiných spojeních – jejich pravé kolokáty se příliš nekryjí. Mezi 15 nejčastějších pravých kolokátů přídavného jména farní skutečně patří spíš výrazy vztahující se k faře jako instituci (hvězdičkou označujeme zřejmé odchylky od této tendence), srov. charita, kostel, úřad, *zahrada, sbor, ples, *budova, kronika, *dvůr, škola, rada, sál (může sloužit faře jako instituci), vikář, společenství. Mezi 15 nejčastějších pravých kolokátů přídavného jména farský pak opravdu patří spíš výrazy vztahující k faře jako budově a hospodářství (hvězdička opět označuje zřejmé výjimky), srov. zahrada, humno, louka, náměstí, rybník, potok, les, stodola, dvůr, kopec, kuchařka, ulice, kyselka, *republika, hospodyně. Jak ale nejlépe dokládá (navíc k protipříkladům s hvězdičkami) právě spojení se slovem zahrada, není tato tendence důsledná – nad spojením farská zahrada převládá spojení farní zahrada (v poměru 2 053 : 1 449). Z daného rozboru obecně plyne to, že přídavné jméno farní lze užívat a užívá se v obou významech – lze ho vztáhnout k faře jako instituci i k faře jako budově a hospodářství, zatímco přídavné jméno farský se vztahuje především k faře jako budově a hospodářství. Takto bychom obě přídavná jména doporučovali používat.
Jako konkrétní závěr lze pak říct následující: Ve spojení se slovem zahrada je možné použít jak přídavné jméno farní (není to v rozporu se slovníky ani s územ), tak přídavné jméno farský (je to v souladu s tendencí lišit přídavné jméno utvořené od fary jakožto instituce a od fary jakožto hospodářství). O něco vhodnější je snad kvůli popsané – výrazné, nicméně nedůsledné – tendenci tyto významy lišit a použít ve spojení se slovem zahrada přídavné jméno farský; nutné to však není, i spojení farní zahrada bude dokonale srozumitelné a nebude na sebe strhávat pozornost.
mb
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Je správně výpustní, nebo výpustné potrubí?
Odpověď:
Podle výkladových slovníků (SSJČ, PSJČ) jsou slova výpustní a výpustný synonyma s významem ‚vypouštěcí‘; podoba výpustní je však podle obou slovníků řidší. SSJČ pak přímo uvádí souslovné technické termíny výpustné potrubí, výpustný kohout, výpustný ventil. Se slovníkovými údaji jsou ovšem v rozporu doklady z databáze Českého národního korpusu SYN v9, a to obecně i konkrétně. Obecně v korpusu SYN v9 lehce převažuje (v poměru 809 : 774) podoba výpustní, kterou slovníky označují za řidší. Ale i konkrétně je v témže korpusu ve spojení s podstatným jménem potrubí častější (v poměru 56 : 26) podoba výpustní, kterou – jak už uvedeno – slovníky označují za řidší. (V případě spojení s podstatným jménem kohout je tomu ale naopak, podoba výpustný tu převažuje nad podobou výpustní v poměru 41 : 13, a stejně je tomu i ve spojení s podstatným jménem ventil – podoba výpustný tu nad podobou výpustní převažuje v poměru 126 : 53). Vzhledem k uvedenému – užívání obou podob důsledně neodpovídá slovníkům, je rozkolísané a závislé na spojení s tím kterým podstatným jménem – je podle našeho názoru ve spojení s podstatným jménem potrubí možné použít obě přídavná jména – jak výpustný (na základě slovníku, zejm. SSJČ), tak výpustní (na základě úzu; doklady v korpusu SYN v9). Správně je tedy jak výpustné potrubí, tak i výpustní potrubí – doporučujeme ovšem v jednom textu vždy používat jen jednu podobu.
mb
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Myslím si, že správně by se mělo užívat spojení manifestovat za něco, ale demonstrovat proti něčemu. Často se setkávám s tím, že lidé tyto vazby zaměňují a říkají či píšou také manifestovat proti něčemu a demonstrovat za něco. Jaké jsou tedy prosím správné vazby těchto dvou sloves?
Odpověď:
Pokud jde o sloveso manifestovat, ve významu ‚(z)účastnit se manifestace, projevovat, projevit kolektivní smýšlení‘ považují slovníky vazeb za jediné náležité předložkové spojení pouze vazbu manifestovat za něco (např. manifestovat za zrušení KSČ). Vedle toho lze toto sloveso užívat ve významu ‚projevovat, projevit, osvědčovat, osvědčit‘ i s bezpředložkovým 4. pádem, tedy manifestovat něco (manifestovat svou nespokojenost). U slovesa demonstrovat ve významu ‚(z)účastnit se demonstrace, manifestovat souhlas/nesouhlas‘ se ovšem připouští jak spojení s předložkou proti (demonstrovat proti vládním opatřením), tak s předložkou za (demonstrovat za svobodu slova). V praxi se toto sloveso užívá s oběma předložkami, byť je u něj předložka proti frekventovanější – v Českém národním korpusu SYN v9 se spojení demonstrovat proti nečemu vyskytuje 3718×, zatímco demonstrovat za něco pouze 1983×. Ještě bychom doplnili, že u slovesa demonstrovat ve významu ‚dát/dávat najevo‘ i ‚názorně předvést/předvádět‘ je náležitá bezpředložková vazba se 4. pádem (demonstrovat svůj nesouhlas; demonstrovat průběh pokusu).
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak se správně přepisuje název oblíbené korejské kvašené zeleniny? Nejčastěji vídám anglickou podobu kimchi. Je možné psát název i česky?
Odpověď:
Výkladové slovníky češtiny výraz nezachycují, protože s názvem pikantního korejského salátu z fermentované zeleniny jsme se podle dokladů z Českého národního korpusu v českých textech začali setkávat častěji až po roce 2010; první ojedinělé doklady jsou z beletrie konce 90. let minulého století. Obliba tohoto pokrmu v posledních letech stoupá, stejně tak stoupá i množství příkladů užití. Pravopisná podoba není zatím podle textů v ČNK a na internetu úplně ustálená.
V nabídce hotového výrobku vídáme poměrně často anglický přepis kimchi (např. ve spojení korean kimchi, classic kimchi, kimchi original). V publicistických textech popisujících tradiční výrobní postup se řidčeji objevuje přepis kimčchi, naznačující původní výslovnost aspirované hlásky (přídech; zápis -čch- známe i ze jména dějiště zimních olympijských her v roce 2018 – Pchjongčchangu). Ojediněle se můžeme setkat také s podobami salát kim-chi, kim chee, kimchee. Nejhojněji je však v textech zastoupen zjednodušený přepis kimči, který odpovídá obvykle užívané české výslovnosti.
Počeštěná podoba kimči je zcela v pořádku. Je proto jako základní uvedena v Internetové jazykové příručce. Jako variantní lze doporučit transkribovaný přepis kimčchi. Ostatní zmíněné pravopisné podoby v českém textu za vhodné nepovažujeme.
ač
Zajímavé dotazy
Dotaz:
V mluveném projevu se zcela běžně říká [fleška]. Jak je to s užitím slova v psaném textu? Jak ho zapsat?
Odpověď:
V mluvených (i některých psaných) textech je výraz poměrně běžný, ale doporučujeme ho užívat jen v méně formálních textech. Doklady z Českého národního korpusu a internetu ukazují, že se toto slovo objevuje ve dvou pravopisných variantách, a to flashka (česká přípona se připojuje za původní anglický základ) a fleška (plně počeštěná podoba v souladu s výslovností). V obou případech se vzhledem k zakončení výraz skloňuje podle vzoru „žena“: flashky/flešky, flashce/flešce, …, flashkami/fleškami.
Použijete-li v psaném textu podobu flashka/fleška, pak jde sice o srozumitelný, ale ne zcela spisovný výraz, jehož podoba není (zatím) kodifikována. Výkladové slovníky češtiny ho neuvádějí, variantu fleška zachycuje pouze Slovník nespisovné češtiny. V plně spisovných textech je vhodné užít označení, které zachovává celou původní pravopisnou podobu: (USB) flash disk, popř. dohromady flashdisk.
ač
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Nenašel jsem ve slovníku, zda se může psát slovo třičtvrtěhodina dohromady? Nebo to musí být zvlášť? Pokud ano, tak třičtvrtě hodina, nebo tři čtvrtě hodina?
Odpověď:
Výkladové slovníky češtiny přímo tento výraz nezachycují; ve Slovníku spisovné češtiny je uvedeno přídavné jméno třičtvrtěhodinový (s variantou třičtvrtihodinový) a ve Slovníku spisovného jazyka českého najdeme heslo třičtvrtě-, třičtvrti- s vysvětlením, že jde o „první část složených slov spojující část druhou s číselným významem výrazu tři čtvrtě, tři čtvrti (třičtvrtěhodinový).“ Na základě dokladů z Českého národního korpusu a internetu je vhodné doplnit, že podoby s -i- (třičtvrti- i tři čtvrti) jsou v současné češtině spíše ojedinělé, zcela jednoznačně převažují zápisy s -ě-.
Přestože slovníky zachycují pouze přídavné jméno, není důvod podstatné jméno třičtvrtěhodina odmítat. Je tvořeno systémově, stejně jako běžněji užívaná substantiva půlhodina a čtvrthodina. Slovo se používá, jeho pravopisnou podobu je možné ověřit v Internetové jazykové příručce.
Časový úsek trvající 45 minut tedy můžeme vyjádřit jednoslovným výrazem třičtvrtěhodina, popř. slovním spojením tři čtvrtě hodiny (podstatné jméno hodina je ve 2. pádě). Např.: Poslední třičtvrtěhodina byla k nesnesení dlouhá. / Poslední tři čtvrtě hodiny byly k nesnesení dlouhé. – Za třičtvrtěhodinu to stihneš. / Za tři čtvrtě hodiny to stihneš. Psaní zvlášť je v praxi doloženo výrazně častěji – není vyloučené, že to může být i kvůli nejistotě pisatelů, jak psát třičtvrtěhodinu.
ač
