Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jaké je gramatické číslo obce Řepiště na Frýdecko-Místecku? V Internetové jazykové příručce uvádíte pouze tvary jednotného čísla, ale místní zase používají pouze číslo množné. Je tedy správně to Řepiště, ta Řepiště, nebo dokonce ty Řepiště?
Odpověď:
Název obce Řepiště nezachycují s výjimkou knihy Místní jména na Moravě a ve Slezsku žádné jazykové příručky. Zmíněná kniha je primárně věnována původu místních jmen, u Řepiště uvádí, že je odvozeno z obecného jména řepiště, což je ‚místo, kde se pěstuje řepa‘. Od původu je tedy jednotné číslo náležité, nicméně autoři knihy dodávají, že se užívá pouze ve vzdálenějším okolí. U místního úzu uvádí jako základní podobu ty Řepiště. Když nahlédneme do korpusu SYN v11, zjistíme, že se užívají jak tvary jednotného, tak tvary množného čísla, přičemž množné číslo je obvyklejší v regionálním tisku, nicméně proniká i do tisku celostátního: např. pro 6. p. je doloženo 121 výskytů tvaru j. č. Řepišti (z toho 56 výskytů, tj. 41 %, v regionálním tisku) a 478 výskytů tvarů mn. č. Řepištích (z toho 388 výskytů, tj. 81 %, v regionálním tisku). Za náležité proto považujeme jak tvary jednotného čísla (to Řepiště), tak tvary čísla množného (ta Řepiště; podoba ty Řepiště má své místo pouze v nespisovných, neformálních textech). Ostatně není náhodou, že u jména sousedící obce Sedliště jsou rovněž přípustné tvary obou čísel. Heslo Řepiště v Internetové jazykové příručce po této analýze doznalo změn a nyní jsou v něm zachyceny obě sady tvarů.
bm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Poradíte mi prosím, jak mám v českém textu skloňovat označení tibetského titulu rinpočhe?
Odpověď:
Podstatná jména přejatá z cizích jazyků, která dosud nejsou stabilně včleněna do českého jazykového systému, se od domácích slov často odlišují hláskovou stavbou, grafickou podobou a slovotvornou stavbou, a tím s sebou nesou i odlišnosti a komplikace v oblasti tvaroslovné. Někdy je lze skloňovat podle více vzorů, jindy zůstávají nesklonná (zejména mají-li netypické zakončení), v některých případech se nabízí více možností řešení.
Podstatné jméno rinpočhe je označením titulu užívaného v buddhismu, nikoli vlastním jménem, proto jej v češtině píšeme s malým písmenem. Výraz je zajímavý již z hlediska výslovnosti. Jak jsme si ověřili u orientalistů, v originálním jazyce se vyskytuje tzv. aspirovaná souhláska [čʰ], která se v češtině v tomto případě náležitě transformuje do zvukově nejpodobnější souhláskové skupiny [čch], tedy [rinpočche]. Ačkoli aspirované a neaspirované hlásky mají v původním jazyce rozlišovací platnost, v českém prostředí nelze zcela vyloučit ani výslovnostní zjednodušení na pouhé [č], tedy [rinpoče]. Více možností výslovnosti máme například i u jména Thajsko: [tchajsko], [tajsko] či [tʰajsko].
V jazykové praxi je v jednotném čísle opakovaně doloženo zájmenné skloňování (korpus SYN v11): tibetská kniha o životě a smrti od Sogjala rinpočheho; na podporu rinpočheho se konaly demonstrace; důkazy proti rinpočhemu apod. Podobně jako je tomu u vlastních jmen zakončených na [e], také zde je možné zájmenné skloňování užívat. To platí i pro tvary množného čísla, ačkoli ty zatím nejsou v praxi dostatečně doloženy. Druhou možností je skloňovat jméno rinpočhe jako česká podstatná jména rodu mužského životného zakončená na [e], tedy podle vzoru „soudce“: 2. p. j. č. rinpočhe, 3. p. rinpočhi/rinpočhovi, 4. p. rinpočhe apod. Míru užívání tohoto jmenného skloňování bohužel nelze spolehlivě vyhodnotit, protože jde zpravidla o doklady homonymní s tvary zájmennými nebo s nesklonností: byl určen … Žamarem rinpočhem; později se tento mladý lama stal guruem pro ostatní rinpočhe. Vzhledem k zakončení slova je však toto skloňování přijatelné.
Jak jsme naznačili výše, třetí možností je nakládat s tímto jménem jako s nesklonným. Nesklonná (s výjimkou 7. p. j. č.) zpravidla zůstávají některá přejatá obecná jména zakončená na [e] (kamikadze, padre apod.), nezřídka po tvrdé souhlásce. Pro nesklonnost slova rinpočhe svědčí i některé doklady v korpusu SYN v11 a lze ji uplatnit zejména tehdy, vyskytuje-li se tento výraz společně s dalším, skloňovaným jménem (dalšími, skloňovanými jmény): setkání s buddhistickým lámou Erangem rinpočhe; hovořili jsme o velkém rinpočhe; Tibeťané věří, že stejně jako dalajláma jsou rinpočhe opakovaným vtělením jedné a téže duše do jiného těla. Nesklonnost pokládají za vhodné řešení také námi dotázaní orientalisté.
Z jazykového hlediska jsou tedy v pořádku všechna popsaná řešení a můžete užít kterékoli z nich. Toto pojmenování zatím není v českém prostředí zcela frekventované. Vyskytuje se ale například v díle L. Fukse Spalovač mrtvol, a to v podobě rinpoče. Ani tento zápis zcela neodmítáme, protože v češtině někdy dochází (v souladu se zjednodušenou výslovností) ke zjednodušování přepisu hlásek z původních jazyků, např. ve slově kimči/kimčchi. Pokud by se užívání rozšířilo, je otázkou, která varianta nakonec převáží v jazykové praxi. V rámci jednoho textu však považujeme za vhodné dodržovat jednotný princip skloňování.
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Právě čtu knihu od Margaret Cravenové Slyšel jsem sovu zavolat své jméno (v originále I Heard the Owl Call My Name). Nějak mě v českém názvu tahá za uši spojení své jméno. Nemělo by tam být mé jméno, když má sova volat vlastně mě, a ne sebe samu?
Odpověď:
Základní pravidlo pro volbu zvratné či nezvratné podoby zájmena zní, že zvratné zájmeno volíme tehdy, přivlastňujeme-li původci děje. Tento původce bývá typicky vyjádřen podmětem, jako např. ve větě Eliška se věnovala jen svým zájmům. Existují však problematičtější konstrukce, kdy jsou ve větě zachyceny dva děje s různými původci. V takovém případě hovoříme o tzv. sekundární či skryté predikaci. Tu lze odhalit rozvitím formulace, zmiňovaný název proto přetvoříme do souvětí o dvou větách: Slyšel jsem sovu, jak zavolala mé jméno. Z toho vyplývá, že v dané formulaci by opravdu mělo být užito nezvratné zájmeno: Slyšel jsem sovu zavolat mé jméno. Užití zájmena své v tomto případě pokládáme za nevhodné – ačkoliv ho podle výše uvedeného základního pravidla mohou někteří uživatelé vztáhnout k podmětu (já), a přiřknout tak sdělení zamýšlený význam, vzhledem ke skryté predikaci považujeme za primární nežádoucí interpretaci, že zvratné zájmeno odkazuje k sově.
kd
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jakou podobu má přídavné jméno utvořené od názvu řeckého ostrova Rhodos? Je správně i rhodoský, nebo jen rhodský?
Odpověď:
Odpověď na váš dotaz je nutno začít malou oklikou – informacemi o skloňování podstatného jména Rhodos. Z jazykových příruček a slovníků zachycuje slovo Rhodos Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), v seznamu zeměpisných jmen Slovník spisovné češtiny (SSČ) a tamtéž také Pravidla českého pravopisu (PČP), přičemž všechny tyto zdroje u něj uvádí výlučně skloňování typu Rhodos – Rhodu a jako přídavné jméno jen podobu rhodský. V úzu je však velmi běžné i skloňování typu Rhodos – Rhodosu, bez vypouštění řecké nominativní přípony -os-. V korpusu SYN v11 lze po zadání dotazu [lemma="Rhodos"] a zobrazení frekvenčního seznamu napočítat 866 tvarů bez vypuštěného -os- (kromě Rhodosu, Rhodosem, též *Rodosu, *Rodosem) a 944 tvarů s vypuštěným -os- (z 1 810 výskytů lemmatu Rhodos, v nichž se může projevit vypouštění, či nevypouštění přípony -os-). Tvary bez vypuštěného -os- (2., 3. a 6. p. Rhodosu, 5. p. Rhodosi, 7. p. Rhodosem) tak lze bezpečně považovat za uzuální i noremní a z toho důvodu byly doplněny do Internetové jazykové příručky (IJP).
Co se odvozeného adjektiva týče, uvádějí SSJČ, SSČ i PČP pouze podobu rhodský, odpovídající skloňovaným tvarům s vypuštěným -os- (Rhodos – Rhodu – rhodský). V SSJČ je užití adjektiva ilustrováno příkladem rhodská města. Vzhledem k vysoké četnosti tvarů jména Rhodos bez vypuštěného -os- je poměrně překvapivé, že v korpusu SYN v11 je jen minimální počet výskytů „odpovídajících“ přídavných jmen typu rhodoský. Zachovává-li se totiž -os- při skloňování, dalo by se očekávat jeho zachovávání i v odvozeném přídavném jméně. V korpusu SYN v11 však nalezneme mezi 443 relevantními výskyty přídavného jména utvořeného od názvu Rhodos pouhých 8 (!) přídavných jmen bez vypuštěného -os-: 7× v podobě rhodoský (4× R/rhodoské (diskusní) fórum, 1× rhodoské Staré Město, 1× rhodoské víno, 1× rhodoský přístav) a 1× v podobě rodoský (rodoský kolos). O tomtéž svědčí i doklady z monitorovacího korpusu ONLINE2_NOW, který se aktualizuje denně a obsahuje data z aktuálního měsíce a 6 měsíců předcházejících. I v tomto korpusu k datu 1. 8. 2023 (tedy už po ničivých požárech) jednoznačně převažují podoby s vypuštěným -os-, a to v poměru 19 : 2. V přídavném jméně tedy jednoznačně převažuje podoba s vypuštěným -os-, a soudě podle dokladů z monitorovacího korpusu na tom zatím nic nezačala měnit ani potřeba psát o ničivých požárech na ostrově, o nichž se zprávy v českých médiích začaly objevovat po 19. 7. 2023 (nutno ale dodat, že mezi zprávami o vypuknutí požárů v českých médiích a zveřejněním tohoto zajímavého dotazu neuběhly v době sondy do monitorovacího korpusu ani dva týdny). Mezi nejčastější spojení s přídavným jménem rhodský patří rhodský kolos (kolos rhodský) a rhodští rytíři, hojně doložena jsou ale i spojení odkazující k současnosti ostrova: rhodský přístav, rhodské fórum/konference, rhodská pláž, rhodské víno, rhodské pobřeží.
Stojíme tedy před otevřenou systémovou možností, resp. analogickým rozšířením nevypouštěného -os- z nepřímých pádů slova Rhodos i k odvozeným přídavným jménům typu rhodoský (Rhodos – Rhodosu, a tedy i rhodoský), které uživatelé češtiny zatím – soudě alespoň podle zprostředkovaných korpusových dokladů – překvapivě příliš nevyužívají. Přestože z výskytů podob typu rhodoský v korpusech SYN v11 a ONLINE2_NOW zatím nelze bezpečně usuzovat na to, že by tyto tvary byly uzuální, natož noremní, proti jejich užívání bychom nic nenamítali. Tyto tvary jsou systémově tvořené, nevypouštěním -os- odpovídají tvarům typu Rhodosu, mají tu výhodu, že je z nich jednoznačně poznat jejich odvození z názvu Rhodos (je dost možné, že řada uživatelů češtiny si např. přídavné jméno rhodský ve spojení kolos rhodský vůbec nespojuje s ostrovem Rhodos) a jsou dobře srozumitelné. Z těchto důvodů jsme se přídavné jméno rhodoský navzdory výše uvedeným informacím rozhodli zařadit do IJP.
mb
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Kde najdu seznam kodifikovaných vzorů?
Odpověď:
Nic takového jako kodifikovaný (či jakkoli jinak stanovený) soupis vzorů neexistuje. Předmětem kodifikace je např. skloňování či časování konkrétního slova nebo celé skupiny slov, ne však to, které slovo se při jejich ohýbání má používat jako návodné. Vzory jsou zamýšleny jen jako uživatelská pomůcka, jak na základě známých tvarů odvodit tvary neznámé či nejisté. Zřejmé to bude na příkladu: Podle stávající kodifikace je např. u podstatného jména diabetolog v 2. pádě jednotného čísla noremní tvar diabetologa (a ne třeba *diabetologe nebo *diabetology). Kodifikace však neříká, jestli je náležité dospět k tomuto tvaru pomocí stejně skloňovaného slova pán, had či např. student nebo úplně jinak, třeba bez opory v jakémkoli vzorovém slovu.
To, že se ve výuce češtiny při tvaroslovných rozborech často určuje např. u podstatných jmen vzor spolu s gramatickými kategoriemi (rodem, číslem a pádem), je dáno didaktickou tradicí. Tradicí a společensko-politickým vývojem je pak ovlivněn i souhrn vzorových slov, která zastupují ohýbání příslušných skupin slov. Zhruba před sto lety uváděla Gebauerova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské (zpracovaná Václavem Ertlem, uvádíme podle vydání I. dílu z roku 1926) takovýto seznam vzorů pro skloňování podstatných jmen: had, oráč, Jiří, sluha, soudce, hrad, meč, kámen, loket; žena, duše, paní, kost, tykev; město, moře, znamení, rámě, kuře. Z ideologických důvodů a/nebo kvůli zastaralosti některých slov se seznam několikrát obměnil do dnešní obvyklé podoby: pán, muž, předseda, soudce, hrad, stroj; žena, růže, píseň, kost; město, moře, kuře, stavení (tak ho uvádí už Česká mluvnice Bohuslava Havránka a Aloise Jedličky z roku 1981).
Některé novější zdroje se od tohoto tradičního souboru vzorů odklánějí. Např. Mluvnice současné češtiny 1 (2015) opřená o zjištění na základě jazykových korpusů uvádí oproti dosud tradičním vzorům slova had (namísto tradičního pán), táta (předseda), list (hrad) a duše (růže), nad jejich rámec i samostatný vzor cyklus. V čase se tedy mění jak početnost základního seznamu, tak konkrétní vzorová slova. Lze očekávat, že alternativních seznamů se bude časem v gramatikách či výukových zdrojích objevovat víc. Budou-li opřené o rozumná kritéria, z lingvistického hlediska užívání jiných vzorů nic nebrání.
Např. Petr Strossa v článku v Naší řeči z roku 2019 uvádí dvě základní kritéria pro výběr vzorů: 1. Vzorová slova mají být běžně používaná (srozumitelná). 2. Jejich kmen má končit na souhlásku, u níž bude jednoznačné, zda se po ní píše i/y (tedy na souhlásku měkkou nebo měkčící se). V podnětech směrem k možným úpravám tradičního seznamu pak zohledňuje další kritérium: Vzor by měl plně reprezentovat velkou skupinu konkrétních slov. Např. vzor pán je sice slovo běžně používané a dobře odlišuje třeba tvary páni a pány, ale je specifický svým krácením v 5. pádě jednotného čísla (pán–pane) a jeho dvě koncovky v 1. pádě množného čísla (páni, pánové) také neplatí pro mnoho slov, která pod něj spadají.
Užitečný náhled z jiné strany přinášejí učebnice češtiny pro nerodilé mluvčí. Jim by standardní soubor mnoho užitku nepřinesl, vhodnější jsou slova srozumitelná v mnoha různých jazycích, použitelná v běžných komunikačních situacích a snadno spojitelná s dalšími běžnými výrazy, např. pro přídavná jména moderní namísto jarní. Proto tyto učebnice pracují s takovými vzory podstatných jmen, jako jsou např. student (pán), kolega (předseda), čaj nebo počítač (stroj), práce (růže), tramvaj (píseň), radost (kost) nebo rajče (kuře).
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Chtěla bych upřesnit termín kopule/kupole v souvislosti s letadlem. Je to vlastně koule, která umožňuje výhled ze střechy letadla. Je to kopule, nebo kupole?
Odpověď:
Podle Internetové jazykové příručky a současných výkladových slovníků češtiny (Nový akademický slovník cizích slov, Slovník spisovné češtiny, Slovník spisovného jazyka českého) jsou správné obě možnosti: kopule i kupole. Slovníky hodnotí varianty jako rovnocenné, a to jak při užití v oblasti architektury (s významem klenba tvaru části kulové nebo jiné rotační plochy – elipsoid, paraboloid – nad kruhovým nebo mnohoúhelníkovým půdorysem), tak jako astronomický termín (kryt astronomického dalekohledu, zprav. polokulovitý). Ve starších zdrojích, např. v Příručním slovníku jazyka českého, najdeme jako základní podobu kupole, a to s poznámkou „obyčejně kopule“. Podle etymologických slovníků vznikly varianty přesmykem samohlásek z původního italského výrazu cupola, což je vlastně zdrobnělina latinského cῡpa s významem ‚sud, bečka, káď‘. Zatímco v Machkově slovníku z konce 60. let min. stol. najdeme heslo kupole, Rejzkův Český etymologický slovník (2. vyd. z roku 2015) má jako základní podobu kopule.
Technický slovník naučný (z let 2001–2005) rozlišuje užití variant podle významu – heslo kopule je vysvětleno jako astronomický termín, zatímco kupole odkazuje k architektuře. Doklady z korpusu SYN v11 však ukazují, že v praxi se obě slova užívají pro vyjádření stejného významu, např. dole v slunci zářily věže a kopule kostelů × nad kupolí kostela žhne slunce; oba velké dalekohledy v kopuli observatoře naštěstí zůstaly na svých místech a nepoškozené × po dokončení by měla mít hlavní kupole observatoře průměr sedm metrů. Poměr variant kopule : kupole je ve zmíněném korpusu 12 838 : 6 737, pravopisná podoba kopule je tedy v uživatelské praxi téměř 2× častější.
V žádném z nám dostupných zdrojů není zachycen význam související přímo s letadly. Vzhledem k popisu, který jste uvedla, se domníváme, že můžete užít kteroukoli z možností.
ač
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Můj syn se jmenuje Robert Schiller. Paní učitelka ve škole jeho jméno zkráceně píše jako Robert S., ale mně přijde, že by to mělo být spíš Robert Sch. Kdo má pravdu?
Odpověď:
V zásadě máte pravdu obě – obě zmíněné zkratky jsou utvořeny v souladu s obecnými pravopisnými zásadami. Jde o to, jestli je některá z možností v principu obvyklejší, komunikačně výhodnější apod. Neuvádějí-li se osobní jména v plné podobě, užívají se pro ně standardně tzv. čistě grafické zkratky. Ty se tvoří tak, že se zachová první písmeno nebo několik písmen – charakteristická počáteční skupina písmen, slabika apod., ideálně končící souhláskou – a zbytek slova se nahradí tečkou. Tomu obě zmíněné zkratky vyhovují.
Zkracování příjmení má nepochybně v řadě kontextů opodstatnění, ale jelikož je v kultuře českého jazykového společenství obvyklejší zkracovat rodná jména, nemáme pro zkratky příjmení ve veřejné psané češtině mnoho dokladů. Proto se opřeme o pozorovatelné zvyklosti u rodných jmen. U rodných jmen bylo dříve běžnější než dnes vypisovat výstižnější skupinu písmen (např. Ant. Balšánek, Fr. Cubr, Jos. Gočár). (Podobně se dodnes obvykle postupuje u místních jmen, např. Havl. Brod, Ml. Boleslav, St. Paka.) Dnes je však převažujícím zvykem zachovávat jen první písmeno, iniciálu. V korpusu SYN v11 je např. A. Balšánek oproti variantě Ant. Balšánek častější v poměru 14 : 1, podobně F. Cubr 16 : 1, J. Gočár dokonce 160 : 0. Příjmení Schiller je německého původu, ale rodná jména začínající na Sch jsou vzácná i v němčině, natož v češtině – analogie tedy prakticky nenajdeme.
Podstatné nicméně je, že skupina sch je ve jméně Schiller pravopisná spřežka. Ve slovech přejatých z němčiny označuje tato skupina znaků jednu hlásku [š]. Podobně domácí spřežka ch představuje obvykle jedinou hlásku [x] (až na spíš potenciální složeniny typu truchlas ‚vzdorohlas, volba na truc‘). Ověřili jsme, že rodná jména začínající na Ch jsou v českých textech zcela pravidelně (téměř bezvýjimečně) zkracována právě jako Ch., nikoliv C. (např. Ch. Aguilera, Ch. Brontëová, Ch. de Gaulle, Ch. Morgenstern). Z toho důvodu se mírně přikláníme spíš k zápisu Robert Sch. Ten může být navíc výhodný v hypotetické situaci, kdy je ve třídě kromě Roberta Schillera ještě např. Robert Synek (Robert S.). Jelikož však skupina sch nejspíš nemá pro uživatele češtiny tak nesporně spřežkový charakter jako ch (typicky v domácí slovní zásobě se tyto znaky čtou jako [sx], např. schovat, schopný, naschvál), konkurenční varianta Robert S. je podle nás také zcela v pořádku.
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak mám zapsat [píkrát], když chci použít symbol π? Dohromady πkrát, nebo se spojovníkem π-krát?
Odpověď:
Pokud víme, žádná relevantní příručka odpověď na tuto otázku neposkytuje, jen Mluvnice současné češtiny 1 (na s. 293) uvádí, že od číslovek s vlastními ustálenými názvy, jako je právě pí, se většinou „netvoří ani další druhy číslovek, srov. pí-tá mocnina“ – a volí zápis se spojovníkem. To je v souladu s informacemi v Internetové jazykové příručce (IJP), která uvádí dva způsoby psaní složených výrazů. Základní je podle ní psaní natěsno, bez spojovníku a užívá se pro výrazy s číslicemi (např. 5metrový, 17procentně apod.), jen ve specifickém druhu případů se podle IJP užívá zápis se spojovníkem, a to tehdy, stojí-li na začátku písmeno, které číslo zastupuje (x-krát, n-tý apod.).
Je ovšem otázka, který z těchto způsobů zvolit v případě užití znaku π. Z pravopisného hlediska je π značka. Jako značky se užívají nepísmenné znaky (&, §, % aj.), písmena latinské abecedy nebo písmena jiných abeced, jako je tomu v případě řeckého π; krom něj např. ρ (ró) označující hustotu, φ (fí) označující zlatý řez, σ (sigma) označující směrodatnou odchylku, λ (lambda) označující zeměpisnou délku nebo γ (gamma) značící Eulerovu konstantu.
Lze sice tvrdit, že π je číslo, ale zároveň platí, že není zapsané číslicemi. Je-li při rozhodování o užití spojovníku určující opozice číslice vs. písmena, pak je podstatnější, že π je písmeno, které ono číslo zastupuje. Zdálo by se tedy, že plně odpovídá výše uvedenému druhému, specifickému, spojovníkovému typu zápisu. Jenže oproti výrazům jako x-krát nebo n-tý vykazuje dva rozdíly. Zaprvé, výklad v IJP hovoří o proměnných, zatímco π je konstanta. Matematicky je to podstatný rozdíl, pravopisně však nejspíš ne. Zadruhé, je sice pravda, že π je písmeno, ale na rozdíl od x, n aj. nikoliv latinské, nýbrž řecké abecedy. To je podle našeho soudu relevantní s ohledem na funkci spojovníku v onom specifickém druhu zápisu. Spojovník zde graficky odděluje písmena téže abecedy, protože sice vypadají jako členy jedné množiny, ale reálně mají odlišné funkce a také odlišné čtení. Počáteční písmeno x či n tu má zástupnou funkci (nahrazuje určité, byť neurčené číslo) a čte se jako samostatné písmeno, hláskováním, tedy [iks], [en]. Zbylá písmena, psaná za spojovníkem, reprezentují část běžného slova, mají tedy standardní vztah k hláskám a čtou se v souladu s výslovnostními pravidly češtiny. V takových případech spojovník vhodně zvýrazní odlišnost prvního písmena latinky od ostatních a předejde nezamýšlené interpretaci či čtení. Nic takového však v případě π nehrozí, tento znak je dostatečně odlišný od druhé části zápisu a jiná než žádoucí výslovnost v úvahu nepřichází.
Na jedné straně – formálně – je tedy π písmeno, a přestože nepatří do latinské abecedy, má k ní blíž než k číslicím. To by hovořilo pro zápis se spojovníkem – π-krát. Na druhé straně – funkčně – π nenaplňuje charakteristiky, které zápis se spojovníkem opodstatňují, a proto je oprávněné psát ho bez spojovníku – πkrát. Závěr je tedy nejednoznačný: oba zápisy (se spojovníkem i bez něj) považujeme za obhajitelné. Ani jeden zápis by neměl způsobit komunikační potíže, volba je tedy na pisateli.
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak se v češtině vyslovuje tvar 7. pádu množného čísla slova muzeum? Bude tam mezi samohláskami vloženo [j]?
Odpověď:
Jednoduchá odpověď na Váš dotaz, jak se vyslovují v češtině slovní tvary typu muzei, neexistuje. Reálná výslovnost je značně variabilní (v závislosti na konkrétním mluvčím, slově, hláskovém okolí atp.). Tvar muzei lze určitě vyslovit „explicitně“ jako [muzeji] a jistě to není chybné, pro většinu posluchačů pravděpodobně ani nijak nápadné či rušivé (pokud [j] není přespříliš zdůrazněné/vyražené). Na druhou stranu je ovšem časté [j] v podstatě nevyslovit, avšak v artikulaci za sebou jdoucích vokálů [e] a [i] (respektive mezi kterýmkoli vokálem a [i], přičemž na jejich pořadí nezáleží) se zcela přirozeně vyskytne jakýsi „přechodový“ prvek, který je zvukově nejbližší právě [j]. Je pak velmi těžké stanovit hranici, kdy už jde o „regulérní“ [j] a kdy ještě ne. V publikaci Výslovnost spisovné češtiny (1978) je tato problematika zmíněna na s. 41 (§ 47). Jsou tu však použity formulace jako „čteme obvykle“, „se vyslovuje někdy třené [j], jindy spíše neslabičné [i̯]“, což přesně odráží rozmanitou realitu. S jistotou pak lze jen potvrdit, že jako nevhodnou hodnotíme hyperkorektní výslovnost s rázem, tj. [muzeʔi], s níž se také můžeme občas v praxi setkat.
vš
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Nemohu se rozhodnout, jestli ve spojení chudáčci děti byl_ mám tvar přísudku řídit podle jména chudáčci a napsat měkké i, nebo podle děti a volit tvrdé y. Které řešení je prosím správně?
Odpověď:
Někdy se setkáváme se spojením dvou podstatných jmen, která se shodují v pádě a čísle (nemusejí se vždy shodovat v rodě) a z nichž jedno je citově zabarvené jméno hodnotící. Toto hodnotící jméno má platnost substantivního shodného přívlastku. Je významově blízké přídavnému jménu a někdy je lze přídavným jménem také nahradit: dobrák = ‚(dobrý) člověk‘, chudák maminka, neřád kluk apod. Případné porušení shody v rodě (například právě ve spojení chudáčci děti) je zde motivováno emocionálně.
Tvar přísudku v takových spojeních pak odpovídá tvaru řídícího jména. V uvedeném spojení je řídící výraz děti, namístě je tedy napsat chudáčci děti byly. Toto řešení je ještě zřejmější, uvedeme-li dané spojení v jednotném čísle: chudáček dítě bylo (nikoli byl), chudák maminka byla (nikoli byl).
jr
Zdroj: GREPL, M. – KARLÍK, P. (1986): Skladba spisovné češtiny. Praha: SPN, s. 264.
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak se vyslovují slova typu povinnost či denní, v nichž se píší za sebou dvě n?
Odpověď:
Ve spojeních dvou stejných souhlásek v kořeni slova nebo na méně zřetelných morfologických švech doporučujeme užívat primárně zjednodušenou výslovnostní podobu, tj. např. slovo povinnost se tak vysloví jako [povinost]. Zdvojená výslovnost bývá přijatelná pouze ojediněle, a to ve velmi pečlivé výslovnosti např. při recitaci, navíc ještě zejména u knižních, básnických nebo zřídka užívaných slov.
Ve slovech typu denní se sice píší rovněž dvě písmena n za sebou, avšak odpovídají souhláskové kombinaci [nň], nikoli skupině [nn]. Platí tu ovšem stejné pravidlo jako výše: za základní považujeme zvukovou podobu [deňí], plná výslovnost [denňí] by pak připadala v úvahu zřejmě pouze výjimečně ve zvlášť pečlivém stylu. V základní ortoepické příručce Výslovnost spisovné češtiny I (1967) sice daná hlásková kombinace není popsána explicitně, avšak z příkladu činně [čiňe] lze vysoudit, že i v těchto případech se daná souhlásková skupina obvykle zjednodušuje (podrobněji viz Štěpánová, V. 2019. Vývoj kodifikace české výslovnosti. Praha: Academia, s. 166).
vš
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak se správně píše slovo vědecko-fantastický – se spojovníkem, nebo bez něj – vědeckofantastický?
Odpověď:
Pro rozhodnutí, jak psát složené přídavné jméno, jehož první složka je zakončena na -sko, -cko, -ně, nebo -ově, je určující vztah mezi jeho složkami. Jsou-li v souřadném vztahu, je náležitý zápis se spojovníkem (např. výraz politicko-ekonomický vznikl ze spojení přídavných jmen politický a ekonomický a nese význam ‚týkající se politiky a ekonomie/ekonomiky‘). Pokud je mezi složkami vztah podřadnosti, tj. jedna složka rozvíjí druhou, zapisujeme složené přídavné jméno dohromady (např. výraz politickoekonomický vznikl ze spojení politická ekonomie a znamená ‚týkající se politické ekonomie‘). Obecně lze tedy říci, že odlišný způsob zápisu reflektuje odlišný význam. To však zcela neplatí pro složené přídavné jméno vědecko(-)fantastický. I když psaní se spojovníkem vědecko-fantastický odkazuje ke slovům vědecký a fantastický (a odpovídá anglickému přídavnému jménu science-fictional, běžně zkracovanému na sci-fi) a psaní dohromady vědeckofantastický odkazuje ke spojení vědecká fantastika (což je kalk podstatného jména science fiction), významy těchto složených přídavných jmen jsou si natolik blízké, že jsou jen těžko rozlišitelné a v důsledku toho snadno zaměnitelné. Příručky se navíc rozcházejí v doporučených zápisech: starší Slovník spisovného jazyka českého zachycuje pouze podobu vědeckofantastický, kdežto zdroje novější, Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost a Nový akademický slovník cizích slov, zaznamenávají jen zápis vědecko-fantastický. V současné době považujeme z pravopisného i významového hlediska za zcela rovnocenné obě varianty. Můžeme tedy psát např. vědecko-fantastická i vědeckofantastická literatura, vědecko-fantastický i vědeckofantastický thriller, vědecko-fantastická i vědeckofantastická myšlenka apod.
kd, hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Obracím se na Vás s prosbou o objasnění správného používání slovesa klást vs. pokládat. Žiji v domnění, že otázka se klade, ale např. podlaha se pokládá. Je to tak?
Odpověď:
Je pravda, že předpona po- (kterou podrobně popisuje Slovník afixů užívaných v češtině) mívá u sloves význam ‚zasažení povrchu, a sice rozprostření něčeho na povrch‘: pokrýt (stůl ubrusem), povléci (peřiny), pomazat (chleba máslem), nejčastěji však vyjadřuje způsob slovesného děje s různými významy. Tak je tomu i ve 2. významu slovesa pokládat, které má podle Slovníku spisovné češtiny tři významy: 1. je totožný s prvním významem slovesa položit, tj. ‚umístit tak, aby leželo‘, 2. znamená ‚pokrývat po celé ploše‘, 3. ‚považovat, mít‘. Spojení položit otázku se v SSČ neobjevuje, avšak srovnáme-li slovníkový výklad s informacemi z aktuálního úzu, zjistíme, že četnost spojení pokládat otázku není v současných psaných textech zanedbatelná: korpus SYN v11 vyhledá takřka 3 000 dokladů. Zároveň je pravda, že spojení klást otázku je v témže korpusu více než 6× častější (takřka 20 000 dokladů). Důvod, proč se v úzu vedle spojení klást otázku poměrně často objevuje i pokládat otázku, je zřejmě působení slovesa položit, které se ve spojení s otázkou také užívá, ale zejména to, že mezi slovesy klást, pokládat a položit je vidová souvztažnost. Slovesa pokládat a položit totiž tvoří tzv. supletivní vidovou dvojici. To znamená, že daná slovesa jsou tvořena od jiného slovního základu, ale svým lexikálním významem si jsou blízká. U slovesa položit pak výkladové slovníky vyčleňují samostatný význam ‚přednést, dát, vznést‘ a jeho užití ilustrují spojením položit otázku, kterou v korpusu SYN v11 najdeme v takřka 15 000 výskytech. (Starší slovníky, např. Slovník spisovného jazyka českého, uvádějí i kolokaci položit protest, která se však v SYN v11 vyskytuje pouze jedenkrát.)
S ohledem na uvedené bychom spojení pokládat otázku nehodnotili z hlediska významu jako chybné, ale jako přirozený důsledek působení výše uvedených faktorů. Při jeho užívání je však vhodné počítat s tím, že jistá část mluvčích upřednostňuje spojení klást otázku, položit otázku a spojení pokládat otázku může vnímat jako stylově nižší a ne zcela vhodné pro formální komunikaci.
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak se prosím správně slovně napíše 23m žebřík? Pokud měří 8 m, je snad správně osmimetrový žebřík, ale má být dvacetitřímetrový žebřík, nebo dvaceti třímetrový žebřík?
Odpověď:
U řadových číslovek vyšších řádů píšeme všechny části odděleně: dvacátý třetí (pokud obrátíme pořadí, obě složky píšeme dohromady: třiadvacátý), tisící padesátý osmý. Stejně tak je náležitá podoba stý padesátý, pokud však zvolíme podobu sto + padesátý, zapisujeme tento výraz dohromady: stopadesátý. Jako jedno slovo píšeme číslovky dvoustý, třístý, pětistý, šestitisící, sedmimiliontý atd.
Pokud číslovky tvoří první část složených výrazů, píšou se všechny složky dohromady: osmimetrový, dvacetitřímetrový, dvacetipětinásobek. I v těchto případech lze u číslovkové části pořadí jednotek a desítek vyměnit: třiadvacetimetrový, pětadvacetinásobek. Tento způsob Slovník spisovného jazyka českého považuje za vhodnější a v praxi, jak dokládá Český národní korpus, převažuje: např. výraz dvacetipětimetrový se v SYN v11 vyskytuje 31krát, kdežto podoba pětadvacetimetrový 3653krát, dvacetipětinásobek 6krát, pětadvacetinásobek 128krát.
is
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Nejsem si jistý, jak správně pojmenovat ústní ústrojí hmyzu. V textech různých renomovaných institucí jsem našel dvě varianty: bodavě sací a bodavě savé. A navíc jsem se setkal nejen se zápisem s mezerou, ale i se spojovníkem: bodavě-sací a bodavě-savé. Můžete mi poradit, co je správně?
Odpověď:
Tento zoologický termín zachycuje Akademický slovník současné češtiny v podobě bodavě sací (ústní) ústrojí. Přídavná jména sací a savý se významově do značné míry překrývají, Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost vysvětluje jeden výraz tím druhým a doplňuje k nim význam ‚pijavý‘ s příklady sací papír i savý papír. V některých slovních spojeních však tato slova zaměnitelná nejsou, sací má totiž též význam ‚sloužící k sání, nasávání‘, který se uplatňuje ve spojeních, jako je sací láhev, sací potrubí či zmíněné (bodavě) sací ústrojí. Bodavě sací píšeme zvlášť, jelikož se jedná o volné spojení příslovce s přídavným jménem (slovo bodavě – stejně jako lízavě – upřesňuje způsob sání), nikoliv o souřadné složené přídavné jméno.
kd
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Píše se správně sprdnout, nebo zprdnout (syna za pozdní příchod)?
Odpověď:
Toto sloveso s významem ‚vynadat (někomu)‘ je nespisovné, a proto ho ve slovnících spisovné češtiny nenajdeme. V dalších slovních se jeho zápis liší. Slovník českých synonym zaznamenává podobu zprdnout, ve Slovníku nespisovné češtiny je zachycena varianta sprdnout. Podle dat z Českého národního korpusu (syn_v11) převažuje v současných textech výrazně zápis sprdnout (459 výskytů) nad konkurenčním zprdnout (27 výskytů). Vzhledem k tomu, že se některá významově podobná slova píšou se s- na začátku (např. sjet), jiná se z- (zpucovat) a u dalších je možné užít obě předpony (sepsout i zepsout), považujeme obě pravopisné varianty, sprdnout i zprdnout, za přijatelné.
kd
Zajímavé dotazy
Dotaz:
V textu pojednávajícím o hmyzu jsem se setkala se spojením se zlatoočky. Nemělo by tam být se zlatoočkama?
Odpověď:
Ani jeden z uvedených tvarů není náležitý, neboť se jedná o tvary rodu středního. Oficiální název hmyzu však není zlatoočko, nýbrž zlatoočka, toto podstatné jméno se tedy řadí k rodu ženskému. Skloňuje se podle vzoru žena, a proto má spisovný tvar sedmého pádu množného čísla podobu (se) zlatoočkami. Existuje však i rostlina, jež je v češtině pojmenována právě jménem rodu středního – zlatoočko (latinsky chrysopsis). Toto slovo má v sedmém pádě množného čísla tvar (se) zlatoočky, skloňuje se totiž stejně jako očko ve významu ‚věc připomínající oko‘ ((s) očky), nikoliv ve významu ‚zrakový orgán‘ ((s) očkama). Stejným způsobem zacházíme i s dalšími podobnými jmény, např. krásnoočko (zelený bičíkovec s červenou skvrnou citlivou na světlo) – (s) krásnoočky.
kd
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Je správně to New Orleans, nebo ten New Orleans a mělo by se dané jméno v textu skloňovat?
Odpověď:
Starší kodifikační příručky uvádějí u jména New Orleans pouze rod mužský a doporučují skloňovat výraz Orleans podle vzoru „hrad“. Jak dokládají výzkumy, např. obhájená diplomová práce Jarmily Kaločaiové (2008), bylo toto doporučení zcela v souladu s tehdejším územ, nicméně v posledních desetiletích se začíná užívat také nesklonná podoba rodu středního. Průzkum dat v Českém národním korpusu (korpus syn v9) ukazuje, že poměr skloňovaných podob mužského rodu a neskloňovaných podob středního rodu je přibližně 4 : 1. Ačkoliv je varianta rodu mužského frekventovanější, varianta středního rodu je doložena nezanedbatelným počtem dokladů, proto ji v současné době nelze odmítat.
bm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Překvapilo mě, že jedna moje známá užívá sloveso klimbat ve významu ‚kývat, pohybovat něčím‘, například Štěpánka klimbá ručičkou. Je to vhodné? Vždycky jsem si myslela, že klimbat znamená něco jako ‚pospávat‘.
Odpověď:
Ať se podíváme do Slovníku spisovného jazyka českého (1960–1971), nebo do Slovníku spisovné češtiny (1994), v obou se dočteme, že sloveso klimbat může kromě prvního významu ‚klímat, podřimovat‘ (klimbat v křesle / u televize / u stolu apod.) znamenat také ‚sem tam pohybovat, kývat, houpat, kolébat (čím)‘, tedy např. klimbat nohama/brašnou/zvonečkem. Dále je zde uvedeno i sloveso klimbat se ve významu ‚kývat se, houpat se‘: hlava se mu klimbala ze strany na stranu, dřevěnka se dědovi klimbala v ústech. V Českém národním korpusu (ČNK SYN v10) můžeme nalézt 108 výskytů slovesa klimbat ve významu ‚pohybovat něčím‘, například klimbat nohama, klimbat visícími pažemi apod. Spojení tohoto typu se tudíž běžně vyskytují a jsou v pořádku.
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Proč je v češtině slovo party (párty) rodu ženského, tedy ta party, a nikoli ten party nebo to party?
Odpověď:
Při zařazování přejatých jmen k rodům zpravidla rozhoduje zakončení slova. Větší část těchto jmen se začleňuje do české soustavy tvarů a přizpůsobuje se domácím skloňovacím vzorům. Přejatá jména s neobvyklým zakončením ale většinou zůstávají nesklonná.
Nesklonná jména často bývají rodu středního (zejména ta, která končí na dlouhou samohlásku, např. angažmá, dražé, šodó, ragú apod.). Ovšem mnohá z nich mají potenciál kolísat v rodě, protože zde právě z důvodu nesklonnosti není zakotvení v určitém skloňovacím typu. O tom, která varianta nakonec převáží, také mnohdy rozhodují uživatelé jazyka, tedy jazyková praxe. Například u podstatného jména penny uvádějí slovníky (Slovník spisovného jazyka českého, 1960–1971; Slovník spisovné češtiny, 1994) jako možný rod střední a mužský neživotný. Internetová jazyková příručka však zmiňuje, že v souladu s územ, tj. četností užívání ženského rodu v praxi, je možno s tímto slovem nakládat i jako se jménem rodu ženského.
Jak se můžeme dočíst v akademické Mluvnici češtiny 3 (1987), mezi podstatná jména s neobvyklým zakončením patří i taková, která jsou zakončena na -i, -y (tedy pokud nejsou rodu mužského životného, jako kuli, grizzly, dandy apod. – ta se skloňují). Nesklonná jména zakončená na -i, -y bývají nejčastěji rodu středního (alibi, pačuli, taxi, derby, ragby, penny apod.) nebo ženského (okapi, lady, brandy, whisky, jury apod.). Řidčeji mohou být také rodu mužského neživotného (penny, henry). U některých přejatých slov hraje roli silná souvislost s domácími slovy stejného nebo podobného významu. Tak například slovo jury [žiri] je rodu ženského díky věcné souvislosti se slovem porota. Podobně také říkáme a píšeme ta brandy (vedle to brandy) a ta whisky, protože tato pojmenování máme spojená s názvy alkoholických nápojů jako pálenka, kořalka, vodka apod. Dále bychom zde mohli zmínit i výše uvedená slova penny (ta penny jako ta pence; vedle ten penny a to penny) a lady (ta paní).
U podstatného jména party (párty) by tak připadalo v úvahu připodobnění k výrazům oslava nebo večírek. A jak je vidět z uvedených příkladů, jména tohoto typu jsou mnohem častěji rodu ženského než mužského neživotného, proto je přirozené, že se spíše uplatnil ženský rod.
jr
