Zajímavé dotazy
Dotaz:
Narazila jsem na větu Komunikoval přes internet anebo mobilním telefonem. Pokud chceme vyjádřit prostředek, kterým komunikujeme, měli bychom použít sedmý pád bez předložky (komunikovat něčím) nebo předložku přes plus čtvrtý pád (komunikovat přes něco)? Lze použít vazbu komunikovat prostřednictvím něčeho?
Odpověď:
Výkladové slovníky ani Internetová jazyková příručka neuvádějí, jakou vazbu bychom měli se slovesem komunikovat použít v případě, že chceme vyjádřit prostředek komunikace. Stejně tak tato informace chybí i ve valenčních slovnících. Vzhledem k tomu, že žádná vazba není oficiálně kodifikována, odvíjí se volba konkrétních jazykových prostředků od míry zaužívanosti, přičemž vnímání vhodnosti může být subjektivní. Konkrétně u mobilního telefonu i internetu převažuje v úzu vazba komunikovat přes mobil/internet. U mobilního telefonu jsou však frekventované též vazby komunikovat mobilním telefonem a prostřednictvím mobilního telefonu. Naopak u internetu je vazba se sedmým pádem velice řídká, a proto bychom ji nedoporučovali, jako alternativu však lze připustit vazbu komunikovat prostřednictvím internetu, a dokonce též komunikovat po internetu. Prostředek komunikace lze vedle zmíněných způsobů někdy vyjádřit též příslovečně. V případě, že užijeme telefon, komunikujeme nejčastěji telefonicky. Toto vyjádření však u předchozích prostředků užít nelze.
bm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Při korekturách jsem narazila na zajímavý problém. Konkrétně jde o část souvětí „během dvou let, které uplynuly“. Vím, že „léto“ je jméno rodu středního, takže správně by asi mělo být „během dvou let, která uplynula“. Mně to ale z nějakého důvodu připadá nepřirozené, sama bych také řekla spíš „během dvou let, které uplynuly“. Nevím ale, jak si to mám odůvodnit.
Odpověď:
Narážíme zde na zajímavý střet formálního hlediska a zažitosti v úzu. Podle dat Českého národního korpusu je totiž formulace typu „během dvou let, které uběhly“ v úzu velice běžná, dokonce běžnější než formálně náležitá „během dvou let, která uběhla“. Nepochybně v tom hraje roli silná analogie se slovem „roky“ téhož významu. Vaše nejistota je tedy opodstatněná, protože formulace „během dvou let, které uběhly“ již evidentně není pociťována jako nepřijatelná. Primárně však nadále doporučujeme zachovávat formální shodu se středním rodem („během dvou let, která uběhla“), žádnou výjimku z pravidla se nám v odborné literatuře dohledat nepodařilo.
av
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Vadí mi, že se namísto českého očkovat v poslední době užívá výraz vakcinovat. Není to zbytečné zahlcování češtiny cizími slovy?
Odpověď:
Sloveso vakcinovat není v češtině žádnou novinkou. Najdeme je již v Příručním slovníku jazyka českého, který vycházel v letech 1935–1957. V tomto slovníku je slovo vakcinovat označeno jako slangové. Novější Slovník spisovného jazyka českého (vydávaný 1960–1971) uvádí vakcinovat už bez klasifikace pro výrazy stylově nižší, zasazuje je do oblasti medicíny a zvěrolékařství, zároveň doplňuje, že jde o slovo užívané řídce. Nový akademický slovník cizích slov (2005) pak výraz vakcinovat hodnotí jako termín z oblasti medicíny s významem ‚provádět, provést vakcinaci‘ (tj. ‚provádět očkování vakcínou, očkovací látkou‘).
Charakter termínu předurčuje, v jakých typech textů bude sloveso vakcinovat primárně užíváno: nahlédneme-li do databáze Českého národního korpusu, která zahrnuje bezmála 700 výskytů tohoto slova (korpus KonText SYN verze 8), je potvrzen předpoklad, že je termín vakcinovat užíván především v úzce odborných textech, publikacích (např. Dětské infekční nemoci) a časopisech (např. Zdravotnické noviny, Vakcinologie, Zemědělec). Zaměříme-li se však na užívání tohoto slova v běžné komunikaci za uplynulý rok, je nárůst jeho frekvence nesporný. (Nový monitorovací korpus online_now, mapující český web, tj. internetovou žurnalistiku, diskuse a sociální sítě od roku 2017 do současnosti, momentálně zachycuje takřka 1400 výskytů slova vakcinovat.) Podobné pronikání odborných výrazů do každodenní komunikace je poměrně běžný jev, který provází určité období společenských změn, k němuž současná pandemie nového koronaviru bezesporu patří.
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
V rozhlasovém pořadu jeden z účastníků prohlásil: „Budu teď na něho nasazovat.“ V životě jsem tuhle vazbu neslyšel, co to prosím znamená?
Odpověď:
V Příručním slovníku jazyka českého, který byl vydáván v letech 1935–1957, najdeme v hesle nasazovat také frazém nasazovat psí hlavu na (někoho), vyložený jako ‚očerňovat‘: Velmi rád nasazuje [redaktor] kdejakou psí hlavu na ministra. Pozdější slovník spisovného jazyka českého (1960–1971) uvádí totožný frazém v hesle hlava: nasadili (vrazili) by si vzájemně psí hlavu na krk, s významem ‚udělali by si co možná nejhoršího, tvrdí o sobě to nejhorší‘. Týž slovník pak v hesle nasazovat doplňuje i variantu, v níž již spojení psí hlava chybí: tchyně nasazuje proti zeťovi, na zetě, význam ale zůstává stejný: ‚udělat někomu co možno nejhoršího, tvrdit o někom to nejhorší‘.
Podíváme-li se do databáze Českého národního korpusu, jak je to s psí hlavou a jejím nasazováním v současné češtině, zjistíme, že vazba s předložkou na se nyní užívá velmi zřídka a zásadně převládá vazba se třetím pádem – nasadit/nasazovat (někomu) psí hlavu (celkem 466 výskytů oproti 12 variantám nasazovat/nasadit na (někoho, něco) psí hlavu).
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak bychom měli v textu zacházet se zkratkou protiepidemického systému PES? Psát s velkými písmeny? Skloňovat?
Odpověď:
Zkratka systému protiepidemických opatření PES je typ iniciálové zkratky, respektive iniciálového zkratkového slova. Od těch prototypických se liší tím, že je tvořena složeninou, proto se součástí zkratky stala počáteční písmena obou částí složeniny: ProtiEpidemický Systém. Tuto zkratku doporučujeme v souladu s obecnými pravidly o zacházení s iniciálovými zkratkami ponechat ve spisovném textu nesklonnou. Iniciálová zkratková slova se sice občas i v grafické podobě v méně formálních textech skloňují (viz např. GIBSu, ROPem apod.), v tomto případě však situaci komplikuje fakt, že v mluvené podobě se podoby typu PESu [pesu], PESem [pesem] neužívají. Zkratkové slovo se totiž skloňuje analogicky k obecnému podstatnému jménu „pes". V mluveném projevu to nepůsobí problémy, ale v grafické podobě nelze měnit iniciálovou zkratku podle tvarů v nepřímých pádech (např. *PSA) a podoby Psa, Psem by působily substandardně a mohly by být matoucí. Přijatelné by byly snad jedině v případě, že by se k nim připojila zkratka tzv., nebo se užívaly v uvozovkách. Přesto však jako nepříznakovou a stylově neutrální podobu doporučujeme ve spisovných textech užít ve všech pádech nesklonnou podobu PES, případně připojit opěrné podstatné jméno, které lze skloňovat: systém PES, podle systému PES apod. To, že se výraz „systém" objevuje jako opěrné substantivum a zároveň je součástí iniciálové zkratky, v tomto případě nevadí, není to ojedinělý případ, viz spojení LCD displej apod.
ks
Zajímavé dotazy
Dotaz:
V souvislosti s projevem jednoho současného politika jsem narazil na slovo ptydepe. Můžete mi vysvětlit, co znamená?
Odpověď:
Výraz ptydepe je jedním z řídkých případů slov, u nichž můžeme s jistotou určit dobu, kdy byla v češtině užita poprvé. Ptydepe spatřilo světlo světa roku 1965 ve hře Václava Havla Vyrozumění (premiéra dramatu proběhla v pražském Divadle Na Zábradlí), přičemž ideu ptydepe – umělého jazyka – vymyslel Havlův bratr Ivan M. Havel.
Ptydepe je typ neolektu (novořeči) a podobně jako Orwellův newspeak (užitý v románu 1984) slouží politické a byrokratické moci k efektivní manipulaci s realitou a k ovládání lidí. V Havlově hře je ptydepe charakterizováno jako „jazyk syntetický, budovaný na přísně vědeckém základě, s maximálně racionální gramatikou a neobyčejně rozsáhlou slovní zásobou“, ve výsledku jde však o náhodné shluky písmen: Lagorys nabarof dy Ilja Breiský cef o abagan.
V současné češtině je ptydepe užíváno především jako označení pro politické či úřednické blábolení, které zastírá pravou podstatu věci: Toto pseudoekonomické ptydepe jsme slýchali celé desítky let; šíří se však i mimo tyto sféry, a proto v databázi Českého národního korpusu najdeme i marketingové, reklamní, či dokonce myslivecké ptydepe.
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak se píše dvacet( )jednička a vůbec výrazy tohoto typu bez ohledu na konkrétní číselné obsazení? Dohromady, nebo jako dvě slova? Vím, že dvacet jedna se píše zvlášť a jednadvacítka dohromady, ale dvacet( )jedničkou si nejsem jistá a nikde jsem k tomu nic nenašla.
Odpověď:
Samotná odpověď může být krátká: dvacetjednička je jedno slovo (označuje jednu skutečnost, nikoliv spolu nesouvisející dvacítku a jedničku), doporučujeme ho tedy jako jedno slovo i psát. Jenže i jedna skutečnost může být v češtině pojmenována víceslovně (např. Jindřichův Hradec, Bosna a Hercegovina, liška obecná, liška podšitá, dělat drahoty aj.), dotaz tedy není vůbec triviální.
Základní číslovky umožňují slovně vyjádřit jakkoli vysoké číslo. Jejich psaní po jednotlivých slovech má praktické výhody, ve vyšších řádech pomáhají mezery udržet přehlednost – zvažme např. hypotetických 987 654 321 Kč, tedy devět set osmdesát sedm miliónů šest set padesát čtyři tisíc(e) tři sta dvacet jedna korun(a). S velikostí čísel roste v případě jejich názvů i nepřehlednost. Vyjdeme-li od nejnižších řádů uvedené částky, je třistadvacetjednička poněkud na hraně snadné čitelnosti, o řád vyšší čtyřitisícetřistadvacetjednička už je velmi nepřehledná.
Podstatné je, že se u názvů čísel, jako je dvacetjednička, do tak vysokých čísel v praxi vůbec nedostáváme. Lze tvrdit, že čím vyšší je číslo, jímž nějakou věc označíme, tím menší je pravděpodobnost, že je taková věc dost významná na to, aby se o ní mluvilo jako o svébytné.
Dvacetjednička může být leccos – jméno/označení čísla 21, linka městské hromadné dopravy nebo konkrétní vozidlo na této lince, hráč s číslem 21 na dresu, rychlost 21 km/h, oblečení nebo obuv velikosti 21, auto nebo jiný dopravní prostředek, jehož modelové označení obsahuje (jako jedinou nebo výraznou část) číslovku 21, člověk s pořadovým číslem 21 ve frontě aj.
Podobných výrazů je mnoho – před lety mnoho Čechů jezdilo škodovkou stodvacítkou, která na dálnici dokázala jet i stotřicítkou, atleti běhají stodesítku překážek, motocyklové závody jezdí zvlášť dvěstěpadesátky a zvlášť stopětadvacítky (to je ovšem jazykově jiný typ, stodvacetpětky se jim obvykle neříká), na pražské letiště se jezdí stodevatenáctkou atp.
V praxi si však pisatelé počínají různě. Český národní korpus (SYN v8) ukazuje, že častěji dohromady se sice píšou např. stopětka (v poměru 40 : 1) nebo dvěstěšestka (12,5 : 1), ale v jiných případech je obvyklejší psaní zvlášť, byť mnohem méně výrazně – např. šedesátosmička (Jaromír Jágr; 2,5 : 1) nebo šedesátdevítka (sexuální poloha; 1,4 : 1). Můžeme odhadovat, že psaní zvlášť je výsledek vlivu pravopisu základních a řadových číslovek.
Jak jsme vyložili, pro jednoslovné psaní výrazů typu dvacetjednička existují rozumné důvody. Jelikož však množina těchto výrazů leží spíš vně jádra české slovní zásoby, uživatelé češtiny patrně nesdílejí jednoznačné přirozeně osvojené pravidlo jejich psaní a kodifikační či jiné jazykové příručky je nezachycují. To pak může vést k nejistotě při jejich psaní na úrovni jednoho pisatele a k variabilitě zápisů na úrovni sumy česky psaných textů. Nejpodstatnější však nakonec je, že vedle dvacetjedničky ani dvacet jednička (snad až na bez kontextu užitý 2. p. mn. č. dvacet jedniček) velmi pravděpodobně nehrozí nedorozuměním.
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Zajímalo by mě, zda se píší mezery okolo matematických znamének menší než (<), větší než (>) v případě, že nejsou součástí rovnice (např. obdrží dávku < 40 %; skladovací teplota > +15 °C).
Odpověď:
V první řadě musíme upozornit, že pro plynulý psaný text jsou spojení daného typu stylisticky značně nevhodná a namísto těchto matematických znaků bychom doporučili slovní vyjádření (menší/méně než, do, pod; větší/více než, od, nad). Pokud by i přesto nastala nutnost takového zápisu, doporučujeme ve všech případech psaní s mezerou, jak jej uvádíte výše (profesionální sazba by doporučila tzv. zúženou mezeru.) Velmi nešťastný by totiž byl například zápis typu <–10 °C. Vyplývá z toho, že se matematické znaky menší než (<), větší než (>) nechovají stejným způsobem jako matematické znaky + a –, u nichž rozlišujeme, zda jsou součástí rovnice, nebo zda vyjadřují kladnou/zápornou hodnotu čísla či mezní úchylku.
bm, mpra
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jako sbormistryni by mě zajímalo, co znamená tvar „pyruších“ ve verši: vysoko v horách prší na pyruších hnízda, který se vyskytuje v písni od Zuzany Navarové.
Odpověď:
V tomto případě jde zcela jistě o omyl. Pokud si píseň Orlice poslechneme pozorně, zjistíme, že zde Zuzana Navarová nezpívá [piruších], ale [pjevuší]. Ani výraz pěvuší však není běžně užívaný a slovníky ho nezachycují. Předpokládáme, že souvisí s ptákem jménem pěvuška, což i významově do daného kontextu se slovem hnízdo dobře zapadá. Ze slovotvorného hlediska by přídavné jméno od slova pěvuška mělo sice znít pěvuščí (žádný pták *pěvuše zjevně neexistuje, vyskytuje se jen ženské jméno Pěvuše), avšak pravděpodobně se jedná o autorský básnický záměr. Je pozoruhodné, že jinak neexistující výraz *pyruších se vyskytuje na několika desítkách webových stránek, na nichž je text písně Orlice publikován, z čehož je patrné, že se čísi prvotní chyba nekorigovaným kopírováním již značně rozšířila. Všude se navíc shodně uvádí zápis *pyruších, nikoli např. *piruších.
Takováto nepochopení textu (často v souvislosti s méně známými výrazy) nebo záměny podobně znějících slov a slovních spojení, vznikající nejčastěji z přeslechnutí bývají označovány jako mondegreeny. Tento termín údajně pochází od americké spisovatelky Sylvie Wrightové, která ho poprvé užila v roce 1954, když popisovala, jak v textu jedné skotské balady jako dítě opakovaně slyšela Lady Mondegreen místo náležitého laid him on the green. Do širšího povědomí pak různé další mondegreeny rozšířil především novinář Jon Carroll. V češtině je asi nejznámějším mondegreenem slovo *půrko, na jehož význam se děti často ptají, když zpívají, že sekera je za dva zlatý a topůrko za tolar.
vš
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Zajímalo by mě, co přesně znamená slovo výkladce.
Odpověď:
Význam slova výkladce najdeme v Příručním slovníku jazyka českého (PSJČ), jednojazyčném výkladovém slovníku vydávaném mezi lety 1935–1957. PSJČ u hesla výkladce uvádí význam ‚ten, kdo podává výklady‘, s příkladem Tento objev [princip pohybu rotorových lodí] dostal podle svého výkladce název Magnusefekt. Již tento starší slovník však upozorňuje, že jde o slovo řídké. V obchodním prostředí se pak podle PSJČ slovo užívá ve významu ‚ten, kdo zboží nebo jiné předměty někde vykládá, vystavuje‘.
Výkladce však nemusí odkazovat pouze k reprezentativnímu tvaru slova (tedy k 1. p. j. č.), ale může jít i o tvar 1. p. mn. č. od slova výkladec. To zachycuje Technický slovník naučný z roku 2005, zaměřený na odbornou slovní zásobu. V něm je uvedený termín (který skloňujeme podle vzoru „stroj“, proto je v 1. p. mn. č. náležitý tvar výkladce) vyložen jako ‚vnější stěna výkladní skříně prosklená bezpečnostním sklem‘, která je obvykle přístupná zevnitř stavebního objektu (volně nebo vnitřní uzamykatelnou stěnou, např. v klenotnictví). Slovník dále doplňuje, že se výkladec z důvodu ochrany vystavovaného zboží proti slunečnímu záření běžně vyrábí z absorpčního skla a může být i chráněn markýzou.
vs
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Chtěl bych se zeptat, jak se správně píše slovo pěšo, ve smyslu ‚jít někam pěšky‘ (tedy jít někam pěšo). Zápis pěšo se mi zdá nedostatečný, protože nevyjadřuje obvykle vyslovovanou délku nad ě. Fonetický přepis pjéšo, který vystihuje to, jak slovo vyslovujeme, mi ale nepřijde správný. Bohužel písmeno e, které by nad sebou mělo zároveň háček i čárku, neexistuje, i když by bylo přesně to, co by v této situaci bylo potřeba.
Odpověď:
Vámi popsaný problém nemá žádné jednoznačně správné řešení. Háček je v tom, že v nestandardní vrstvě jazyka se občas mohou objevit jevy, které není možné standardním způsobem zapsat. Pokud přichází v úvahu několik nestandardních způsobů zápisu, neexistují kritéria, podle nichž by se rozhodlo, který z těchto zápisů je vhodnější. Slovník nespisovné češtiny zachycuje pouze fonetickou podobu pjéšo, úzus však takto jednoznačný není. Pokud se podíváme do internetového vyhledávače Google, převažuje zápis pěšo. Je to jistě i z toho důvodu, že vedle dlouhé výslovnosti [pjéšo] se objevuje i výslovnost krátká [pješo]. Nemalý počet výskytů má i fonetický zápis pjéšo (stovky dokladů) a vyskytuje se též podoba se znásobenou samohláskou pěěšo, příp. pěěěšo, ta je ovšem nejméně častá (jednotky dokladů). Ani jednu z variant nelze označit za vhodnější či méně vhodnou, ve všech případech bude zápis nestandardní a je na pisateli, kterou variantu zvolí.
bm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Pracuji v reklamní agentuře a vymysleli jsme si nové slovo, jenže si nejsme jisti, jak ho zapsat. Toto slovo je krasozimnění/krasozimění a má ve čtenářích vyvolávat pěkný pocit ze zimy, kdy si například užívají pohled z okna, jak venku padá sníh apod.
Odpověď:
Výraz krasozimnění není odvozen od podstatného jména zima, ale od hypotetického slovesa krasozimnit (srov. např. se slovesem vyletnit). Toto sloveso ve svém základu obsahuje skupinu -mn-, proto podle obecných slovotvorných pravidel považujeme za náležitou variantu s -mně-, tedy krasozimnění.
bm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Vedle slova zloděj se někdy pro člověka, který krade, užívá i pojmenování kradař. Je to správně?
Odpověď:
Přestože se v úzu slovo kradař skutečně objevuje, nejde o výraz hojně užívaný: v databázi Českého národního korpusu KonText syn v8 najdeme pouhých 26 výskytů, proti nim stojí takřka 615 000 výskytů slova zloděj. Výraz kradař rovněž nelze hodnotit jako plně spisovné synonymum substantiva zloděj. Výkladové slovníky češtiny kradaře neuvádějí, nenajdeme jej ani v příručkách zaměřených na substandardní slovní zásobu: ve Slovníku nespisovné češtiny jsou ve významu ‚zloděj‘ uvedeny pouze podoby kradač, kradák. Ty (stejně jako slovo kradař) vznikly odvozením od základu krad- a z hlediska stylu nejsou ani ony rovnocennými variantami výrazu zloděj, neboť i v jejich případě jde o slova nespisovná, se silným příznakem expresivity.
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Když jsem vyplňovala do formuláře své osobní údaje, u kolonky pro vepsání adresy byl uveden výraz bytem. To mě zarazilo – proč se píše bytem, když někdo může bydlet v domě? A proč je užito slovo v 7. pádu? Nebylo by logičtější psát jednoduše byt?
Odpověď:
Tvar bytem zřejmě odkazuje na spojení být bytem – Slovník spisovného jazyka českého uvádí příklady být bytem v Praze, na venkově s významem ‚mít bydliště‘. Podobně se ve starším Příručním slovníku jazyka českého dočteme, že spojení býti, dlíti bytem znamená ‚přebývati‘, doloženo je to mj. příkladem S počátku Dobroš nebyl bytem u paní Kopecké, neznal jí. nebo poetickým A přece vím, že blízko jiná, lepší zem, kde jiný, lepší život, kde je rozkoš bytem. Jistě není bez zajímavosti, že doklady spojení být bytem nalezneme i ve střední, a dokonce i staré češtině: a tu král David měl svój dvór a tu jest bytem byl; každý kněz jsouc bytem v Praze; Bóh jest všudy bytem. Z uvedených příkladů je snad zřejmé (a Elektronický slovník staré češtiny to potvrzuje), že slovo byt mělo v minulosti širší význam než dnes, mj. také ‚místo přebývání, zvl. sídlo, obydlí, příbytek‘; dnes bychom použili spíše výraz bydliště.
kd
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Nemůžeme se s manželkou shodnout, co znamená předvčírem a předevčírem. Podle mě se tím myslí totéž, moje žena tvrdí, že předvčírem má význam ‚před dvěma dny‘ a předevčírem ‚před třemi dny‘. To je přece hloupost, ne?
Odpověď:
Podle Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost jsou předvčírem a předevčírem spisovnými variantami příslovce, jež nese význam ‚v den před včerejškem‘. To odpovídá vaší definici ‚před dvěma dny‘. Na druhou stranu vyhledáme-li uvedený výraz v Českém jazykovém atlase (konkrétně v 5. díle), dočteme se, že „[v] jz. polovině Čech bylo adverbium předevčírem porůznu zapisováno ve významu ‚před třemi dny‘“. Pochází-li tedy vaše manželka z této oblasti, není příliš překvapivé, že přikládá danému slovu tento význam. Naneštěstí to, zda se na části našeho území používalo předvčírem a předevčírem přesně tak, jak uvádí vaše manželka, se nám nepodařilo ověřit.
kd
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Platí pravidlo pro užívání 5. pádu při oslovování i u cizích jmen? Můj kamarád má turecké jméno, a když jsem ho oslovil pátým pádem, rozzlobil se, že daný tvar neodpovídá jeho jménu a že tak vzniká jiné slovo, které má v turečtině hanlivý význam.
Odpověď:
Chceme-li se v českém jazyce vyjadřovat spisovně, musíme používat při oslovování tvary 5. pádu nehledě na původ jména. Náležité oslovení je tedy např. Petře, Thomasi, pane Skálo, pane Kleinbauere. Platí totiž, že užíváme-li cizí jméno v českém textu, aplikujeme na něj pravidla češtiny. Argumentovat změnou významu v cizím jazyce tedy nelze. Navíc od mluvčího češtiny nelze očekávat, že by si byl změny významu vědom, zvláště pokud jazyk, z nějž vlastní jméno pochází, neovládá.
kd
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Připravuji k vydání starší text a narazila jsem na větu Kněžny a knížata tančili. Vím, že čistě formálně by mělo být v přísudku tvrdé y, ale ve Slovníku spisovného jazyka českého jsem objevila příklad V Čechách vládla (zř. vládli) knížata. Můžu tedy v knize nechat původní pravopis, i když SSJČ toto řešení shody označuje za řídké? Na jednu stranu chci do původního textu pokud možno co nejméně zasahovat, ale na druhé bych se nerada prohřešila proti platným pravopisným pravidlům.
Odpověď:
Máte pravdu, že čistě formálně je zde namístě tvrdé y, protože několikanásobný podmět tvoří jméno rodu ženského (kněžny) a jméno rodu středního (knížata). Slovo kníže (podobně jako hrabě či markrabě) je však mluvnicky zvláštní, protože v jednotném čísle se jméno ve větě chová jako jméno rodu mužského životného a v množném čísle jako jméno středního rodu. Právě mužský rod v jednotném čísle spolu s vědomím, že jde o muže, může svádět k nerespektování formální shody a upřednostnění sémantického hlediska. Ačkoli za primární řešení považujeme shodu formální, tedy zápis s tvrdým y, uvědomujeme si, že formální přístup má své limity; je možné, že některé čtenáře naopak zarazí formálně „čisté“ řešení s tvrdým y. Tato problematika bohužel není uspokojivě popsána, kloníme se však k závěru (i s přihlédnutím k SSJČ, který příklady čerpá z děl tzv. dobrých autorů), že řešení shody podle životného mužského rodu je v tomto případě rovněž přijatelné.
av
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak se správně vyslovuje jméno Sarah? Je mi tvrzeno, že [sára] na základě angličtiny.
Odpověď:
Ženské jméno Sarah se vyslovuje (pokud vycházíme z prestižních výslovnostních slovníků D. Jonese a J. C. Wellse) v britské angličtině [ˈseərə], v americké angličtině pak [ˈserə] či [ˈsærə]. Jestliže někdo tvrdí, že anglická výslovnost se blíží českému [sára], pak má na mysli zjevně jméno zapisované jako Sara, tj. bez koncového písmene „h“, jehož výslovnost je v britské angličtině mj. [ˈsɑːrə]. Při adaptaci cizích vlastních jmen do češtiny se doporučuje vycházet z originální výslovnosti, avšak adaptovat ji do češtiny (např. cizí hlásky se nahradí jejich nejbližšími českými zvukovými protějšky). Ne vždy jde však o snadný proces a někdy je obtížné dojít k jednoznačnému výsledku. Do hry pak vstupují i různé další okolnosti, např. vliv grafiky, vliv analogií, již zažitá výslovnost, „přijatelnost“ výsledné podoby, usnadnění skloňování atp. Pokud bychom mechanicky uplatnili běžné adaptační postupy, které u anglicismů v češtině převažují, dojdeme k počeštěné výslovnosti [sera] (případně dokonce [sere] – tu však rovnou vylučujeme, a to nejen kvůli nemilým konotacím, ale zejména kvůli skloňování). Ani výslovnost [sera] bychom však nedoporučovali. Pro mnohé může být opět kvůli zvukové blízkosti českému vulgarismu nepřijatelná, navíc pro některé posluchače by to byla pravděpodobně podoba málo intuitivní, tj. anglické jméno Sarah, které si jednoznačně spojují s českou podobou Sára, by v ní neidentifikovali. Podle průzkumu v mediálních archivech se nadto výslovnost [sera] v českém úzu nevyskytuje, což jen potvrzuje výše uvedené předpoklady. Poměrně vžitá je však podoba [sara], kterou bychom v případě jména Sarah preferovali. Lze ji snadno skloňovat, zvukově se podobá jménu Sára, avšak díky krátkému [a] je zjevné, že jde o jinojazyčnou variantu daného jména. V úzu se pak lze vlivem grafiky setkat poměrně často s podobou [sarach]. Je možné, že jsou na ni někteří posluchači již zvyklí a že se mluvčí jejím prostřednictvím snaží zdůraznit, že jde o jméno Sarah, nikoli Sara atp. Užívat bychom ji však nedoporučovali, protože existuje jistě poměrně významná skupina osob, pro něž je rušivá, hodnotí ji jako nesprávnou a může být z jejich hlediska projevem nevzdělanosti a nekompetentnosti mluvčího (zejména jde-li o profesionála). V provedeném průzkumu bylo poměrně často jméno Sarah rovněž zcela počešťováno a vyslovováno [sára]. Ani toto řešení nevylučujeme, u takto blízkých podob jmen je v češtině stále běžné, dříve byla tendence k co největší adaptaci ještě mnohem silnější. Nevýhodou takového postupu však je, že budou jména Sára, Sara i Sarah znít zcela totožně.
vš
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Chceme do letáku napsat, že pořádáme blended-learningový kurz. Na internetu jsem našla nejčastěji psaní se spojovníkem. Je to tak v pořádku?
Odpověď:
Výkladové slovníky bohužel toto přídavné jméno nezachycují, ostatně nenajdeme v nich ani blended learning. (Blended learning je podle Wikipedie označení pro kombinaci standardní prezenční výuky s e-learningem.)
V Českém národním korpusu je výskyt adjektiva zcela minimální. Máte pravdu, že doklady z internetu ukazují značnou frekvenci zápisu se spojovníkem blended-learningový, relativně častý je i zápis blended learningový. Z hlediska slovotvorby však doporučujeme psát přídavné jméno dohromady: blendedlearningový, podobně jako píšeme např. artdecový (z art deco), hnědouhelný (hnědé uhlí), kutnohorský (Kutná Hora), neworleanský (New Orleans), streetartový (street art).
Pro psaní se spojovníkem není žádné opodstatnění z těchto důvodů:
(1) spojovník se nepíše ani u slovního spojení blended learning, z něhož je přídavné jméno blendedlearningový odvozeno, není proto důvod, aby se „najednou“ objevil v odvozeném slově;
(2) i kdyby se základní výraz psal se spojovníkem, adjektivum by se psalo dohromady, srov. ping-pong → pingpongový, pop-art → popartový.
ač
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Je v pořádku věta Vytáhnout něco z pod lavice? Jde o dvě předložky? Viděla jsem to i psané dohromady (zpod lavice), proto poněkud váhám.
Odpověď:
V souladu s kodifikačními příručkami bychom měli psát Vytáhnout něco zpod lavice. Nejde o dvě samostatné předložky, ale o předložku jednu, pojící se s 2. pádem a vyjadřující směřování děje z prostoru pod něčím. Zápis zpod (dohromady) zachycují jak Pravidla českého pravopisu a Internetová jazyková příručka, tak rovněž Slovník spisovné češtiny, Slovník spisovného jazyka českého, dokonce už i Příruční slovník jazyka českého. Přestože v databázi Českého národního korpusu jednoznačně převažuje psaní dohromady (syn v8 zachycuje 19 000 dokladů), je nesprávné psaní zvlášť poměrně časté (3 000 dokladů). Předložka zpod se nejčastěji uplatňuje ve spojení se slovesy vytáhnout (zpod stolu, postele), vyprostit (zpod vozidla, vagonu), dívat se (zpod přivřených víček), vykukovat (zpod přikrývky).
ač
