Zajímavé dotazy
Dotaz:
Je vhodnější v právě připravovaném dokumentu vyslovovat křestní jméno Olof (patřící švédskému politikovi Palmemu) spíše česky, což je úzus dobových pořadů, nebo zvolit výslovnost švédskou?
Odpověď:
Výslovnost švédského mužského rodného jména Olof rozhodně není v češtině nijak pevně vžitá (někteří mluvčí se evidentně navíc mylně domnívají, že se daná osobnost jmenovala Olaf). Obecně platí, že u jmen cizího původu se do češtiny adaptuje zvuková podoba z výchozího jazyka, avšak nejsou výjimečné případy, kdy se vžije výslovnost poněkud odlišná (např. na základě grafiky nebo různých analogií, někdy i mylných). V ortoepické příručce Klíč k výslovnosti cizích vlastních jmen v češtině od V. Strahla je jako jediná doporučená uvedena zvuková podoba [úlof] reflektující švédský originál adaptovaný do češtiny, avšak v současné ani ve starší mediální praxi se s touto podobou nesetkáváme. Převažuje zde varianta [olof] odpovídající grafice (v dobových reportážích z 80. let, kdy byl Olof Palme zavražděn, se dále občas vyskytuje [ólof], dále lze zaslechnout i [ulof]). Je tedy potřebné pečlivě zvážit veškeré okolnosti s ohledem na konkrétní pořad, na předpokládané posluchače atd. Pokud v daném vysílání budou hojně zaznívat starší citace z tehdejších médií, bylo by nápadné varianty [olof] a [úlof] střídat. Naopak pokud takováto situace nenastane a/nebo je předpoklad, že významnější část diváků bude náležitou výslovnost ve švédštině znát, pak je zcela namístě číst [úlof]. Za nejlepší řešení v podobných situacích považujeme daný výslovnostní problém na začátku pořadu, pokud je to jen trochu možné, tematizovat (stačí velmi stručně, např. věta typu „švédský politik, jehož jméno v češtině někteří vyslovují jako [olof], avšak na základě švédštiny by to mělo být [úlof]“), čímž se vysvětlí i případná nejednotnost v zařazených citacích, která pak již posluchače nepřekvapí a nezarazí. Určitá míra kolísání zvukové podoby je totiž u vlastních jmen cizího původu zcela normální a doporučujeme být v takovýchto případech tolerantní. Samozřejmě střídat jednotlivé výslovnostní varianty bez zjevného důvodu v rámci jednoho pořadu (zejména z úst téhož mluvčího) je naopak to, co doporučit v žádném případě nelze.
vš
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak se přechýlí slovo Čechoslovák? Mám v disertační práci používat pro občanku Československa výraz Čechoslovačka, nebo Čechoslovenka?
Odpověď:
Výkladové slovníky češtiny (konkrétně Příruční slovník jazyka českého, I. díl z let 1935–1937, a Slovník spisovného jazyka českého, sv. I. A–M z r. 1960) uvádějí jako přechýlenou podobu slova Čechoslovák jedině výraz Čechoslovačka. Tato podoba převažuje i v databázi Českého národního korpusu SYN v8, kde najdeme 57 jejích výskytů, zatímco podoba Čechoslovenka se tu vyskytuje jen 15× (dotaz [lemma="Čechoslovačka|Čechoslovenka"]). V disertační práci proto doporučujeme používat slovníkovou i převládající podobu Čechoslovačka. Podoba Čechoslovenka je evidentně ovlivněna přechýlením samotného jména Slovenka, z toho důvodu ji nelze považovat za slovotvorně neústrojnou a její užití striktně nedoporučovat; dáváme-li svým doporučením přednost podobě Čechoslovačka, upřednostňujeme podobu, která – snad i díky (už dobové) kodifikaci – převládá v úzu. Pro úplnost je však namístě dodat dvě věci: Vzhledem k malé frekvenci a nevelké potřebě daný výraz používat můžou být pro uživatele potenciálně rušivé obě probírané podoby – odtud naše obhajoba podoby Čechoslovenka. Jistá zdrženlivost při užívání podoby Čechoslovenka pro občanku Československa, tj. pro Češku i Slovenku, je dále namístě ještě z toho důvodu, že výraz Čechoslovenka by mohl evokovat význam vyjádřitelný zhruba jako ‚etnická Slovenka z Čech/Moravy, např. tam narozená, provdaná, usídlená atp.‘ nebo také ‚žena, jejíž jeden rodič je Čech/Česka a druhý Slovák/Slovenka‘.
mb
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Můžeme napsat na plakát pětiboj jako 5boj? Je to správně?
Odpověď:
Napsat 5boj samozřejmě lze, ale má to svá úskalí. Při zápisu slov obsahujících číselný výraz není podoba kombinující číslice a písmena ničím výjimečným, používá se však spíš pro přídavná jména a příslovce. Internetová jazyková příručka uvádí, že „[s]ložené číselné výrazy vznikají spojením číslovky psané číslicí nebo číslicemi s jiným slovem (přídavným jménem, podstatným jménem či příslovcem) nebo značkou“. Počítá tedy v principu i s podstatnými jmény, uvádí však jediný příklad (8násobek) vedle mnoha přídavných jmen a příslovcí (např. 8násobný, 8násobně).
To odpovídá realitě užívání těchto výrazů ve spisovné češtině – takto zapisovaná podstatná jména se vyskytují menšinově až okrajově. Samotný výraz 5boj má v dosud největším dostupném korpusu psané češtiny SYN v8 pouhé tři výskyty oproti 10 743 užitím podoby pětiboj (v různých tvarech). Podobně jsou na tom 3boj, 7boj nebo 10boj (vyskytují se v poměru jedna ku několika tisícům). O něco méně propastný rozdíl je v užívání výrazů jako 2násobek, 3násobek, 4násobek atd. – ty mají nejčastěji poměr jedna ku několika desítkám.
Jiná podstatná jména složená z číslic a písmen se neužívají prakticky vůbec. Ani jeden výskyt nemá např. x-album, x-číslí, x-hlas, x-koalice, x-letka, x-sedačka, x-spřeží, x-stovka, x-tisícovka, x-válec ani x-verší (vybíráme jen některé z těch možností, které se ve své čistě písmeny psané podobě užívají s různými čísly na pozici x-, tedy např. dvojhlas, trojhlas, čtyřhlas atp.).
Z toho vyplývá, že zápis 5boj je sice nepochybně srozumitelný, zjevně se však příliš nehodí do spisovného textu. Jeho případné užití tedy doporučujeme zvážit s ohledem na povahu komunikační situace.
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Je spojení čímž pádem správné?
Odpověď:
Výraz čímž pádem zřetelně připojuje jednu větu k druhé a srozumitelně signalizuje důsledkový vztah mezi nimi, je tedy nejspíš přiměřený svému účelu. Jeho užití však má dva podstatné problémy – jeden je systémový a druhý se týká spisovné normy.
Systémově vzato je čímž pádem defektní. První část spojení, tvar čímž, je sedmým pádem jednotného čísla vztažného zájmena což, tedy spojení zájmena co a někdejší částicové příklonky -ž. Jeho základ, zájmeno co, může fungovat jako vztažný protějšek ukazovacího ten/ta/to o samotě, ale ne ve spojení s podstatným jménem. Když se ukazovací tím pádem posune do vztažné funkce, nemění se na *čím pádem, nýbrž na jakým/kterým pádem. Připojením tzv. postfixu -ž tedy nedostaneme *čímž pádem, nýbrž jakýmž/kterýmž pádem. Tyto možnosti se však prakticky nevyužívají.
Pohled do jazykových korpusů češtiny navíc ukazuje, že čímž pádem je poměrně málo užívané ve veřejně publikovaných projevech. Vůči své významově a funkčně nejbližší variantě, spojení a tím pádem (počítány výskyty po interpunkční čárce, aby stejně jako čímž pádem uvozovalo vedlejší větu), se vyskytuje přibližně v poměru 1 : 20 v nepříliš formálních textech (online zpravodajství nebo příspěvcích na sociálních sítích, online diskusích, fórech a na blozích) a ještě o řád méně často, tj. v poměru přibližně 1 : 200, v korigovaných textech (publicistice, beletrii, odborné literatuře). Můžeme-li z korpusových dat odvozovat noremnost (co uživatelé jazyka říkají a píšou a co se podle nich říkat a psát má), lze uvedené údaje interpretovat tak, že i když se ve veřejném diskurzu objevuje, přece jen jej autoři z velké části nepovažují za bezproblémově použitelný či přijatelný výrazový prostředek, tj. za součást normy spisovné češtiny.
Výraz čímž pádem tedy podle našich zjištění nesplňuje dvě ze tří kritérií spisovnosti tradičně používaných v české lingvistice, jimiž jsou noremnost, funkční adekvátnost a systémovost. Proto ho nedoporučujeme k užití v textu, od nějž se právě spisovnost očekává.
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Vždycky jsem si myslela, že se sloveso zcizit užívá jen v souvislosti s převodem vlastnických práv. Když jsem si ve Slovníku spisovné češtiny chtěla u daného slova ověřit, že je věta Neznámý pachatel zcizil auto špatně, překvapilo mě, že je u zcizit uvedený pouze význam ‚ukrást‘. Došlo k nějaké změně?
Odpověď:
Slovník spisovné češtiny (SSČ) je co do rozsahu slovník střední, jeho třetí a další, nezměněná vydání podávají komplexní lexikografický popis téměř 50 000 slov. Oproti rozsahem velkému Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ), který obsahuje informace o 197 000 heslových slovech, zahrnuje SSČ méně hesel a rovněž jejich výklad omezuje na významy, které jsou z hlediska centra a periferie českého jazyka vnímány jako základní. To je také důvod, proč SSČ uvádí u slova zcizit jen jeden význam (‚odcizit, ukrást‘), avšak rozsáhlejší SSJČ popisuje významy tři: první je ‚neprávem si přisvojit, odcizit‘, druhý je zmíněný význam právní: ‚převést. zprav. za úplatu, (něj. věc) z jednoho právního subjektu na druhý‘, třetí význam je ‚učinit cizím, vzdáleným, lhostejným‘. Uplatnění slovesa zcizit ve významu ‚neprávem si přisvojit, ukrást‘ je tedy z hlediska významu zcela v pořádku, avšak z hlediska frekvence jde o užití řidší. Nahlédneme-li do databáze Českého národního korpusu (syn v 8), nalezneme necelých 5 000 výskytů slovesa zcizit, užitého ve všech třech slovníkových významech. Naproti tomu sloveso odcizit, u nějž SSJČ zachycuje dva významy: 1. ‚učinit cizím, lhostejným (v cit. vztazích)‘ a 2. ‚vzít (něco cizího), ukrást‘, má v téže verzi ČNK takřka 174 000 výskytů.
Vzhledem ke své nižší frekvenci může sloveso zcizit (v neterminologickém významu) působit v textu neobvykle, příznakově. Proto bývá běžně užíváno v expresivně zabarvených vyjádřeních namísto běžnějšího odcizit, např. Nikdo z dotazovaných si například nepamatoval, že by tu kdy nějaký český prezident při podpisu smlouvy rafinovaně zcizil protokolární pero, popřípadě Nějaký číman jim zcizil z šatny několikery kopačky, dresy a taktéž z hotelu lístky na zápas.
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Co znamená slovo fungl? Dá se použít i v jiném spojení než fungl nový?
Odpověď:
Podle Nového akademického slovníku cizích slov (NASCS) a Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ) nese slovo fungl význam ‚zcela, úplně‘. Druhý uvedený slovník navíc zmiňuje informaci, že se dané příslovce objevuje jen ve spojení fungl nový, tedy ‚zcela nový‘. V Českém etymologickém slovníku Jiřího Rejzka se dočteme, že celé spojení má původ v německém funkel(nagel)neu, které se užívá v témže významu a doslova znamená ‚nový jako třpytivý hřebík‘. Výraz fungl tedy souvisí se slovesem funkeln ‚třpytit se‘.
NASCS i SSJČ uvádějí v hesle fungl též pravopisnou podobu funkl, ovšem data z Českého národního korpusu (ČNK) ukazují, že se tato varianta dnes nepoužívá. Výskyty slova v ČNK dále dokládají, že se fungl v drtivé většině případů pojí s přídavným jménem nový: fungl nová uniforma, fungl nový brusle, fungl novej bourák, je však možné dohledat i jedinečné kombinace zmíněného výrazu s jiným přídavným jménem: fungl starý baťoh, fungl moderní sporáček, otevření fungl zrekonstruovaného oddělení, či dokonce v jednom případě kombinaci s dalším příslovcem: oni to během servisní doby dali fungl dohromady. Užití výrazu fungl ve spojení s jiným slovem než přídavným jménem nový je tedy možné, ovšem značně neobvyklé.
kd
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Chtěla bych se zeptat na slovo květník (obal na květináč). Existuje, nebo jsem si ho vymyslela? Ve slovníku jsem ho nenašla.
Odpověď:
Slovo květník lze dohledat v Příručním slovníku jazyka českého (PSJČ) a v novějším Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ), kde je uvedena informace, že se daný výraz používá zřídka. Do dalšího, mladšího slovníkového díla, Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost, se tento výraz už nedostal. PSJČ i SSJČ uvádějí u slova květník tentýž význam, a to ‚květináč‘. Podle prvního dílu Českého jazykového atlasu je květník nářeční variantou, která je rozšířena především na jihozápadě našeho území, odkud přesahuje do středních Čech, ale lze se s ní okrajově setkat i v severních Čechách a na východní Moravě. Počty výskytů slov květník a květináč v Českém národním korpusu (ČNK) dokládají, že květník se dnes používá v mnohem menší míře (1636 vs. 36374 dokladů). Z dokladů v ČNK dále vyplývá, že slovo květník se ve významu ‚obal na květináč’ objevuje zcela ojediněle: osvědčily se květníky „na míru“ v podobě barevných obalů na květináče; skleněný květník (…) ukryje i ošklivý květináč zakrslého smrčku. Vzhledem k tomu bychom užití slova květník v jiném významu než ‚květináč‘ nedoporučovali.
kd
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak zní správný tvar 1. pádu množného čísla od jména hoch? Je možné, aby to byl tvar hošové?
Odpověď:
Výraz hoch se řadí ke jménům skloňujícím se podle vzoru „pán“. Nahlédnutím do mluvnic lze zjistit, že u toho vzoru se uvádí v 1. pádě mn. č. jak koncovka -i, tak koncovka -ové. Z toho však nevyplývá, že u všech jmen, která k tomuto vzoru náleží, lze obě koncovky zvolit. Jednoduché pravidlo, kdy kterou koncovku užít, neexistuje. Volbu koncovky ovlivňuje totiž řada činitelů: např. zakončení, délka slova, kontext, region (podrobněji viz Internetová jazyková příručka, Skloňování mužských životných jmen – 1. p. mn. č.).
Výraz hoch je jednoslovný. Některá takto dlouhá slova, která označují jména osob (mnoho jich není), mají pouze koncovku -ové (např. synové, sokové, carové), některá koncovku -i i koncovku -ové (tcháni i tchánové, vrazi i vrahové), některá jen koncovku -i (žáci, kluci). Výraz hoch se řadí mezi ta podstatná jména, která mají kodifikovanou pouze koncovku -i.
Při tvoření tvarů u jmen zakončených na -g, -h, -ch, -k dochází před některými koncovkami ke změně kořenové souhlásky, mezi ně však koncovka -ové nepatří (např. bozi, ale bohové, mniši, ale mnichové). Kdyby byl kodifikován u výrazu hoch tvar s koncovkou -ové, zněl by tedy hochové, nikoli hošové. Tvar hochové v Českém národním korpusu nenalezneme, pár dokladů však na tvar hošové kupodivu ano. Z příkladů lze vyčíst, že jde o užití silně příznakové (Tři udělaní hošové, kteří mne rozplácli o asfalt před pavilónem…).
is
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Píše se Československý stát, nebo československý stát?
Odpověď:
Poprvé byl oficiální název naší republiky uveden v ústavě z r. 1920, a to Československá republika. Ze syntaktického hlediska je zajímavé, že v jednotlivých paragrafech této ústavy se převážnou měrou užívá obrácený slovosled, a to republika Československá. Tato pravopisná podoba odpovídala tehdejším pravopisným zásadám. Změna nastala až v Pravidlech českého pravopisu z r. 1957; od té doby je náležitá podoba Republika československá. Dnes je obrácený slovosled již výjimečný.
V r. 1960 byl tento název změněn na podobu Československá socialistická republika. Od r. 1969, kdy bylo uzákoněno federativní uspořádání, se začaly užívat ještě názvy Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika.
Po r. 1989 se o nový název republiky vedly spory. Nakonec byl přijat název Česká a Slovenská Federativní republika. Tento způsob psaní byl v rozporu s tehdejšími (i dnešními) zásadami psaní velkých písmen. Náležitá pravopisná podoba by byla Česká a slovenská federativní republika. Tu však odmítali Slováci a vyžadovali zápis Česká a Slovenská federativní republika. Jeho nevýhodou je, že může vzbuzovat dojem, že jde o republiky dvě, a proto byla zcela záměrně zavedena podoba, v níž se všechny výrazy, vyjma spojky a, píšou s velkými písmeny a kterou i Slováci akceptovali. Je třeba zdůraznit, že tento způsob psaní se týká výlučně tohoto názvu.
Z krátkého přehledu o vývoji názvu naší republiky od jejího vzniku do r. 1992 je zřejmé, že spojení československý stát nebylo nikdy oficiálním názvem, a proto je namístě psát u přídavného jména československý malé písmeno.
is
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Když použiju jednak jako spojku, musí to být vždycky v kombinaci s druhým jednak, nebo může být v druhé části věty něco jiného? Je v pořádku napsat třeba jednak něco, ale také něco?
Odpověď:
Jednak je původně příslovce, ale v současné češtině se vyskytuje prakticky výhradně jako součást tzv. dvojitého (či zdvojeného) spojovacího výrazu. Dosavadní gramatické příručky počítají pro takovou funkci pouze s opakováním téhož výrazu, tzn. že po prvním jednak následuje druhé jednak.
Reálné užívání jazyka tak jednoznačné není. Analýzy mluvených dialogů ukazují, že druhý člen spojovacího výrazu bývá vyjádřen jiným výrazem než jednak, a to dokonce většinou. Veřejně publikované psané texty jsou v tomto ohledu konzervativnější, ale i v nich druhému jednak silně konkurují jiné výrazy.
Poměr párového jednak proti struktuře jednak + x je velmi vyrovnaný. V žánrově vyvážených korpusech současné češtiny (s podílem beletrie a odborné literatury) je mírně častější párové jednak, ale tam, kde je víc publicistiky nebo textů ze sociálních sítí a diskusních fór, se mírně víc používá jednak následované jiným výrazem.
Např. v korpusu SYN2005 převažuje párové jednak nad strukturou jednak + x v poměru 1,67 : 1 (případně 1,47 : 1, pokud použijeme citlivější výpočet mírnící vliv několika málo textů s mnoha výskyty téže podoby); v podobně složeném, ale novějším korpusu SYN2020 je poměr zhruba 1 : 1; v korpusu ONLINE_ARCHIVE obsahujícím online zpravodajství a příspěvky na sociálních sítích a internetových diskusích a fórech je to 0,45 : 1 ve prospěch nepárového jednak.
Zdá se tedy, že dvojitý spojovací výraz obsahující jednak prochází vývojem – oslabuje se závaznost druhého jednak ve prospěch významově odstíněnějších výrazů, a to jednak v závislosti na čase, jednak s ohledem na míru očekávané spisovnosti.
Sonda do užívání nepárového jednak odhaluje pestrou variabilitu druhé části spojovacího výrazu. Pomocí čárky nebo spojek a či ale bývají připojeny např. výrazy taky/také, rovněž, současně, zároveň, dále, i, hlavně, pak, navíc nebo za druhé.
Na základě analýzy úzu můžeme říct, že užití párového jednak je komunikačně bezpečná varianta, neboť u ní není důvod předpokládat vyrušení čtenáře. Pokud chce pisatel použít strukturu jednak + x, doporučujeme zvážit povahu textu – čím méně formální, oficiální apod., tím spíš se lze domnívat, že v něm bude takovýto vícečlenný spojovací výraz přijatelný.
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Při sledování přenosů z olympijských her vídáme nápisy a loga Tokyo 2020, ale v českém zpravodajství se užívá podoba Tokio. Tu si sice pamatuji ze školy, ale teď přemýšlím, zda je vůbec správně.
Odpověď:
V českém prostředí je užití názvu Tokio naprosto v pořádku. Tuto tradiční českou podobu daného zeměpisného jména je možné ověřit např. v Indexu českých exonym a rovněž v Internetové jazykové příručce, v seznamu zeměpisných jmen v Pravidlech českého pravopisu, ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost i ve Slovníku spisovného jazyka českého (z let 1960–1971, v němž je vedle podoby Tokio uvedena i dnes neužívaná nesklonná varianta Tókjó, což je vlastně přesná transkripce příslušných japonských znaků do češtiny).
Nejzákladnější a velice stručné poučení o přepisu japonštiny do latinky najdeme v akademické verzi Pravidel českého pravopisu (Academia 1994). Na rozdíl od mnoha jiných světových jazyků neužívá japonština pro svůj zápis primárně latinku, ale znaky kandži (převzaté z čínštiny) a dvě slabičné abecedy hiraganu a katakanu (souhrnně označované kana). Při převodu japonštiny do latinky se v praxi můžeme setkat s více typy přepisu.
Kromě vžité české podoby (tzv. standardizovaného exonyma) Tokio můžeme proto japonské znaky 東京 označující metropolitní oblast, v níž právě probíhají olympijské hry, vídat v přepisu Tokyo (zjednodušená Hepburnova čili anglická transkripce, která je značně rozšířena, ale nezaznamenává délku samohlásek) či Tōkyō (revidovaná Hepburnova transkripce, která je v současnosti mezinárodním standardem). Je však třeba zdůraznit, že Hepburnovu transkripci nelze pro běžné užití v češtině doporučit.
Čeština není jediným jazykem, v němž se píše Tokio – podobu s i má také slovenština, polština, němčina, španělština, ruština či bulharština. Upozornění na pravopisný rozdíl najdeme už v Ottově slovníku naučném (25. díl z roku 1908). Čteme v něm: „Tokio, po anglicku psáno Tokyo…“
Zvolit v češtině pravopisnou podobu Tokio je stejně náležité jako užívání exonym Londýn (nikoli London), Řím (Roma, anglicky Rome), Mnichov (München, anglicky Munich) nebo Peking (anglicky Beijing).
ač
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Je ve větě „Léto a sport budiž pochváleny“ užito slovo budiž správně, nebo by tam mělo být buďtež?
Odpověď:
Výraz budiž zaznamenává Akademický slovník současné češtiny jako knižní částici s variantami buďtež pojící se s 2. a 3. osobou množného čísla a buďmež pojící se s 1. osobou množného čísla. U podoby budiž však slovník takové tvaroslovné upřesnění neuvádí. (Krom toho zachycuje i budiž coby citoslovce, užívané ve větách jako např. No budiž, lepší něco než nic.)
Všechny tyto výrazy vznikly spojením tvarů rozkazovacího způsobu slovesa být (buď, buďme, buďte) a příklonné částice -ž. Elektronický slovník staré češtiny uvádí ještě variantu buďž, do dneška však v užívání přetrvala jen její snáze vyslovitelná konkurenční varianta budiž.
Přestože jsou tyto výrazy ve slovnících hodnoceny jako částice, ve větách fungují ve shodě se svým původem zřetelně slovesně – jako přísudky nebo jejich části. To je vedle původu další dobrý argument pro ty uživatele češtiny, kteří považují podobu budiž za vyhrazenou pro jednotné číslo.
Porovnáme-li v největším dostupném korpusu psané češtiny ČNK SYN v8, kolikrát se s jakýmkoli trpným příčestím v množném čísle pojí výraz budiž a kolikrát výraz buďtež, zjistíme, že konstrukce s budiž (tedy např. budiž pochváleny) má 375 doložených výskytů, kdežto konstrukce s buďtež (tedy např. buďtež pochváleny) jen 147 výskytů. Z toho vyplývá, že i v množném čísle je podoba vzniklá z tvaru jednotného čísla dvakrát až třikrát užívanější (poměr se zvýrazní, když použijeme citlivější výpočet mírnící vliv několika málo textů s mnoha výskyty téže podoby). Zdá se tedy, že mnoho pisatelů slovesnou povahu částice budiž nevnímá jako silnou nebo relevantní a že budiž do značné míry ustrnulo právě do podoby nesklonné částice.
Odpověď na vaši otázku tedy nemá jednoznačně dobré řešení. Obě uvažované varianty věty, tedy „Léto a sport budiž pochváleny“ i „Léto a sport buďtež pochváleny“, mají nevýhody. Užití podoby budiž může na část čtenářů může působit negramaticky, chybně. Naproti tomu podoba buďtež je natolik řídce užívaná, že může část čtenářů zarazit, může působit ještě knižněji (tj. nikoliv neutrálně) než budiž.
Řešením by bylo vyhnout se tomuto problému obrácením slovosledu. Pokud totiž přísudek předchází podmětu, je podle popisu české větné skladby vedle pravidla o přednosti rodů možné řídit shodu také podle toho podmětového jména, které je přísudku nejblíž. Tak lze vytvořit větu „Budiž pochváleno léto a sport“, kde se přísudek shoduje s nejbližším podstatným jménem léto středního rodu v jednotném čísle. A právě díky jednotnému číslu je pak výraz budiž v takové větě i z gramatického hlediska zcela náležitý. Jen ta (nejspíš záměrná a žádoucí) aluze na formulaci „Léto budiž pochváleno“ z dramatu Fráni Šrámka se tím oslabí.
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Je správně kardamom, kardamon, nebo oboje?
Odpověď:
Až dosud české výkladové slovníky počítaly jen s podobou kardamom. Tímto výrazem se podle nich označuje jednak rostlina kardamovník obecný, jednak koření vyráběné z plodů této rostliny (že se kromě tzv. pravého či zeleného kardamomu užívá také černý kardamom získávaný z jiné rostliny, nechme stranou).
Přestože kardamon nenajdeme ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost ani v jeho předchůdcích, v autentických česky psaných veřejných textech „existuje“. V korpusu ČNK SYN v8 je poměr výskytů kardamonu proti kardamomu 1 : 4,3 (nebo jen 1 : 2,25 – pokud použijeme citlivější výpočet mírnící vliv několika málo textů s mnoha výskyty téže podoby). To je dost kardamonu na to, abychom ho brali jako spisovně užívanou podobu, jelikož se objevuje v korigovaných textech. Navíc nevíme, kolik bylo původně napsáno kardamonů a teprve pak korektorem opraveno na kardamom. Jinak řečeno, v textech, v nichž lze očekávat spisovnost, je kardamon výrazem užívaným nezřídka.
Nemusí být divu. V češtině je mnoho přejatých slov končících na -on (např. akordeon, balkon, balon, beton, biatlon, bonbon, demižon, dron, emotikon, faraon, fejeton, chameleon, karton, lampion, lexikon, milion, panteon, plankton, region, salon, šampon, šanon, teflon, telefon a jiné -fony, vagon, žeton), z nich některá i na -mon (např. démon, hormon, mamon, mormon), ale znatelně méně na -om (astronom, atom, autodrom, brom, diplom, fantom, chrom, chromozom, melanom) a téměř žádné na -mom (snad jen velmi exkluzivní ependymom, mezenchymom, tymom). Vliv analogie je tedy třeba brát přinejmenším v úvahu.
Proti odmítání kardamonu hovoří i pohled do jiných jazyků – variantu s koncovým -n uvádí např. pro angličtinu i Cambridge Dictionary nebo oxfordské Lexico.
Proto Akademický slovník současné češtiny a Internetová jazyková příručka nově zaznamenaly podobu kardamon jako rovnocennou variantu dosud kodifikovaného kardamomu.
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
V televizi jsem v reportáži slyšel, že tornádo řádilo v Lužici. Název obce byl použit v jednotném čísle. Myslel jsem, že správně jsou ty Lužice? Jak to tedy je?
Odpověď:
Název obce na Hodonínsku je skutečně ve formě pomnožného podstatného jména: ty Lužice. To se týká i dalších Lužic: na Prachaticku nebo na Mostecku. Ve spisovné komunikaci bychom tedy měli používat tvary množného čísla: v Lužicích, do Lužic, jet Lužicemi. Existuje ovšem i ta Lužice (Horní Lužice a Dolní Lužice), ta ale pojmenovává historické území v Německu u hranic s Polskem a Českem, které obývají Lužičtí Srbové. Pokud se vyskytne jednotné číslo ve spojitosti s moravskou obcí, není to spisovné, ale je to svým způsobem pochopitelné u člověka, který tam nebydlí a název nezná. Mluvčí totiž vychází ze zakončení -ice a to má v češtině u zeměpisných názvů dvojí možný gramatický význam. Může označovat množné číslo (Budějovice, Litoměřice, Karlovice, Vizovice), ale méně často i číslo jednotné (Bystřice, Rokytnice, Lipnice, Kopřivnice). Ze samotné podoby názvu nelze zjistit, zda jde o číslo jednotné, nebo množné. Informaci si musíme zjistit z jazykových příruček nebo se zeptat místních obyvatel. Abychom situaci ještě trochu zkomplikovali, tak některé stejnojmenné názvy různých obcí se mohou lišit právě gramatickým číslem: vedle zmíněných českých a moravských Lužic a německé Horní/Dolní Lužice je to třeba ta Sušice (v Čechách) a ty Sušice (na Moravě). Stává se, že některé obce mohou mít i ve spisovném jazyce dvojí číslo: ta/ty Hostivice, ta/ty Prčice. Pádové tvary gramatického čísla, které názvu přináleží, bychom tedy měli respektovat a ve spisovné komunikaci užívat, ale měli bychom být tolerantní k tomu, že člověk místního názvu neznalý použije tvar čísla opačného.
ks
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Když mluvíme o tornádu na jižní Moravě, je to živelní pohroma, nebo živelná pohroma? Slyšela jsem obě varianty.
Odpověď:
Skutečně můžeme mít dvě varianty přídavného jména, které se liší pouze tím, že jedno z nich má příponu -ní a druhé příponu -ný (živelní – živelný, zábavní – zábavný, srdeční – srdečný, škodní – škodný apod.). Přípona -ní vyjadřuje obecný vztah k tzv. základovému neživotnému podstatnému jménu, tedy jménu, ke kterému byla přidána. Naproti tomu příponou -ný se obvykle odvozují přídavná jména, která vyjadřují hodnocení kvality a intenzitu vlastnosti, kterou přídavné jméno pojmenovává. Znamená to tedy, že zábavní pořad je takový, který se týká zábavy, je určen k poskytování zábavy. Ale neznamená to, že skutečně zábavu poskytne, tedy že to bude opravdu pořad zábavný, vtipný, veselý. Naproti tomu pořad, jenž opravdu vzbuzuje smích, můžeme označit za zábavný. Podobně rozlišujeme trestní (právo) – trestný (čin); sluneční (paprsek) – slunečný (den) apod.
Mluvíme-li o katastrofách, pohromách nebo o pojištění, používáme přídavné jméno živelní (= vzniklé působením přírodních živlů nebo týkající se jich) – živelní katastrofa, pohroma, pojištění. Chceme-li o něčem říci, že je to neovladatelné, nezkrotné, prudké či neorganizované a spontánní, použijeme přídavné jméno živelný: živelný potlesk, vývoj, živelné hnutí, živelná stávka. Můžeme samozřejmě namítnout, že tornádo je přece také živelné: neovladatelné, nezkrotné, prudké. Zde je však podstatná příčina pohromy nebo katastrofy: nebyla způsobena lidmi, ale živly. Proto v souvislosti s tornádem bychom měli mluvit o živelní pohromě.
ks
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jaký je správný tvar 7. p. slova Vánoce? Opravdu lze užít oba tvary? Jak je možné, že jsou přípustné tvary Vánoci i Vánocemi? Jako přípustné se dnes uvádí skoro všechno, co se v jazyce objeví.
Odpověď:
V 7. p. jsou u pomnožného podstatného jména Vánoce skutečně možné oba tvary: Vánoci i Vánocemi. Starší tvar 7. p. je Vánocemi, protože Vánoce (z něm. Weihnachten) jsou rodu ženského a skloňovaly se podle vzoru „růže“ (např. 3. p. k Vánocím). Od tohoto skloňovacího typu se odlišoval pouze 2. pád, kde byla nulová koncovka: Vánoc. V odborné literatuře se uvádí, že nejasná rozpoznatelnost rodu, podobnost koncovky s místními jmény na -ice a významová souvislost se slovem svátky vedly k tomu, že se postupně začaly užívat i tvary mužského neživotného vzoru „stroj“ (např. k Vánocům) a v 7. p. se začaly objevovat dvě varianty: Vánocemi i Vánoci. Tento děj ovšem není nijak nový. Dvojí tvary v 7. p. se objevují dlouhodobě, už v minulých stoletích, a jako kodifikované a spisovné je zachycuje i Příruční slovník jazyka českého, který vycházel v letech 1935–1957.
ks
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Zajímalo by mě, jestli si děti na konci školního roku půjdou pro vízo, nebo pro výzo? Která z těchto dvou variant je považována za správnou?
Odpověď:
Uvedené slovo není součástí spisovné češtiny, vízo ani výzo tedy v kodifikačních příručkách nenajdete. Proto nelze s určitostí rozhodnout, jak by toto slovo mělo v psaném textu vypadat. Varianta výzo se na první pohled jeví jako logičtější, neboť respektuje výchozí podobu slova – vysvědčení – s předponou vy-, a zachovává tak tvrdé y (ý).
Podobu vízo zachycuje Slovník nespisovné češtiny. Užití měkkého í může být způsobeno formálním připodobněním k lexému vízum (povolení opravňující k vstupu do cizího státu), které se k nám dostalo z latiny (vīsum ‘viděno’) zprostředkovaně přes němčinu (Visum). Jak jsme již podotkli, slovo vízo nespadá do spisovného útvaru českého jazyka, avšak pokud bychom předpokládali, že se jména vízo i vízum skloňují podle vzoru město, znamenalo by to, že budou tvarově totožná ve všech pádech s výjimkou 1. p. j. č.
V praxi se uplatňují obě možnosti zápisu, jak výzo, tak vízo, poměr výskytů obou podob v Českém národním korpusu je téměř vyvážený. Pokud tedy slovo v neformální komunikaci užíváte, můžete se rozhodnout pro kteroukoli z obou variant.
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Na balení naší oblíbené cereální snídaně je uvedeno müsli, na obdobném výrobku od jiné firmy je psáno muesli. Který zápis je správně?
Odpověď:
Na výrobcích (a to jak na směsích sloužících k přípravě kaše, tak na nejrůznějších obilninových tyčinkách) vídáme několik podob názvu tohoto cereálního pokrmu: müsli, muesli, müesli, mysli. Žádnou z možností nelze hodnotit jako chybnou, avšak nejde-li o citaci názvu konkrétního produktu, doporučujeme v českém textu užívat pravopisnou podobu müsli.
Podle Wikipedie má výraz Birchermüesli (označení obsahuje jméno lékaře a průkopníka zdravého životního stylu Maximiliana Oskara Bircher-Bennera) nebo Müesli původ ve švýcarské němčině; ve spisovné němčině se slovo píše Müsli. Jde o zdrobnělinu švýcarského podstatného jména Mues (německy Mus), tedy kaše. Podobu müesli – s vysvětlením ‚švýcarská ovesná kaše s ovocem‘ – zachycuje i Nový akademický slovník cizích slov. Doklady z ČNK a internetu však ukazují, že se v praxi používá jen velmi málo. V českém prostředí je výrazně nejfrekventovanější podoba müsli, přejatá z němčiny. Ta byla ostatně uvedena už v publikaci Co v slovnících nenajdete s podtitulem Novinky v současné slovní zásobě (Portál 1994): „müsli –‚směs ovesných vloček, ořechů, sušeného ovoce ap., upravovaná jako kaše‘. Zápis müsli proto doporučuje i IJP.
V češtině se jako obchodní označení již několik let objevuje také počeštěný zápis mysli, založený na slovní hříčce „mysli na zdraví“. Podoba muesli se užívá např. v angličtině, francouzštině a španělštině, z tohoto jazykového prostředí se také dostává na obaly obilninových produktů prodávaných i u nás.
ač
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Je správně čalouničina práce, nebo čalounicina práce?
Odpověď:
Podle mluvnic češtiny se individuálně přivlastňovací přídavná jména od ženských jmen zakončených na -ic/e „obvykle“ (Příruční mluvnice češtiny, par. 238) či „zpravidla“ (Mluvnice češtiny 1, b. 2.2.1.1.7.3) netvoří. V tom je nejspíš příčina vašeho váhání a dotazu. Není sice jasné, zda tím mluvnice mají na mysli to, že se příslušné podoby reálně v úzu nevyskytují (přinejmenším v případě slova čalouničina (práce) je to pravda: databáze Českého národního korpusu syn v8 neobsahuje jediný jeho výskyt), nebo že se nemají používat. Ať tak, či onak, v obou případech bychom se použití této podoby raději vyhnuli. Pokud by přesto bylo třeba individuálně přivlastňovací přídavné jméno od slova čalounice vytvořit, doporučovali bychom spíš podobu čalouničin, protože č je před adjektivní přivlastňovací příponou -in- mnohem častější – podle korpusu syn v8 (dotazy [(lemma=".*čin")&(tag=".*AU.*")] a [(lemma=".*cin")&(tag=".*AU.*")]) zhruba 150x. Jakkoliv tedy podoba čalouničin nemusí být systémová, lze se snad plauzibilně domnívat, že (v případě, kdy pro tvoření neexistuje silná opora v podobě jasného, všeobecně sdíleného pravidla) bude pro uživatele méně rušivá, nápadná atp. právě podoba s č.
mb
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Co je kořenem slova vykat?
Odpověď:
Kořenem slova vykat je vy-, které je od původu zájmeno pro 2. os. mn. č. a které se používá k tzv. vykání. Z hlediska morfematického rozboru je pak ovšem problém s tím, co je segment -k- (-a- je kmenotvorná přípona a -t infinitivní koncovka). Typická stavba slovesného tvaru je totiž taková, že po kořeni bezprostředně následuje kmenotvorná přípona. Ve tvaru vykat je kmenotvornou příponou jistě -a-, a není pak zřejmé, co je ono -k- před ní. Jsou sice známy tvary typu hop-k-a-t či hou-k-a-t, kde se před kmenotvornou příponou -a- objevuje řídká (pro slovesa netypická, ba u sloves výjimečná) slovesná slovotvorná přípona -k-, která má ovšem v tvarech typu hopkat (nikoliv však houkat, kde jde o stejný problém) zdrobňující význam, jenž ve tvaru vykat mít nemůže. Segment -k- tedy u sloves typu vykat a houkat plní nejspíš funkci jakéhosi přechodového, spojovacího morfému, díky kterému je vůbec možné sestavit celý tvar. Bez něj by totiž po kořeni vy- zakončeném na samohlásku musela následovat taktéž samohlásková kmenotvorná přípona -a-, čímž bychom dostali tvar *vyat, který je v češtině tzv. fonotakticky nepřípustný. Mezi kořen vy- a kmenotvornou příponu -a- se proto vkládá souhláskový segment -k-, a to nejspíš podle vzoru sloves typu hopkat, cupkat, papkat atp., který by tu šlo nejspíš hodnotit jako významově vyprázdněnou slovotvornou příponu nebo jako izolovaný druh spojovacího morfému – obdobná jsou už jen slovesa tykat, onikat, příp. onkat (kde by -k- být vlastně nemuselo a dostává se mezi kořen a kmenotvornou příponu na základě analogie s vykat, tykat a onikat), a také slovesa od zvukomalebných základů typu houkat, mňoukat atp.
mb
