Zajímavé dotazy
Dotaz:
Zajímalo by mě, jak správně zapsat zkratku výrazu okay a také zdůvodnění, proč tomu tak je.
Odpověď:
Zatímco české příručky doporučují pro slovo okay grafickou zkratku o. k., případně O. K., anglické slovníky (např. Oxford Dictionary nebo Cambridge Dictionary) zachycují jen podobu iniciálové zkratky OK (pro zajímavost dodejme, že tato zkratka zřejmě vychází z anglického all correct, tento výklad však není zcela jistý). S podobou OK se v současnosti stále častěji setkáváme i v českých textech, připouštěli bychom tak všechny tři uvedené podoby. Ačkoliv se jedná o výraz neformální, ostatním podobám, jako např. ok, O.K. či o.k., bychom se doporučovali raději vyhnout, protože nejsou utvořeny v souladu s obecnými zásadami zkracování v češtině.
bm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Setkala jsme se s problémem, jestli je správně ten gadža, nebo ten gadžo. Vedle toho váhám také nad tím, jestli se ve slově píše dlouhé -á-, nebo krátké -a-.
Odpověď:
Přípustné jsou obě zmíněné tvaroslovné varianty, tedy gadžo i gadža. Preferovali bychom však spíše variantu gadžo, především proto, že varianta gadža je výrazně méně frekventovaná, což je zřejmě způsobeno tím, že nemá oporu v původním jazyce (podle nám dostupných informací Romové podobu gadža ani v současnosti neužívají). Pozornost si v tomto případě zaslouží i skloňování, protože je toto slovo hezkou ukázkou tzv. smíšeného paradigmatu, tzn. že se v jednotlivých pádech můžeme setkat se skloňováním podle různých vzorů. Konkrétně v jednotném čísle má podoba gadžo tvary podle vzoru „pán“ i „předseda“ (2. p. gadža i gadži, 4. p. gadža i gadžu, 7. p. gadžem i gadžou), v množném čísle pak tvary podle vzoru „muž“, přičemž 4. a 6. pád má i varianty podle vzoru „pán/předseda“ (4. p. gadže i gadži, 6. p. gadžích i gadžech). Dodejme, že obě podoby lze zapisovat s kvantitou i bez zní, správně je tedy gadžo i gádžo stejně jako gadža i gádža.
bm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Často slýchám, jak lidé říkají, že mají na někoho averzi. Mně se to ale nelíbí. Myslíte, že je vazba mít averzi na někoho/něco jazykově v pořádku?
Odpověď:
Nový akademický slovník cizích slov (2005) uvádí u hesla averze spojení s předložkami k a proti: má k němu / proti němu averzi. Slovník slovesných, substantivních, adjektivních vazeb a spojení (2005) připouští u hesla averze vazeb hned několik. Nalezneme zde třetí pád s předložkami k (averze k cizincům / k vážné hudbě), vůči (averze vůči hromadné dopravě / vůči reklamám) a proti (averze proti fanatikům / proti některým vyučovacím metodám). Dále je zde jako přijatelné uvedeno spojení averze mezi někým (averze mezi lídry politických stran / mezi prezidentem a premiérem) a také averze něco dělat (Goethova averze psát tragédie). Čtvrtý pád s předložkou na se tedy ve slovnících nevyskytuje.
Pokud jde o frekvenci jednotlivých předložkových vazeb v praxi, podle údajů Českého národního korpusu (ČNK SYN v9) se podstatné jméno averze nejčastěji vyskytuje s předložkou vůči (2363 výskytů) a značně frekventované je též spojení s předložkou k (1941 výskytů). Méně častá už je vazba s předložkou proti (184 výskytů) a nejmenší počet výskytů náleží čtvrtému pádu s předložkou na (103). Ačkoli se vazba s předložkou na v praxi do jisté míry užívá, oproti vazbám ostatním nemá oporu ve výkladových slovnících a je mnohem méně frekventovaná. Není tedy vhodné ji uplatňovat ve spisovném projevu, mimo jiné také proto, že zřejmě vznikla tzv. kontaminací (zkřížením) s vazbou mít alergii na někoho/něco.
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Setkala jsem se s označením psychiatrické onemocnění a psychická diagnóza. Nemělo by to být naopak – psychické onemocnění a psychiatrická diagnóza?
Odpověď:
Přídavné jméno psychiatrický se vztahuje k psychiatrii, tedy k oboru zabývajícímu se duševními chorobami (viz Slovník spisovného jazyka českého). Ve spojení psychiatrické onemocnění tedy první složka z hlediska významu neoznačuje to, co nemoc postihuje (srov. např. spojení kardiovaskulární onemocnění, tj. ‚onemocnění srdce a cév‘), ale vztahuje se k samotnému oboru, který choroby (duše, psýché) studuje a léčí, a proto může tato kolokace na uživatele jazyka působit neobvykle, nebo dokonce rušivě. Přestože v databázi Českého národního korpusu (ČNK, typ korpusu syn, verze 11) najdeme 112 výskytů spojení psychiatrické onemocnění, přičemž mezi zdrojovými texty jsou i odborná periodika a publikace (např. Zdravotnické noviny nebo publikace Postgraduální medicína), a přestože lze psychiatrické onemocnění vykládat jako ‚onemocnění, jímž se zabývá obor psychiatrie‘, nelze je (na rozdíl od spojení psychické onemocnění nebo psychická nemoc) označit za příklad běžné spojitelnosti slov onemocnění či nemoc z hlediska významu. Podobně nezvykle bude pravděpodobně na uživatele češtiny působit například analogické spojení neurochirurgické onemocnění (v téže verzi korpusu lze vyhledat 9 dokladů). Oproti tomu je spojení psychické onemocnění v dané verzi ČNK doloženo 1 960×, psychická nemoc 1536×.
Velmi zřídka se užívá také spojení psychická diagnóza (v syn v11 je pouhých 30 dokladů), které by mohlo být vykládáno jako ‚diagnóza týkající se psychiky‘. V úzu převažuje kolokace psychiatrická diagnóza (v syn v11 je 1147 dokladů), tedy ‚diagnóza, jež je stanovena v rámci oboru psychiatrie‘, popř. ‚odborníky z oboru psychiatrie‘.
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
K jakému vzoru patří slovo most? Je možné užít vazbu o mostě, nebo jen o mostu?
Odpověď:
Obecné podstatné jméno most patří do skupiny skloňovaných v souladu se vzorem „hrad“. Tato skupina je různorodá v tvarech 6. pádu jednotného čísla – jak uvádí Internetová jazyková příručka (IJP), část „má v 6. p. j. č. koncovku u, část má původní koncovku ě(e), u některých pak lze užít koncovky obě, tj. u/ě(e)“. Starší Slovník spisovného jazyka českého pro tento tvar uvádí jen koncovku -ě, ostatní slovníky tento údaj neobsahují.
IJP ve výkladu dále vysvětluje, že „[d]istribuce koncovek u/ě(e) je často závislá na syntaktické funkci, kterou slovo ve větě zastává. U podstatných jmen ve funkci příslovečného určení místa (méně často i času nebo způsobu) bývá koncovka ě(e). Ve funkci předmětu mívají táž podstatná jména koncovku u“. To je i případ mostu.
Celkový poměr tvarů 6. p. j. č. mostě a mostu je v korpusu ČNK SYN v10 přibližně 9 : 1. Podíváme-li se však na jednotlivá předložková spojení, ukazuje se, že tvoří tři skupiny. První představují předložky na a po, které se pojí zřetelně častěji s tvarem mostě, a to přibližně v poměru 13 : 1 (Nad Dunajem na mostě SNP přistálo UFO; přejdete po mostě potok a narazíte na žlutou). Druhá skupina je tvořena předložkami v a při, u nichž je poměr obou tvarů prakticky vyrovnaný (Muž propadl mezerou v mostě; přeložky inženýrských sítí, které jsou v mostu uloženy; Při mostě přes říčku stojí socha sv. Jana Nepomuckého; výhodná poloha na staré středověké komunikaci při mostu přes Chrudimku). Tyto dvě skupiny mají společné to, že ve větě fungují až na okrajové výjimky jako příslovečné určení místa. Poslední skupinou jsou výskyty s předložkou o, tvořící předmětová doplnění, u nichž naopak převažuje tvar mostu přibližně v poměru 2 : 1 (O mýtu lze také hovořit jako o mostu mezi intelektem a emocí; jsou dochovány zprávy o mostu částečně dřevěném).
Celkově lze tedy říct, že podstatné jméno most lze v 6. p. j. č. užívat jak ve tvaru mostě, tak ve tvaru mostu, a to ideálně s ohledem na syntaktickou funkci a předložku.
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Lze názvy obyvatel měst jako Zlíňan a Zlíňák chápat jako dubletní? Pociťují se podoby na -ák už jen jako varianty hovorové, tedy spisovné, nebo jsou pořád striktněji stylově odlišeny, tedy patří do nespisovné češtiny?
Odpověď:
Dosavadní lingvistické výklady se shodují na tom, že mezi obyvatelskými jmény zakončenými na -an a -ák je stylový rozdíl. Podoby s příponou -an jsou označovány za spisovné, stylově vyšší, někdy až knižní. U podob s příponou -ák se mluví o jejich pronikání do spisovné normy, ale hodnocení není jednoznačné – někteří autoři je jako celek staví mimo spisovnost, jiní je charakterizují jako hovorové; uvažuje se u nich o příznacích familiárnosti nebo zhrubělosti, snad mj. s ohledem na expresivitu jiných takto tvořených pojmenování (např. Václavák, náklaďák, bourák).
V úzu takováto obyvatelská jména patrně netvoří homogenní skupinu se stejnou stylovou hodnotou. Přijatelnost jednotlivých jmen ve spisovném textu se pravděpodobně liší regionálně. V případě větších českých měst, o nichž se nejspíš píše nejen v úzkém regionálním kontextu, konkurenty s příponou -an vesměs převažují, byť ne extrémně – v Českém národním korpusu (SYN v10) typicky v poměru 1 : 3 až 1 : 5. V případě Hradce a Pardubic jsme dokonce našli víc Hradečáků a Pardubáků (Pardubičák se téměř neužívá) než Hradečanů a Pardubičanů. Obyvatel Zlína, na nějž se ptáte, má ve zmíněném korpusu čtyři relevantní doklady v podobě Zlíňák a sedmadvacet v podobě Zlíňan (tj. zaokrouhleně poměr 1 : 7).
V případě menších měst korpusová sonda ukázala zřetelný rozdíl mezi městy moravskými a českými. Např. jména Břeclavan, Olomoučan, Rožnovan nebo Vyškovan jsou přibližně 20krát častější než jejich protějšky zakončená na -ák, naopak převaha výskytů podob Vrchlabák, Jičíňák, Příbramák nebo Kladeňák se počítá v desítkách až stovkách ku jedné. Jsou to doklady obklopené zjevně spisovnými jazykovými prostředky, takže lze předpokládat, že i tato užití obyvatelského jména s příponou -ák byla míněna spisovně.
Chce-li tedy autor působit neutrálně, může se pokusit brát v úvahu, o které obci a pro jaké adresáty projev formuluje. Obyvatelská jména s příponou -an mají obecně asi vyšší pravděpodobnost, že budou vnímána bezpříznakově, v mnoha konkrétních případech to však platit nemusí.
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Zajímalo by mě, zda je stále přípustný pouze ten hranolek, nebo i ta hranolka? Myslím si, že je nepopiratelný fakt, že pro označení pokrmu mnozí mluvčí češtiny ženský rod používají.
Odpověď:
Příručky dlouhou dobu uváděly pouze hranolek v rodě mužském neživotném, a to s ohledem na původ slova, který odkazuje k malému hranolu. Nicméně při označování pokrmu je dnes původ slova hranolek již pravděpodobně zastřený a většina mluvčích jej zřejmě v komunikaci nevnímá. Stejně tak souhlasíme s tím, že se výraz hranolka v ženském rodě v úzu prosazuje čím dál více, a to i ve formálních textech (např. v Českém národním korpusu syn, verzi 11, je poměr spojení s hranolkami vs. s hranolky přibližně 1 : 5, jde přitom o texty kontrolované korektory). Domníváme se proto, že je načase přijmout variantu hranolka v rodě ženském i ve spisovném projevu a ve významu ‚pokrm‘ ji uvádíme v Internetové jazykové příručce jako variantu vedle podoby hranolek.
bm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Píše se správně čúrek, nebo čůrek? A jak lze první či druhou variantu obhájit?
Odpověď:
Uvedené podstatné jméno je ve starším Slovníku spisovného jazyka českého uvedeno pouze v podobě čúrek (příp. řidčeji čurka). Důvodem je etymologie, tedy původ slova: Samohláska zapisovaná jako ů vznikla hláskovou změnou ó > uo > ů v průběhu 14. až 16. století. Čúrek je ale odvozen od slovesa čurat onomatopoického původu, jež se v českém jazyce objevilo až v 19. století. Přesto současné zdroje, například Internetová jazyková příručka a Akademický slovník současné češtiny, vedle podoby čúrek připouštějí též podobu čůrek (a stejně tak vedle čurat a čúrat též čůrat) s vysvětlením, že je tato varianta následkem zvyklosti psát uvnitř domácích slov grafém ů s kroužkem.
bm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jaký je správný název polského města: ta Opole, to Opole nebo to Opolí?
Odpověď:
Standardizační příručka Index českých exonym, jejíž obsah je pro některé instituce závazný, uvádí pouze podobu Opolí, která je středního rodu. V Pravidlech českého pravopisu je však uvedena podoba Opole, a to ve středním rodě. Tato podoba rovněž převažuje v úzu, mimo texty vázané standardizací ji lze tedy bez problémů užívat. Vedle toho je v úzu poměrně hojně doložena i podoba Opole v ženském rodě, kterou bychom také nepovažovali za chybnou. Je jen třeba dát si pozor na správné skloňování, v korpusu je totiž doloženo nemalé množství chyb (např. v polské Opole apod.).
bm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Můžete mi prosím poradit, jaký je správný tvar přísudku v následující větě? Základový a výběrový soubor je pravidelně aktualizován / jsou pravidelně aktualizovány.
Odpověď:
Pokud jsou složkami několikanásobného podmětu dvě stejná podstatná jména a každé z nich je rozvito jiným shodným přívlastkem, první podstatné jméno se často vypouští: základový [soubor] a výběrový soubor. V takovém případě je pak v přísudku obvykle přijatelná dvojí shoda, např. Zahraniční i tuzemská firma se zúčastnily/zúčastnila jednání. Jako základní variantu pak zpravidla chápeme tvar množného čísla. Z tohoto hlediska by tedy připadala v úvahu obě řešení: Základový a výběrový soubor jsou pravidelně aktualizovány i Základový a výběrový soubor je pravidelně aktualizován. Z důvodu srozumitelnosti však v dané větě doporučujeme spíše shodu v množném čísle, neboť v případě, že přísudek bude mít tvar čísla jednotného, čtenář neznalý kontextu a problematiky může pochopit obsah tak, že jde o jeden soubor, který je základový a zároveň výběrový, nikoli o dva různé soubory.
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Je správně věta Řekněte nám o vás něco více, nebo je lepší napsat Řekněte nám o sobě něco více?
Odpověď:
Obě řešení mohou být v pořádku, ovšem každému z nich bude odpovídat jiný kontext. Jestliže zájmeno odkazuje k osobě nebo věci, která v dané větě stojí v roli podmětu (resp. původce děje), je zpravidla namístě užít zájmeno zvratné. Uvedená věta obsahuje nevyjádřený podmět vy a je pravděpodobné, že právě na tento podmět se dalším zájmenem (o vás / o sobě) odkazuje. V takovém případě je skutečně správná podoba se zvratným zájmenem, např. Evo/přátelé, řekněte nám o sobě něco více. Existují však kontexty, kdy zájmeno může odkazovat na širší množinu osob, než je samotný podmět, v nich by pak bylo náležité užít zájmeno nezvratné, např. Evo, máte velkou rodinu, řekněte nám o vás (= o celé rodině) něco více.
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
V jakési staré knize jsem četl, že na ochozu byli připraveni dvorní trubci. Je možné, že se dříve trubec běžně říkalo trubači? Nebo si autor tato dvě slova prostě spletl? Anebo v knize vůbec není řeč o trubačích, a znamená to něco jiného?
Odpověď:
Správně je první možnost. Ve Slovníku spisovného jazyka českého, který vycházel v letech 1960–1971 (Nakladatelství ČSAV, Praha), skutečně nalezneme heslo trubec s významem ‚trubač‘, které pochopitelně vzniklo odvozením od slovesa troubiti. Tento výraz je však ve slovníku již hodnocen jako zastaralý. Jeho homonymem je současné neutrální spisovné slovo trubec. To se vyvinulo ze staročeského trúp, trupec a označuje ‚včelího samečka, který nepracuje, nýbrž jen oplodňuje včelí matku‘, přeneseně pak (jako expresivní výraz) ‚líného člověka‘ či ‚hlupáka‘. Slovník spisovné češtiny z roku 1994 (Academia, Praha) již heslo trubec ve významu ‚trubač‘ neuvádí, najdeme zde tedy pouze trubce coby ‚včelího samečka‘.
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Mohu v citaci opravovat chyby, které se vyskytly v původním, citovaném textu?
Odpověď:
Většina příruček ani norem se problematikou, která často vyvstává při citaci starších textů, nezabývá. Inspiraci, jak k problematice pravopisu citovaného textu přistupovat, však můžeme nalézt v publikaci Psaní velkých písmen v češtině. V kapitole věnované psaní velkých písmen nacházejících se ve zdrojových materiálech se doporučuje přihlížet k funkci a komunikační doméně daného textu, v němž se citát objevuje. Autoři uvádí, že pokud citujeme v denním tisku či popularizačním článku, je vhodné upravit pravopis velkých písmen na dnešní stav, a to bez nutnosti komentáře této změny; v odborném textu pak lze ponechávat původní pravopis, při jeho případných úpravách je náležité čtenáře o tomto kroku informovat na příslušném místě (v komentáři apod.).
Podle našeho názoru lze toto doporučení vztáhnout i na další pravopisné jevy, míru oprav je přitom třeba posoudit individuálně. Doplňme, že v případě odborných publikací je komentář (ediční poznámka apod.) namístě i tehdy, pokud původní pravopis citace ponecháváme.
bm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
V náboženském textu jsem objevila větu Izák přináší sám sebe v oběť. Spojení s předložkou v na mě ale působí zvláštně. Nebylo by vhodnější volit spojku jako, tj. Izák přináší sám sebe jako oběť?
Odpověď:
Spojení v oběť (případně jako oběť) má v dané větě funkci doplňku. Taková spojení je též obvykle možno vyjádřit pomocí spojek jakožto, coby: Izák přináší sám sebe jakožto/coby oběť; případně i pomocí předložky za: Izák přináší sám sebe za oběť.
Jazyková praxe ukazuje, že obě vámi uvedené vazby, tedy jak se spojkou jako, tak s předložkou v, se užívají. Pokud porovnáme vazby přinést/přinášet někoho/něco v oběť a přinést/přinášet někoho/něco jako oběť v Českém národním korpusu, nalezneme dokonce u obou shodně 21 výskytů. Předložkové spojení v oběť se samozřejmě objevuje i u dalších sloves podobného typu, například nosit něco v oběť, dát/vydat něco/někoho v oběť, nabídnout něco/někoho v oběť apod. V Českém národním korpusu lze dohledat celkem 157 takovýchto dokladů. Převážně jde o náboženský kontext a uměleckou literaturu. Při psaní textu je tedy třeba mít na paměti, že na některé čtenáře může daná vazba s předložkou v působit nezvykle, někdy až zastarale, v praxi se ovšem vyskytuje a zejména v textech náboženského charakteru je zcela přijatelná.
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Nemohu se rozhodnout, zda napsat Byli jsme to my, kdo si toho všiml, nebo Byli jsme to my, kdo jsme si toho všimli. Která varianta je správná?
Odpověď:
Zájmeno kdo jako takové má pouze tvary jednotného čísla a primárně vyžaduje shodu jako mužské životné podstatné jméno v jednotném čísle (tj. např. kdo si toho všiml). Toto zájmeno se ovšem může vztahovat jak k jednotlivým bytostem, tak k jejich většímu počtu. V akademické Mluvnici češtiny 2 (Academia, Praha 1986) jsou uvedeny příklady Kdo to udělal i Nikdo jsme o to nestáli – obecně tedy připadá v úvahu mluvnická shoda jak s jednotným, tak s množným číslem.
Konkrétní volba někdy závisí na pozici a funkci dané vedlejší věty v rámci větného celku. Pokud vztažná věta uvozená zájmenem kdo následuje bezprostředně po zájmenném výrazu, který rozvíjí, zájmeno kdo zpravidla přebírá tvaroslovnou charakteristiku tohoto výrazu a tomu pak odpovídá shoda ve vedlejší větě. V takových větách máme obvykle jednu možnost shody: My, kdo jsme tam byli (nikoli kdo tam byl), jsme mu dali za pravdu; Škodu zaplatí ten/každý, kdo ji způsobil × Škodu zaplatí všichni, kdo ji způsobili.
V souvětí, na které se ptáte, je na vztažnou větu formálně odkázáno zájmenným výrazem to ve větě hlavní. Daná vedlejší věta ovšem nestojí těsně vedle tohoto zájmenného výrazu, navíc jí bezprostředně předchází další zájmeno (my). Zde se tedy nabízí dvojí možnost shody (na rozdíl např. od věty My jsme byli těmi, kdo si toho všimli). První variantou je uplatnit primární shodu podle mužského rodu v jednotném čísle – přísudek tak bude mít tvar 3. os. j. č.: Byli jsme to my, kdo si toho všiml. Možná je ale též shoda podle výrazu my v hlavní větě: Byli jsme to my, kdo jsme si toho všimli. Obě řešení jsou tudíž v pořádku.
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
V textu vánoční písně jsem objevil následující větu: Co to medle znamenati má? Zajímalo by mě, jaký význam skrývá slovíčko medle a jestli jej lze nějak přeložit do současné češtiny.
Odpověď:
Slovo medle vzniklo jako příslovečný výraz spřažením tvarů mne a dle (pro mne, podle mne) a mimo medle existovala právě i delší varianta mnedle. Příruční slovník jazyka českého (1935‒1957) uvádí, že jde o zastaralý výraz s významem ‚pak‘, a to zpravidla v otázkách, nebo ‚tak, tedy‘ ve zvoláních (Proč medle ti lidé ještě píšou?; Kam se medle poděly všecky ty kostky?; Medle, již mluvte, staří bloudové…). V Elektronickém slovníku staré češtiny (2006‒; dostupném ve Vokabuláři webovém) můžeme najít informaci, že slovo medle se vyskytovalo i jako citoslovce, které vyjadřovalo citové vzrušení nad překvapivou skutečností (jako synonymum je uvedeno proboha). Uvedenou větu bychom tedy mohli přeložit jako Copak to má znamenat?, případně (v závislosti na kontextu) Co(pak) to má proboha/propána znamenat?
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Chtěl bych se zeptat, zda je správně hulákat jako na lesy, nebo na lese.
Odpověď:
Slovník spisovného jazyka českého uvádí dvě varianty tohoto frazému. V heslovém odstavci lexému hulákat najdeme jednak podobu hulákat jako na lesích, jednak hulákat jako na lesy. Když nahlédneme do databáze Českého národního korpusu (ČNK SYN v9), zjistíme, že v současném úzu zásadně převládá hulákat jako na lesy (43 výskytů). Rozšířené vyhledávání v ČNK pak ukazuje, že na lesy se nejen huláká, ale i křičí, řve, volá, ječí nebo zvoní (dohromady ve všech uvedených spojeních jde o 259 výskytů). Na závěr můžeme ještě doplnit, že spojení předložky na a podstatného jména les se v korpusových zdrojích vyskytuje převážně ve spojení vznik škody na lese, vyčíslit škodu na lese apod., nikoli však v souvislosti s výše zmíněným povykem.
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Mělo by se napsat loutka s dřevěnýma nožičkama, nebo s dřevěnými nožičkami, když nejde o živou bytost?
Odpověď:
Tzv. duálové koncovky se v některých pádech užívají u párových částí těla (ruce, nohy, oči, uši). V případě, že nejde o části těla (např. nohy od stolu, ručičky hodinek, oka na punčoše apod.), používají se standardní koncovky podle příslušného vzoru „žena“, respektive „město”: Např. v 1. a 7. p. mn. č. se tedy tvary liší podle významu daného podstatného jména: lidskýma nohama – nohami od stolu, muž s velkýma ušima – hrnec s velkými uchy, dívčiny modré oči – oka na punčoše. V případě dřevěných nožiček se stále jedná o části těla, byť jde o loutku, proto doporučujeme volit duálovou koncovku: loutka s dřevěnýma nožičkama.
ks
Zajímavé dotazy
Dotaz:
V tisku občas narážím na zápis slova expertíza, či dokonce expertýza místo expertiza. Změnilo se něco v přístupu k pravopisu tohoto slova? Která podoba se dnes doporučuje?
Odpověď:
Máte pravdu, že kromě převažujícího zápisu expertiza (který jako jediný doporučovala např. současná Pravidla českého pravopisu či Slovník spisovné češtiny a Nový akademický slovník cizích slov) se v úzu vyskytují rovněž pravopisné varianty expertíza a expertýza, reflektující výslovnost dlouhé samohlásky. První z nich je doložena hojně, avšak je v rozporu s tradičním doporučením, že se v přejatých slovech po d, t, n nepíše dlouhé í (kvůli zamezení nesprávnému měkčení předcházející souhlásky). Vzhledem k tomu, že zde k nenáležitému měkčení v praxi zjevně nedochází (tj. s výslovností [eksperťíza] se nesetkáváme), považujeme grafickou podobu expertíza za přijatelnou. Počet dokladů počeštěné varianty expertýza je v úzu zatím nízký. Lze tedy předpokládat, že ji uživatelé dosud nevnímají jako rovnocennou variantu. Je však pravopisně systémová a jejímu užití nic nebrání. Na závěr ještě dodejme, že se dříve vyskytoval rovněž zápis expertisa, který je v dnešní době již spíše výjimečný a je obvykle pociťován jako archaický či jinak stylově příznakový.
vš
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jakou podobu má přídavné jméno utvořené od zeměpisného jména Jaroslavl (město v Rusku)?
Odpověď:
Přídavné jméno utvořené od zeměpisného jména Jaroslavl příručky ani výkladové slovníky neuvádějí. Vladimír Šmilauer v časopise Naše řeč (1956, roč. 39, č. 7–8, s. 206, par. 68) píše: „Po retných souhláskách (m, v) se v ruštině před původním j vyvinulo l: ze zem-ja vzniklo zem-ľa, z Jaroslav-j’ pak Jaroslav-ľ. V odvozeninách však toto l [v ruštině; JP] mizí (zemlja [vysl. zemľa] – zemskij, Jaroslavľ – jaroslavskij). Podle toho máme i v češtině k Novaja Zemlja přídavné jméno novozemský, k Jaroslavl – jaroslavský“. Šmilauer tedy to, jak by měla vypadat česká podoba, zakládá na stavu v ruštině. Podle databáze Českého národního korpusu syn v9 se však toto doporučení v dnešní praxi neprojevuje nijak jednoznačně. Najdeme tu totiž 214× podobu jaroslavský (dotaz: [(lemma="jaroslavský")], mezi výskyty jsou nízké desítky přídavných jmen utvořených od názvu českých obcí Jaroslav, v okr. Pardubice a Rychnov nad Kněžnou: jaroslavská kachna atp.) a 155× podobu jaroslavlský (dotaz [(lemma="jaroslavlský")] s ponechaným l.
Na pozadí českých slovotvorných principů je Šmilauerovo doporučení (opřené argumentačně o poměry v ruštině) poněkud překvapivé. Stav v cizím jazyce obvykle nemá vliv na to, jaký stav by měl být v češtině, resp. se jako takový argument přímo odmítá. Při vypuštění l z přídavného jména kromě toho není zřejmé, že výchozí podoba není Jaroslav, ale Jaroslavl. Z tohoto hlediska se podoba jaroslavský s vypuštěným l jeví jako méně výhodná. Na druhou stranu by vliv na vypuštění l mohla mít v češtině obtížně vyslovitelná skupina vlsk (jarosla-vlsk-ý), i když ani to obvykle neslouží jako argument pro zjednodušování v písmě, resp. se to jako argument odmítá. Systémové, lingvistické argumenty tedy svědčí spíš ve prospěch podoby jaroslavlský.
Databáze syn v9 však ukazuje, že v úzu se běžně vyskytuje i podoba jaroslavský s vypuštěným l (relativně slabým argumentem na její podporu by mohlo být, že je utvořena od českého exonyma Jaroslav, které, jako variantní, uvádí Index českých exonym; relativně slabým, jelikož podoby s vypuštěným l podle všeho nejsou tvořeny od této, všeobecně málo známé a užívané podoby). Je možné používat (s odkazem na výše uvedený rozbor a o něj opřené argumenty) obě podoby – jaroslavský i jaroslavlský. Důležité je postupovat jednotně.
Pro úplnost lze dodat, že podoba jaroslavský s vypuštěným l má tendenci se pojit se slovy nebo spojeními: oblast, gubernie; nádraží (v Moskvě); divadlo, činoherní divadlo; závod, lokomotivní závod, opravárenský závod; oblastní duma. Podoba jaroslavlský s ponechaným l se pak pojí se slovy nebo spojeními: letiště, tragédie, katastrofa, havárie, nemocnice. To lze interpretovat tak, že podoby s ponechaným l pronikly do úzu hojněji v souvislosti s havárií letadla hokejového klubu Lokomotiv Jaroslavl v roce 2011, na jehož palubě zemřeli i tři čeští hokejisté. V současné době se už podoba jaroslavlský s ponechaným l ovšem vyskytují i ve spojení se slovy nádraží (v Moskvě), oblast, divadlo. Podoba jaroslavlský s ponechaným l se tedy evidentně rozšířila (pokud se předtím vůbec hojněji vyskytovala) v souvislosti se zmíněným leteckým neštěstím a odtud se dostává do kontextů, kde se předtím typicky vyskytovala podoba jaroslavský s vynechaným l.
mb
