Zajímavé dotazy
Dotaz:
Zajímal by mě váš názor na pozdrav v korespondenci. Když odpovídám na úřední dopis nebo někomu posílám e-mail (například panu Novákovi), mohu je začít slovy Dobrý den, pane Nováku, nebo musím použít oslovení Vážený pane Nováku?
Odpověď:
Pro oficiální dopisovou korespondenci se nadále doporučuje užívat tradiční oslovení obsahující přívlastek vážený: Vážený pane Nováku, Vážený pane předsedo, Vážený pane magistře apod. Tato forma oslovení se užívá i v e-mailové komunikaci, ovšem jak vyplývá z nedávno proběhlého výzkumu z oblasti současné korespondence (viz Mžourková–Dvořáková: „Většina z nás používá prosté Dobrý den“, Slovo a slovesnost, 2023), v praxi se běžně objevuje i kombinace pozdravu dobrý den s oslovením. Zmíněné šetření ukázalo, že je uvedený začátek korespondence, podobně jako formulace typu Vážený pane Nováku, v současnosti většinově vnímán jako zdvořilý a vhodný pro oficiální e-mailovou korespondenci. Výzkum však také zachytil jisté preference ve volbě počáteční formulace. Jako nejdůležitější faktor při jejím výběru se projevila míra oficiálnosti – čím oficiálnější (a v souladu s tím i formálnější) komunikace je, tím spíše pisatelé upřednostní variantu Vážený pane Nováku před spojením Dobrý den, pane Nováku. Proto se např. v běžné pracovní komunikaci mezi kolegy setkáme často s pozdravem, kdežto v kontaktu s úředníky či osobami zastávajícími vysoké funkce pravděpodobně bude častěji volena tradiční forma oslovení. Při rozhodování, kterou počáteční formulaci užijeme, je tedy třeba rozlišovat mezi dopisovou a e-mailovou komunikací a vzít v úvahu též náš vztah k adresátovi.
kd, hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Je ve spojení trénink aportování vyžaduje trpělivost a konzistenci použito slovo konzistence správně? Je možné užívat výraz konzistence i ve významu ‚důslednost‘? Přiznám se, že si pod tímto slovem představuji spíše hustotu látky, nikoli důslednost. Jedná se o pasáž z textu, který byl přeložen z angličtiny. Je tedy možné, že tu hraje roli angličtina?
Odpověď:
Slovo konzistence má dle Slovníku spisovného jazyka českého, Příručního slovníku jazyka českého a Nového akademického slovníku cizích slov (NASCS) základní význam ‚soudržnost, spojitost, tuhost, pevnost, hutnost‘, případně též ‚skupenství‘. Kromě těchto významů uvádějí dané slovníky ještě význam slova konzistence z oblasti fyziky a chemie, v nichž označuje ‚chování látek vůči změnám stavu, soudržnost částeček hmoty molekulárními silami, míru pro tuhost/hmotnost hmot‘, v oblasti logiky má konzistence dle NASCS význam ‚bezespornost‘. Dále nalezneme konzistenci i v oblasti psychologie, v níž dle NASCS a Velkého psychologického slovníku odkazuje k ‚pevnosti, relativní stálosti a soudržnosti psychických vlastností a funkcí, jako jsou vnímání, myšlení, paměť, řeč či prostorová koordinace‘. Slovníky spisovné češtiny zaznamenávají i přídavné jméno konzistentní, uvádějí ho však pouze v souslovích jako konzistentní tuky/mazadla, tedy ve významu souvisejícím s tuhostí či pevností. Přídavné jméno konzistentní nalezneme ještě v Psychologickém slovníku, který tento výraz definuje jako ‚shodný, soudržný, sladěný, souvislý, jsoucí v souladu s něčím‘. Jak je tedy patrné, slova konzistence i konzistentní jsou výrazy odborné, jejichž významy se mohou napříč obory značně lišit.
Kromě slovníků spisovné češtiny a oborových slovníků nám může zajímavý vhled do vývoje tohoto výrazu poskytnout také kartotéka novočeského lexikálního archivu. Z některých jejích excerpčních lístků se záznamy termínů konzistence či konzistentní (popř. staršího konsistentní) totiž můžeme vyčíst, že se již od cca druhé poloviny minulého století tato slova užívala i ve významu ‚spojitost, soudržnost‘ (konzistence jednotlivých statistických údajů), popř. ‚spojitý, soudržný, setrvalý, jednotný‘ (konsistentní dynamika tří faktorů tržní ekonomiky, konzistentní systém poznatků, konzistentní zpráva). Ve vývoji tohoto výrazu tedy pravděpodobně došlo k rozšíření významu původně omezeného pro oblast psychologie i do ostatních oblastí lidské činnosti.
Jak dokládá jazykový korpus SYN verze 12, rozšiřování významu je v dnešním úzu patrné především u přídavného jména konzistentní. Značnou část z celkem 10 000 výskytů tohoto slova v korpusu tvoří právě příklady, v nichž má konzistentní význam ‚jednotný, soudržný, setrvalý‘: líbí se mi na mé matce, že je konzistentní, že nemění své postoje a chování; prezentovat se konzistentní evropskou politikou; fascinuje mě, jak neuvěřitelně konzistentní výkony hokejisté podávají. Podobně silné tendence můžeme spatřit i u podstatného jména konzistentnost, které má v korpusu SYN v12 celkem 623 výskytů, z nichž většina vyjadřuje právě ‚jednotnost, soudržnost, setrvalost‘: Základním požadavkem byla konzistentnost, tj. aby se vytvářely a dodržovaly postupy, které zaručeně vedou k požadovanému výsledku. U podstatného jména konzistence v korpusu stále ještě převažuje význam ‚tuhost, hutnost látky, materiálu‘, ale i u něj již nalezneme příklady, které odkazují k významu ‚soudržnost, jednotnost (zpravidla určitých názorů, myšlenek, strategií apod.)‘: Je to právě pocit, že mezi naší ideou o nějaké bytosti a touto bytostí samou je nějaká souvislost, jednotnost, jistá konzistence představy o ní. To je vskutku událost, která vyčnívá a nemá srovnání, a to nejen svou uměleckou kvalitou, invencí autora, jeho originalitou a názorovou konzistencí.
Přestože tendence slov konzistentní a konzistence rozšiřovat tímto směrem svůj význam můžeme pozorovat s pomocí zmiňované kartotéky novočeského lexikálního archivu již od poloviny minulého století, je pravděpodobné, že k tomuto trendu významně přispěl i stále významnější vliv angličtiny, jak usuzujete. Výraz consistency má totiž v angličtině podle slovníku Cambridge Dictionary mimo jiné i význam ‚stav či podmínka, v níž se něco děje či chová stále stejným způsobem‘, přídavné jméno consistent dle tohoto slovníku znamená ‚odehrávající či chovající se vždy podobným způsobem‘, popř. ‚v souladu s něčím, co bylo řečeno/provedeno dříve, mající stejné principy jako něco jiného‘. V angličtině tedy konzistence evokuje nejen soudržnost a jednotnost, ale právě i určitou pravidelnost či důslednost. Příklady užití slova konzistence ve významu ‚pravidelnost, důslednost‘ v korpusu SYN v12 také nalezneme: vliv má konzistence péče o dítě, synchronizovanost a emoční vyladění; s troškou konzistence, trpělivosti a odhodlání ze strany nás rodičů bilingvismu určitě lze dosáhnout. A právě slovo důslednost je také podle korpusové aplikace Treq, jež slouží k vyhledávání překladových ekvivalentů, třetím nejfrekventovanějším výrazem, jímž bývá anglické consistency do češtiny překládáno.
V dnešní češtině se tedy význam slova konzistence posouvá a v určitých kontextech již může nahrazovat výrazy jako soudržnost, jednotnost, ale i důslednost či pravidelnost. Protože se ale stále jedná o probíhající proces, je možné, že na určité uživatele češtiny bude tento výraz v jistých kontextech působit nepřirozeně, tak jako působil na vás.
ep
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Proč se nožíku s dlouhou čepelí říká perořízek, když se s ním otevírají obálky?
Odpověď:
Název perořízek souvisí s původní funkcí nože, který dnes používáme (už jen) na otevírání obálek. Pochází ještě z dob, kdy se psalo brkem čili perem, které bylo při psaní nutno seřezávat, aby dobře psalo. Staročeský slovník v hesle nožík definuje nožík písařový, písařský jako ,nožík na seřezávání rákosových nebo brkových per nebo k vyškrabování chyb, perořízek‘. Starší výkladové slovníky současné češtiny vykládají slovo perořízek jako ,někdejší nožík na ořezávání per‘ (PSJČ) a ,nožík na ořezávání per‘ (SSJČ). Oba jej hodnotí jako historismus čili jako slovo nebo slovní spojení označující reálie a jevy již zaniklé, spjaté s minulostí. Kromě toho u něj zachycují význam ,kapesní nožík‘ (PSJČ) a ‚kapesní nožík vůbec‘ (SSJČ); starší PSJČ (z let 1935–1957) ještě považuje užití slova perořízek v tomto významu za neutrální, novější SSJČ (z let 1960–1971) už za zastaralé. Tyto informace jsou jistě správné, avšak v jistém smyslu nekompletní – slovo perořízek je totiž v jazyce živé i nadále, ovšem v přeneseném významu ,nožík na otevírání obálek‘, ,nůž na dopisy‘. Dost možná proto, že když zanikla potřeba psát husími brky, zůstal nůž na jejich seřezávaní součástí psacích, kancelářských potřeb, ale specializoval se na otevírání obálek.
mb
Zajímavé dotazy
Dotaz:
V receptu potřebujeme napsat papričky [chalapeňo]. Původně je nad n vlnovka (jalapeño). Je v pořádku, když tam dám háček (jalapeňo)? A jak máme se slovem zacházet v textu?
Odpověď:
Přestože pro textové procesory obvykle není problém zapsat ñ (n s vlnovkou), není nutné na původní španělské podobě jalapeño trvat. Při zápisu slov z cizích jazyků (obvykle jde o vlastní jména) se připouští nahradit písmeno, které v české abecedě není, písmenem s nejbližší zvukovou platností (např. Piątek – Piontek), popř. příslušným písmenem bez rozlišovacího znaménka (Ernö – Erno, Białystok – Bialystok). V tomto případě je vzhledem k výslovnosti [chalapeňo] vhodné užít první z možností a místo ñ napsat ň (n s háčkem). Stejně jako je možné psát např. Buñuel – Buňuel, El Niño – El Niňo, píšeme jalapeño – jalapeňo. Doklady ukazují, že tato možnost je v praxi využívána běžně; plně počeštěná podoba chalapeňo se zatím objevuje jen zřídka. Variantu jalapeno, s níž se v praxi rovněž setkáváme, v českých textech nedoporučujeme (kvůli již zmíněné výslovnosti).
Slovo se užívá převážně v množném čísle, a to v původním španělském tvaru množného čísla: papričky jalapeños – jalapeňos. V této podobě je slovo nesklonné (např. přidáme lžičku nakrájených jalapeňos). Formulaci jedna paprička jalapeňos, která se rovněž objevuje, nepovažujeme za vhodnou. Mluvíme-li o jedné papričce, pak je namístě volit jednotné číslo, tedy označení jalapeňo. Vzhledem k zakončení na -o jde v češtině o slovo středního rodu, skloňujeme ho podle vzoru „město“: 2. p. jalapeňa. Tvary podle vzoru „město“ jsou jako variantní náležité i v množném čísle. Příklady užití: přidáme jedno jalapeňo; překvapilo mě, že ta jalapeňa/jalapeňos vůbec nepálila; lžička nakrájených jalapeň/ jalapeňos; s jalapeni/jalapeňos mám dobré zkušenosti.
Při rozhodování, zda dát přednost zápisu jalapeño, nebo částečně počeštěnému jalapeňo, je vhodné zvážit, v jakém kontextu se bude slovo objevovat. Jde-li o nápis na sklenici či plechovce s nakládanými papričkami, nepředstavuje původní pravopisná podoba žádný problém. Etikety s nápisem jalapeños proto vídáme běžně. Ve větném kontextu však obvykle potřebujeme užít slovo v různých pádech. A v tom případě může ñ představovat drobný problém. O podobách jalapeña, jalapeñu, jalapeñům jistě pochybovat nebudeme. Otázku, jak příslušný výraz zapsat, si nejspíš položíme při zápisu tvaru 7. pádu jednotného čísla a 6. a 7. pádu čísla množného (ponechme stranou možnost, že v množném čísle zvolíme nesklonnou podobu jalapeños). Budete postupovat analogicky podle češtiny a napíšete jalapeño – s jalapeněm, o jalapeněch, s jalapeni (měkčení je signalizováno písmeny ě, i, obdobně jako píšeme např. Váňa – Váni, Máňa – Máně), nebo dáte přednost zachování ñ a zvolíte zápis s jalapeñem, o jalapeñech? Nebo dokonce zkombinujete obojí (s jalapeñěm, o jalapeñěch, s jalapeñi)? Třetí možnost nepochybně většina pisatelů vyloučí, zbývající dvě se v praxi objevují. Obě jsou z určitého hlediska legitimní, ale zároveň problematické. Řešením je místo ñ zvolit ň – zápisy jalapeňo, s jalapeněm, o jalapeněch, s jalapeni jsou bezproblémové.
ač
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Setkala jsem se s názorem, že vyjádření typu pocházím od Uherského Hradiště není spisovné, protože je v něm špatně užitá předložka. Je to tak?
Odpověď:
Užití předložky od při sdělování místa původu je zcela v pořádku. Spojení slovesa pocházet s danou předložkou zachycuje například Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení (2005) či online valenční slovník Vallex (verze 4.5), o jeho aktuálním užívání pak vypovídají výskyty v Českém národním korpusu (syn v12): manželka pocházela od Prahy; rodiče otce pocházejí od Olomouce, ze Slatinek; pocházel od Plzně, ze Zbůchu. Poslední dva příklady naznačují a výkladové slovníky češtiny (Příruční slovník jazyka českého, Slovník spisovného jazyka českého i Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost) potvrzují, že ve spojení s názvem obce nese předložka od význam ‚z okolí‘. Pokud nám tedy někdo sdělí, že pochází od Uherského Hradiště, pravděpodobně pochází z některé z okolních vesnic či z některého z (menších) okolních měst. Totéž lze vyjádřit spojením slovesa být s danou předložkou: je od Uherského Hradiště. Obdobně mohou fungovat i jiná vyjádření, např.: dobrý den, tady posluchač od Tábora. Slovníky zachycující užití předložky od ve výše popsaném významu ho nedoprovázejí žádným stylovým kvalifikátorem, jedná se tedy o neutrální a zcela spisovný jazykový prostředek.
kd
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jaký význam má slovo mimikovat?
Odpověď:
Ve výkladových slovnících českého jazyka dané sloveso nenajdeme, jedná se totiž o slovo nově přejaté. Dokládá to i jeho záznam v databázi Neomat, která zachycuje slova dosud neexcerpovaná nebo nezpracovaná ve výkladových slovnících (včetně těch neologických). V Českém národním korpusu (syn v12) pak nacházíme pouhých osm dokladů slovesa a dále po dvou výskytech odvozeného podstatného jména mimikování a přídavného jména mimikující. Naproti tomu na internetu lze u zmíněného slovesa dohledat vyšší stovky užití. Doklady z těchto elektronických zdrojů ukazují, že se sloveso mimikovat i slova od něj odvozená užívají především v odborných textech z přírodních věd a lékařství (jedná se o struktury, které mimikují napadení organismu patogenem; zabývá [se] vývojem instrumentálních metod pro mimikování biochemických systémů; housenka [...] vylučuje látky mimikující feromonovou značku mravenčích larev), mohou se však dostávat i do jiných textů ([generativní modely jako např. ChatGPT] mimikují určité chování, které my považujeme za inteligentní). Z daných užití vyplývá, že toto sloveso nese význam ‚napodobovat, imitovat‘, pravděpodobně tedy bylo přejato z anglického mimic téhož významu. Vedle toho však sloveso mimikovat nacházíme v kontextech, v nichž je užíváno ve významu ‚doprovázet řeč výrazem tváře, tvářit se‘, souvisí tedy též s mimikou (texty herci dostanou od nás autorů, ale jak mimikují, gestikulují, stojí, chodí, dívají se, intonují… to je jejich práce). Doklady tohoto užití však nejsou nijak časté.
kd
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Nemůžeme se shodnout, jestli psát smát se z plna hrdla, nebo smát se zplna hrdla. Nebo je to jedno a obě varianty můžeme užít? I na internetu jsou obě možnosti.
Odpověď:
Obojí způsob zápisu nacházíme i v Českém národním korpusu. Zápis zplna hrdla je v korpusu syn v 12 doložen 332krát, z plna hrdla 1046krát.
Spřežku zplna zachycuje už Příruční slovník jazyka českého. Toto příslovce vyjadřuje význam ‚vrcholnou, plnou, vyčerpávající měrou, naplno, úplně, zcela‘. Obdobné definice uvádí i Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) a Slovník spisovné češtiny (SSČ): plně, docela, zcela, plnou, vrchovatou měrou. Nejnovější SSČ připojuje poznámku, že jde o knižní výraz. Spřežka zplna se uplatňuje ve vyjádřeních jako např. být zplna zaujatý prací, zplna se něčemu oddat, zplna se uzdravit. V současných textech běžněji: být zcela zaujatý, naplno se oddat, úplně se uzdravit.
Zamyslíme-li se nad uvedeným frazémem, vidíme, že spřežka významově úplně neodpovídá jeho obsahu. Jde sice v jistém smyslu o význam ‚naplno‘, ale při užití spřežky by formulace musela být smát se zplna. Pro vyjádření významu ‚z plného hrdla, celým hrdlem‘ je namístě volit předložkové spojení smát se (křičet, volat, zařvat, zpívat) z plna hrdla.
To, že se rozdílným zápisem vyjadřuje rozdílný význam, není v oblasti spřežek nic výjimečného. Rozdíly můžeme sledovat např. u dvojic na večer máme program (= na večerní čas) x přijdeme navečer (= v pozdním odpoledni), stůj na místě (= na určeném místě) x tvoje řeči nejsou namístě (= vhodné), nezapomeň na to (= na tu věc) x hned nato se odstěhovala (= vzápětí).
ač
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Našel jsem chybu v příkladu ve Slovníku spisovného jazyka českého, který je uvedený pod jedním heslem v Internetové jazykové příručce. Mohu vám ji poslat e-mailem?
Odpověď:
Internetovou jazykovou příručku soustavně rozšiřujeme a případné překlepy či nedostatky v uvedených příkladech ap. upravujeme. Nicméně do znění slovníkových hesel uváděných pod hesly v IJP zasahovat nemůžeme. V případě Slovníku spisovného jazyka českého, Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost a Akademického slovníku cizích slov se jedná o digitalizované skeny knižních publikací, jejichž obsah nelze měnit. Pokud ve zmíněných slovnících objevíte překlep, doporučujeme zkontrolovat, zda se vyskytuje také v knize. Výjimečně totiž dochází k situaci, kdy je chyba pouze v digitalizovaném skenu, a takové chyby lze hlásit na adresu poradna@ujc.cas.cz. Překlepy, které má i kniha, však opravit nelze. Vedle překlepu může dojít též k situaci, kdy se od řešení v IJP liší pravopisná (gramatická apod.) informace podávaná slovníkem. Výše zmíněné slovníky vycházely před desítkami let a některé informace v nich obsažené tak mohou být zastaralé. V takových případech je vhodné řídit se aktuálním doporučením IJP. V Internetové jazykové příručce se u některých hesel setkáte též s odkazem do Akademického slovníku současné češtiny. Po rozkliknutí odkazu se nezobrazuje digitální sken, ale uživatel je přesměrován přímo na web ASSČ. Případné nedostatky, které by se objevily v tomto slovníku, hlaste správci webových stran ASSČ.
bm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Je mezi slovy dozorový a dozorčí nějaký významový rozdíl?
Odpověď:
Pokud bychom chtěli hledat odpověď ve výkladových slovnících, ještě donedávna bychom v nich našli jen přídavné jméno dozorčí, druhý výraz, dozorový, byl zaznamenán jen v kartotéce Novočeského lexikálního archivu, která sloužila jako materiálový podklad pro vytváření Příručního slovníku jazyka českého, vydávaného mezi lety 1935–1957. Do něj se však slovo dozorový nedostalo a nenašli bychom ho ani v novějších výkladových slovnících, Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ) a Slovníku spisovné češtiny. Všechny uvedené kodexy obsahovaly jen přídavné jméno dozorčí, které SSJČ vykládá jako ‚dohlížitelský, dohlédací, kontrolní, inspekční‘ s příklady: dozorčí funkce, služba, úředník, komise, orgán.
Aktuálně budovaný Akademický slovník současné češtiny (ASSČ), který v březnu r. 2024 umožňoval nahlížet do hesel s náslovím A–Ch, zachycuje oba výrazy, dozorčí i dozorový, a rovněž popisuje jejich významové odstíny. Přídavné jméno dozorčí podle autorů slovníku nese význam ‚vykonávající dozor‘, popř. ‚určený k dozoru, kontrolní, dohledový‘. Jako příklady ASSČ uvádí např. člen dozorčího orgánu nebo dozorčí rada akciové společnosti. Význam slova dozorový je popisován výkladem ‚mající právo nebo povinnost provádět dozor, sloužící k dozoru nad něčím, někým‘. Připojené příklady však svědčí o tom, že v praxi jsou tato přídavná jména obvykle užívána ve spojeních ze stejného významového okruhu jako v případě slova dozorčí: dozorový orgán/instituce/úřad. Že se slova dozorčí a dozorový užívají ve stejných kontextech, potvrzuje i nahlédnutí do Českého národního korpusu (KonText, řada syn, verze 12), přičemž výskyt přídavného jména dozorčí je v syn v12 asi 16× frekventovanější (má 104 333 výskytů oproti 6 468 výskytům slova dozorový).
Jistý rozdíl mezi oběma výrazy, respektive v jejich užívání, je však zřejmý a zmiňuje ho jak ASSČ, tak jej potvrzuje provedená sonda do korpusu: ASSČ stylovou charakteristikou „administrativa, právo“ zařazuje výraz dozorový právě do této komunikační oblasti. Zdroje korpusových textů obsahujících dané slovo jsou skutečně často administrativně a právně zaměřená periodika (např. Bankovnictví, Ekonom, Obchod & finance, Euro aj.). Shrneme-li, v běžné komunikaci převažuje užívání výrazu dozorčí, přídavné jméno dozorový najdeme převážně v textech administrativně-právního charakteru. Ve většině kontextů každodenní komunikace není prohřeškem daná slova chápat jako synonyma, přičemž užitím výrazu dozorový zdůrazňujeme významový odstín „oprávněnosti/povinnosti“ vykonávaného dozoru.
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Je správně spjal ruce k nebi, nebo vzpjal ruce k nebi?
Odpověď:
Podle výkladových slovníků (definice citujeme podle SSČ) existuje sloveso sepnout, které může mít v příčestí činném dvě varianty sepjal a spjal a které má v kontextu vaší otázky význam ‚sepnout ruce‘, a také knižní sloveso vzepnout, které v tomto kontextu znamená ‚natáhnout vzhůru (vpřed), vztáhnout‘ – přičemž vztáhnout v příslušném významu SSČ definuje jako ‚natáhnout (ruku) vpřed n. vzhůru k uchopení‘. U slovesa vzepnout sice slovník variantu příčestí bez vokalizace předpony, tedy vzpjal, neuvádí, a v korpusu SYN v12 najdeme jen 17 jejích výskytů ve všech rodech a číslech (oproti 2 870 výskytům podoby vzepjal ve všech rodech a číslech), rozhodně ji však nelze kvůli absenci ve slovnících (a už vůbec ne kvůli nízké frekvenci užívání) zavrhovat jako chybnou.
Spojení spjal či sepjal ruce k nebi by tedy popisovalo děj či gesto, při němž by někdo spojil ruce a takto spojené je zvedl vzhůru. Nedržel by je ve výši hrudi, ale přinejmenším na úrovni obličeje, spíš však ještě výš, k tomu pohled vzhůru (na nebe), mírný záklon hlavy – velmi zhruba tak jako na obraze Mistra třeboňského oltáře Kristus na hoře Olivetské. Dodejme, že tvar spjal s nevokalizovanou předponou je řidší – ve všech rodech a číslech má v korpusu SYN v12 celkem pouze 80 výskytů, zatímco tvar sepjal s vokalizovanou předponou má také ve všech tvarech a ve stejném korpusu výskytů 959 (v obou případech jde však o tvary ve všech, tedy i jiných než uvedených významech).
Spojení vzepjal ruce k nebi by pak popisovalo děj nebo gesto, při němž někdo zdvihne víceméně natažené ruce směrem vzhůru (mluví se o nebi, což tu vylučuje možnost vpřed, o níž mluví SSČ), aniž by je spojil – zhruba tak jako na El Grecově obrazu Otevření páté pečeti. Smysl tedy dává jak spojení spjal ruce k nebi, tak i vzepjal ruce k nebi – záleží na tom, jaký děj chcete vyjádřit, jaké gesto chcete popsat.
mb
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jsem zvyklý psát výraz odnepaměti dohromady. Překvapilo mě, že jsem tuto spřežku nenašel ve slovníku. Mělo by se tedy psát zvlášť od nepaměti?
Odpověď:
Podstatné jméno nepaměť s významem ‚nepamatování, zapomenutí‘ je už ve Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ) z 60. let minulého století hodnoceno jako zastaralé. Slovník uvádí, že se výraz objevuje už jen v ustáleném spojení od nepaměti s významem odedávna (od nepaměti tak bývalo). Původní význam substantiva nepaměť je v současné době natolik zastřený, že ho mnozí nejspíše nepovažují za samostatné slovo. Lze rovněž přepokládat, že pisatelé jsou v tomto případě ovlivněni synonymními příslovci odedávna a odpradávna, které jako spřežku zaznamenává už SSJČ, proto volí psaní dohromady i u výrazu odnepaměti.
Doklady z Českého národního korpusu (syn v 12) ukazují, že se chápání výrazu jako spřežky prosazuje v uživatelské praxi poměrně výrazně. Psaní zvlášť od nepaměti má 11 508 dokladů; spřežka odnepaměti je zaznamenána 4304krát, tedy v podstatě ve třetině případů užití (poměr je cca 2,7 : 1).
Zápisy od nepaměti a odnepaměti se v textech užívají bez jakéhokoli významového rozlišení; spřežka vyjadřuje stejný význam a plní ve větě tytéž funkce jako její dvouslovný protějšek. Dvojice od nepaměti – odnepaměti se v současnosti připojila k výrazům typu například – na příklad, zpočátku – z počátku; na čase – načase, na jemno – najemno, k večeru – kvečeru apod., tedy k výrazům se dvěma rovnocennými variantami. Domníváme se, že psaní dohromady je přijatelné. Je velice pravděpodobné, že se spřežka odnepaměti v dohledné době objeví i v některé z jazykových příruček.
ač
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Slyšel jsem, že se vedle přídavných jmen zapjatý a zapnutý používá též přídavné jméno zaplý. Odkud se tato podoba přídavného jména vzala a kdy ji lze použít?
Odpověď:
Sloveso pnout (se) a jeho odvozeniny s předponami vze, roz, s, se, za, vy patří ke slovesům 2. slovesné třídy, v níž zaujímají zvláštní postavení. Tvary těchto sloves kolísají jak v příčestí činném, tak v příčestí trpném. Zaměřme se nyní pouze na předponové sloveso zapnout. V příčestí činném, jehož pomocí vyjadřujeme například minulý čas, se ve spisovné češtině v mužském rodě objevují tvary zapjal a zapnul. Zatímco tvar zapjal je knižní, tvar zapnul považujeme v současné češtině za neutrální. Vedle toho se vyskytují také regionálně zabarvené tvary, mj. tvar zapl, který je podle Českého jazykového atlasu typický pro nářečí východomoravská, středomoravská a také pro jižní část českomoravských dialektů, a kratší tvar zap užívající se v západní části Čech. Tento tvar mohl vzniknout analogií s dalšími podobně zakončenými slovesy 2. slovesné třídy, v nichž bývá tvar příčestí činného zakončen koncovkou -l, které nepředchází kmenotvorná přípona (např. loupl, kopl, schlípl). Na území, kde se užívají varianty zapl a zap, se pak setkáváme s regionální podobou příčestí činného ženského rodu zapla.
Tvar příčestí trpného má v neutrální současné češtině podobu zapnut a od něho je odvozeno přídavné jméno zapnutý. Zastaralá či knižně zabarvená varianta přídavného jména je zapjatý a za regionální považujeme podobu zaplý. S touto regionální podobou přídavného jména se setkáváme na Moravě a v některých oblastech Čech, kde se vyskytují tvary příčestí činného zapl a zap. Jak dokládají data z Českého národního korpusu, uvedené regionální tvary příčestí trpného i činného někdy pronikají do textů neformálního charakteru bez nářečního zabarvení. Poměrně nízká frekvence těchto výskytů ovšem svědčí spíš o tom, že tvary zapl, zap, zapla či zaplý mohou na jazykové uživatele z jiných regionů působit rušivě.
bm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak se řeší skloňování anglických jmen, která jsou tvořena zkratkou, např. T. J. nebo J. R.? Lze od nich utvořit přivlastňovací přídavné jméno?
Odpověď:
Anglická osobní jména, která jsou zapsána zkratkou, mohou v českých textech působit pisatelům obtíže. Obvyklejší zápis je grafickou zkratkou, např. T. J., J. R., méně obvykle se lze setkat také se zápisem v podobě iniciálové zkratky, např. TJ. Grafická podoba zkratky ohýbání jména nebo tvoření přivlastňovacího přídavného jména neumožňuje – podoby jako *T. J.ovi nebo * J. R.-ův jsou chybné; k iniciálové podobě zkratky zakončení připojit lze – podoby TJovi nebo TJův jsou však vhodné pouze v méně formálních textech. Ve formálnějších sděleních přicházejí v úvahu dvě možnosti, jak se jmény v textu zacházet. Pokud chceme zachovat grafickou podobu zkratky, je třeba ji v textu ponechat v její základní podobě (přišel k T. J., příp. k TJ). V případě, že je třeba nositeli zkratkového jména přivlastňovat, doporučujeme užít opis (telefon J. R.). Druhou možností je zvolit fonetickou podobu jména (pro zkratkové jméno T. J. by to bylo Týdžej, pro jméno J. R. Džejár), se kterou lze v textu již zacházet bez obtíží (přišel k Týdžej(ov)i, telefon Džejára i Džejárův telefon). Stejným způsobem lze tato jména ohýbat v mluvených projevech, je třeba pouze znát správnou výslovnost zkratky.
bm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak se vytvoří přivlastňovací přídavné jméno od slova vačice? Může to být vačičí?
Odpověď:
Ano, přivlastňovací přídavné jméno utvořené od slova vačice je opravdu vačičí. Tato podoba odpovídá slovotvorným zásadám češtiny (srov. slepice > slepičí, opice > opičí, holubice > holubičí atp.). Působí-li slovo vačičí překvapivě, pak nejspíš proto, že vačicím nepotřebujeme přivlastňovat příliš často – na internetu lze přesto najít zmínky např. o vačičí chundelaté slečně nebo vačičím chundeláči, což jsou plyšové hračky, v souvislosti s animovaným filmem Doba ledová 6 se mluví o dvou vačičích bratrech, a je možné tu dokonce najít i vačičí blues. Kromě toho na překvapivost slova můžou mít vliv dvě slabiky či-čí vedle sebe – i když máme jezevčičí od jezevčice (‚fenka jezevčíka‘) a také přídavná jména kočičí, holčičí, byť ta odpovídají jiným základům (-ice ve vačice proti -ka v kočka, holka). Je ovšem třeba upozornit na to, že slovo vačičí se nevztahuje jen k vačicím – stejnou podobu má i přivlastňovací přídavné jméno utvořené od slova vačík, které označuje rod malých masožravých vačnatců vyskytujících se výhradně v jihoamerických Andách.
mb
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Dohadujeme se s kolegyní o existenci slova dooorat. Je možné, aby v češtině existovalo spisovné slovo, které má tímto způsobem tři o za sebou? A dá se obhájit význam tohoto slova ve smyslu dokončit oorání?
Odpověď:
Systém českého jazyka z principu umožňuje existenci více předpon za sebou v jednom slově. Pokud jde o slovesa, uveďme příklady jako navykládat, odnaučit, povyskočit, pozastavit apod. Čím více předpon se ale ve slově vyskytne, tím nezvykleji (někdy i neobratněji) může slovo působit. U těchto slov pak můžeme uvažovat o větší či menší míře jejich teoretické obhajitelnosti, když je například ve slovnících nenajdeme a v jazykové praxi se vyskytují minimálně či vůbec (např. dovynaložit). Přijatelná, ba nevyhnutelná je kumulace předpon tam, kde má jedna z nich zcela specifický, nenahraditelný významový rys. Je to zejména v případě záporného prefixu ne-: nevynaložit, neodnaučit apod., u přídavných jmen a příslovcí také u stupňovací předpony nej- (např. nejneodmyslitelnější). Ovšem i v dalších případech mohou být některé předpony specifické a potřebné pro naplnění daného sémantického záměru. Právě předpona do- patří mezi velmi frekventované, přičemž mluvčí či pisatelé mohou mít často potřebu zdůraznit rys dokončení nebo drobné doplňující realizace děje, k jehož označení bylo původně užito předponové sloveso (tj. již původní sloveso obsahovalo předponu; například vysvětlit – dovysvětlit, přeložit – dopřeložit). Předponou do- jsme se zabývali již v souvislosti s dotazem týkajícím se sloves dohřát – doohřát.
Sloveso dooorat tedy není utvořeno v rozporu se slovotvornými zásadami češtiny, teoreticky by v jazyce existovat mohlo. Je ovšem zřejmé, že v běžné jazykové praxi se takřka nevyskytuje ‒ korpus SYN v12 dokládá jeden výskyt z publicistiky, a to v ironickém užití: Povolejme novodobého Přemysla Oráče. Nenechme ho dooorat jeho pole a šup s ním do Prahy. Taktéž samotné sloveso oorat se v daném korpusu vyskytuje pouze jedenkrát. Několik dokladů slova dooorat nabízí i vyhledávač Google, ovšem pokaždé v souvislosti s jazykovou hříčkou a snahou vytvořit zajímavé slovo tohoto typu. Nejde tedy o praktické užití. V běžném textu mohou navíc tři o za sebou v jednom slově na čtenáře působit skutečně nezvykle. Abychom předešli čtenářskému rozčarování, místo dooorání můžeme případně dooborat (dokončit oborání), neboť podle korpusu se sloveso oborat již vcelku běžně užívá (SYN v12 nabízí 137 výskytů).
Pokud bychom chtěli najít další sloveso, které obsahuje předponu a začíná dvěma o, přijdeme na slovo oočkovat (to si můžeme potvrdit i v Českém národním korpusu). I zde bychom mohli uvažovat o přidání předpony do-, pak by vzniklo sloveso dooočkovat, rovněž se třemi o vedle sebe. To už se ale opět pohybujeme na velmi teoretické rovině, kde zjišťujeme, jaké jsou hranice slovotvorných možností. V běžném jazykovém projevu proto doporučujeme se těmto jevům vyhnout, berme je spíše jako jazykovou zajímavost.
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Je možné v češtině použít zkratku mio pro slovo milion?
Odpověď:
V posledních letech se začíná především v internetových textech častěji objevovat zkratka slova milion v podobě mio namísto běžné grafické zkratky mil. To dokládají i data z jazykového korpusu ONLINE2_ARCHIVE, který mapuje především českou internetovou žurnalistiku z období od dubna 2021 do cca května 2023. Zkratka mio má v tomto korpusu téměř 100 výskytů, je tedy patrné, že v internetových komunikátech její užití není zcela zanedbatelné. Jak je navíc patrné z korpusů řady SYN, které obsahují psané, převážně publicistické texty, uvedená zkratka začíná již pomalu pronikat i do běžných novinových textů: zatímco 5. verze korpusu SYN z roku 2017 obsahuje pouze 11 výskytů zkratky mio, ve 12. verzi z roku 2023 už nalezneme danou zkratku 23krát. Zkratku mio můžeme dokonce nalézt už i ve Slovníku zkratek z r. 1994, nejedná se tedy o zcela nový jev.
Přesto bychom doporučovali užívat tuto zkratku s obezřetností. Na rozdíl od zkratky mil., jejíž podoba vychází z pravidel tvoření grafických zkratek v češtině (tj. obsahuje charakteristickou počáteční skupinu písmen zkracovaného slova, která končí souhláskou a za níž následuje tečka), totiž zkratka mio není utvořena podle obecných zásad zkracování v češtině. Není zakončena tečkou a kromě počáteční slabiky obsahuje zcela neobvykle také samohlásku z poslední slabiky. Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že je zkratka mio formálně podobná tzv. kontrakčním zkratkám, není tomu tak – po kontrakčních zkratkách, mezi něž se řadí např. zkratky jako fce, pí či cca, sice také nepíšeme tečku, jsou ale tvořeny z prvního a posledního písmena, výjimečně z poslední slabiky zkracovaného slova. Jelikož zkratka mio obsahuje naopak první slabiku a poté pouze samohlásku z poslední slabiky, mezi kontrakční zkratky ji řadit nemůžeme.
Ustálená zkratka mil. je zachycena jak ve Slovníku zkratek, tak i v rejstříku zkratek Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost, který variantu mio vůbec nezachycuje. Grafická zkratka mil. navíc i výrazně převažuje v úzu, ve zmiňovaném korpusu ONLINE2_ARCHIVE má okolo 70 000 výskytů. Zkratku mio tedy nelze považovat za dostatečně ustálenou, a proto by mohla být pro některé čtenáře hůře srozumitelná. Doporučujeme tedy minimálně v oficiálnějších textech volit běžnou grafickou zkratku mil.
ep
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Platí stále, že když napíšu studenti jsou povinni, zahrnuje toto vyjádření jak studenty, tak studentky?
Odpověď:
Ano, toto vyjádření je z jazykového hlediska zcela v pořádku a jeho interpretace je adekvátní. Jev, na nějž se ptáte, se nazývá generické maskulinum (název osoby v mužském rodě tedy zahrnuje všechny osoby nehledě na jejich pohlaví či gender). V češtině je generické maskulinum stále běžně užíváno. Naproti tomu se v současnosti užívají i prostředky tzv. genderově senzitivního vyjadřování. V jeho rámci se upouští od generického maskulina ve prospěch uvádění tvarů rodu ženského (např.: studenti/studentky jsou povinni/povinny). Oba tyto přístupy mají své výhody a nevýhody. Čeština jakožto flektivní jazyk vyjadřuje jmenný rod nejen v příponách či koncovkách podstatných jmen, ale i ve všech dalších ohebných slovních druzích: přídavných jménech, zájmenech, číslovkách a slovesech – z toho důvodu může být těžké neopomenout v (delších) textech všechny náležité tvary rodu mužského i ženského. Nadto mohou být psané texty, které tyto tvary důsledně zaznamenávají, graficky přetížené a v důsledku toho hůře čitelné. Ve srovnání s tím lze generické maskulinum hodnotit jako úsporné a přehledné. Avšak pro zviditelnění zastoupení žen v různých funkcích, rolích apod. je výhodné pojmenovat je explicitně. Navíc ne ve všech formulacích je třeba (striktně) uvádět tvary obou rodů, je možné využít např. několikanásobný podmět typu studenti a studentky (jsou povinni). V některých situacích a textech je vyjádření obou rodů dokonce očekávané a (do jisté míry) ustálené, např. v oslovení v dopise (Vážená paní, vážený pane), ve formulářích (Já, níže podepsaný/podepsaná prohlašuji…) či v dotaznících (Koho jste volil/a v roce 2023?). Do genderově senzitivního vyjadřování se dále řadí jazykové prostředky, které neimplikují žádnou genderovou identitu. Jedná se především o různá opisná vyjádření, která na jednu stranu nevyžadují uvádění slovních tvarů dvou rodů, na druhou stranu podobně jako doplňování přechýlených podob text prodlužují (např.: studující osoby jsou povinny; osoby zapsané ke studiu jsou povinny).
bm, kd
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Třídy na naší základní škole mají jména podle různých druhů lodí, např. jachta, bárka, fregata, škuner apod. Máme tyto výrazy psát s velkým, nebo malým písmenem, tedy například 3. B – Jachta, nebo 3. B – jachta?
Odpověď:
Oficiální názvy týmů a skupin (sportovních, hudebních, zájmových apod.) se píší s velkým počátečním písmenem. Jestliže tedy uvedená jména ve škole, případně i v meziškolních soutěžích apod. užíváte jako oficiální přezdívky, doporučujeme je psát s velkým písmenem, tedy 3. B – Jachta, popřípadě třída Jachta, třída Fregata apod. Velké písmeno bychom doporučili i v případě, že je daný název užit samostatně, tedy bez tzv. opěrného jména: chodím do Škuneru; v Bárce mám samé chytré spolužáky. Jestliže pak ale výraz užijeme v přeneseném významu k označení členů dané třídy, je náležité psát jej s malým písmenem, např. dnes měly jachty velmi úspěšný den; škunery bohužel nevyhrály (v neformální, zejména mluvené komunikaci lze pro označení lidí užít i životnou podobu: škuneři bohužel nevyhráli, pro neutrální spisovný projev ji však nedoporučujeme). Podobně píšeme s malým písmenem i názvy členů politických stran, sportovních klubů, názorových skupin apod., např. lidovec, sokol, slávista aj.
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Nelíbí se mi užívání předpon u sloves zavnímat a navnímat. Slýchám je často, ale nemyslím si, že jsou v pořádku.
Odpověď:
Slovesa zavnímat a navnímat patří z hlediska času mezi novější složku české slovní zásoby, a jak ukazuje i váš dotaz, někteří uživatelé jazyka je vnímají jako výrazy určitým způsobem příznakové. Slovesa zavnímat a navnímat běžné výkladové slovníky neuvádějí, najdeme je však v databázi Neomat, jež zachycuje i neologismy, tj. nová slova, která výkladové slovníky neobsahují.
Podíváme-li se do referenčního korpusu SYN (verze 11), zjistíme, že se sloveso zavnímat začalo v tištěných textech objevovat teprve v 90. letech 20. století: první výskyt je z roku 1991 z tehdejšího vydání Kunderovy sbírky povídek Směšné lásky (jen na historickém pozadí jeho tragického veselí můžete jakž takž zavnímat komický smutek mé děvkařské existence), v dalších letech toto sloveso najdeme opět především v beletristických textech (např. v překladech knih o Harry Potterovi od J. Rowlingové) nebo v článcích v časopise Reflex, jde však jen o několik málo dokladů ročně, hodnota deset je převýšena teprve v roce 2010. Vedle toho se sloveso navnímat v korpusu SYN neobjevuje až do roku 2013 (z daného roku jsou čtyři užití: např. Právě osobní přítomnost umožní navnímat souvislosti a způsob jednání se zákazníkem), jeho roční výskyty dosáhnou hodnoty deset až v roce 2018. Shrneme-li veškerá jedinečná, neopakující se užití zachycená v této verzi korpusu, najdeme zavnímat 84×, navnímat 152× (druhé sloveso je užíváno zejména v textech ze sportovního zpravodajství: Hráči to musí navnímat, být připravení fyziologicky i takticky). Výskyty v korpusech nám také ukazují, jak a v jakých zdrojích narůstá frekvence daných výrazů. Podíváme-li se totiž na tato slovesa ještě do korpusu online2_now, který monitoruje výskyty v internetových periodikách (za všechny dny aktuálního měsíce s výjimkou aktuálního dne + 6 měsíců předcházejících), najdeme je i zde (18 výskytů slovesa zavnímat, 36 navnímat – v tomto případě už výskyty ze sportovního prostředí nepřevažují, výrazněji jsou však zastoupena užití v textech zaměřených na marketing). Pro porovnání: v korpusu řady SYN (verze 11) mají v letech 2020–2021 tato slovesa četnost 22 (zavnímat) a 84 (navnímat). (Uvedené počty se vztahují k datu 8. 11. 2023.) Zdá se tedy, že frekvence daných sloves narůstá, v posledních několika letech výrazněji.
Ještě než se vyjádříme k (ne)patřičnosti těchto výrazů v rámci slovní zásoby, je třeba se zastavit u významu slovesa vnímat, z něhož jsou slovesa zavnímat a navnímat odvozena předponami za- a na-. Slovník spisovné češtiny (SSČ) uvádí, že vnímat znamená ‚postihovat smysly‘ (Slovník spisovného jazyka českého doplňuje ještě druhý, zastaralý význam ‚do sebe přijímat‘ s příkladem z Nerudovy prózy Labe, které vnímá Cidlinu a Jizeru). Lze tedy usuzovat, že četnější užívání daných sloves pramení z potřeby uživatelů vyjádřit jiné, jemnější významové odstíny týkající se smyslového vnímání. Konkrétně u slovesa zavnímat je to význam ‚krátce vnímat‘ (srov. stejný typ sloves zaznít, zašeptat, zahlásit, kde předpona za- vyjadřuje význam krátkého trvání děje (viz Slovník afixů užívaných v češtině, heslo za-/zá-)). U slovesa navnímat je to pak význam „dosažení (žádoucího) výsledku vyplynuvšího z postupného průběhu děje, který probíhá nebo může probíhat opakovaně ve fázích, dokud není žádoucího výsledku dosaženo“ (Slovník afixů, heslo na-), podobně jako u sloves nachodit, najezdit, naspat aj.
Z významového hlediska je tedy užívání obou sloves, zavnímat i navnímat, dobře odůvodnitelné. Ze slovotvorného hlediska jsou tyto výrazy rovněž v pořádku – ani zřetězení předpon za-/na-v- zde není překážkou, neboť podobné procesy jsou v češtině běžné (viz článek I. Svobodové Slovesa s dvěma předponami otištěný v časopise Český jazyk a literatura roku 2015).
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Pracuji na překladu pravidel deskové hry, v níž se vyskytuje několik nebinárních postav. Nejsem si jist, jak u nich přistoupit ke gramatické shodě. Zatím používám hvězdičku, např. přidal*a, ale nevím, je-li to tak správně. Navíc vím, že některé nebinární osoby užívají ve shodě tvary množného čísla. Existuje ještě nějaké jiné řešení, které mi můžete doporučit?
Odpověď:
Čeština patří mezi jazyky, které vyjadřují jmenný (gramatický) rod v mnoha slovech a tvarech. Platí to samozřejmě nejen pro názvy osob (otec = rod mužský, matka = rod ženský, dítě = rod střední), ale též pro pojmenování neživých entit (sněhulák, vůz = rod mužský, kára = rod ženský, auto = rod střední). Z toho vyplývá, že gramatický rod nelze přímočaře spojovat s pohlavím (tj. biologickou kategorií) ani s genderem (tj. socio-kulturní kategorií). Je však pravda, že v případě pojmenování osob gramatický rod běžně odpovídá určitým kategoriím – ženský rod kategoriím žena, femininní (Lenka, sestra, docentka, lékařka), mužský rod kategoriím muž, maskulinní (Petr, bratr, docent, lékař); střední rod je pak spojován s nedospělými jedinci (dítě, miminko). Existuje však několik výjimek: např. přestože je slovo osoba rodu ženského a slovo člověk rodu mužského, mohou tyto výrazy zahrnovat kohokoliv.
Vyjadřování jmenného rodu se netýká jen podstatných jmen, nýbrž i tvarů, které se s nimi gramaticky shodují. Patří mezi ně např. slovesné příčestí zmíněné v dotazu, neboť zakončení slovesného tvaru v přísudku musí odpovídat jmennému rodu podmětu (např. otec/sněhulák/vůz stál; matka/osoba/kára stála; dítě/děvče/auto stálo). Volba koncovky slovesného tvaru však může být problematická pro nebinární osoby či osoby, které se o nich (potažmo o nebinárních postavách v deskové hře, literatuře apod.) vyjadřují, neboť jmenný rod v češtině silně implikuje příslušnost k určitému pohlaví či genderu, jak jsme viděli výše – a těmto implikacím se (alespoň někteří) nebinární lidé či lidé o nich píšící či hovořící snaží vyhnout. Za tímto účelem pak volí různé jazykové prostředky.
Někdy se užívá shoda se středním rodem (přidalo) či v množném čísle (zde je však třeba opět volit rodovou koncovku – přidali, přidaly), objevuje se též střídání koncovek mužského a ženského rodu (jednou přidal, podruhé přidala), a dokonce vznikají i návrhy na zvláštní sady koncovek. V psaných projevech se dále vyskytuje již výše zmíněná hvězdička (např. přidal*a), která má být chápána jakožto zástupný znak bez nutnosti určení, co všechno nebo co přesně zastupuje, a v této funkci má pak zahrnovat celé spektrum genderových identit (včetně té nebinární). Další možností, jak neutralizovat vyjádření jmenného rodu, je užití písmena x (přidalx), které má nahrazovat libovolnou koncovku. Žádné z uvedených řešení však nepovažujeme za ideální a zcela neproblematické – např. užití koncovek středního rodu může působit dehonestujícím až dehumanizujícím dojmem, zápis s hvězdičkou či koncovkou -x může vzbuzovat nejistotu, jak jej (nahlas) přečíst, atd.
Tento výčet jazykových prostředků, užívaných pro zamezení (či alespoň zmírnění) implikace určitého pohlaví či genderu, si neklade nárok na úplnost, pouze ilustruje jejich rozmanitost. Žádný z uvedených jazykových prostředků nepovažujeme za natolik rozšířený a ustálený, abychom jej mohli označit za obecně přijímanou normu. Z tohoto důvodu nemůžeme v současnosti ani poskytnout jednoznačné doporučení, které z uvedených řešení zvolit.
kd
