Zajímavé dotazy

 

Odpověď:

Pravidla českého pravopisu uvádějí slovo inka pouze ve významu šlechtic v incké říši (s malým písmenem). Nový akademický slovník cizích slov rovněž uvádí tento výraz nikoli ve významu etnickém, ale definuje jej jako vládce incké říše, příslušník vládnoucí třídy v incké říši. Proto se zde také uvádí malé počáteční písmeno. Starší Slovník spisovného jazyka českého má tento výraz s velkým počátečním písmenem ve významu vládnoucí rod ve staré peruánské říši (analogicky jako např. Přemyslovci), tedy v odlišném významu než předchozí dvě příručky. Josef Wolf v knize Abeceda národů píše, že výraz inka coby příslušník vládnoucí třídy byl později přenesen na označení říše a celého národa. Domníváme se proto, že v etnickém nebo rodovém významu lze psát velké písmeno: Inkové (podobně jako názvy jiných rodů či indiánských kmenů).

 

Odpověď:

Přestože všeobecná česká výslovnost tohoto podstatného jména je „měkká“, /ťik/, měli bychom vyslovovat /tyk/, protože jde o slovo přejaté z francouzštiny. Pouze „tvrdou“ výslovnost uvádějí shodně Pravidla českého pravopisu i Nový akademický slovník cizích slov; starší Příruční slovník jazyka českého (VI. díl, 1955–53) vedle počeštěné pravopisné podoby tik uvádí slovo ještě s původním francouzským pravopisem tic.

 

Odpověď:

Ve Slovníku české frazeologie a idiomatiky, výrazy neslovesné (Fr. Čermák, Academia, Praha 1988) se o babím létě dozvíme následující:

1. pavučinová vlákna poletující vzduchem koncem léta;
2. toto období na rozhraní léta a podzimu (zpravidla koncem září) spojené s pěkným počasím;
3. v lidském životě období začátku stárnutí.

Původ pojmenování babí léto bohužel etymologické slovníky přesně nevysvětlují. Jedním z možných výkladů je ten, že dlouhé pavučiny, které v krajině září, připomínají jemné stříbrné babské vlasy. Karel Jaromír Erben vysvětluje pojmenování chladnějším počasím – tepla je v tuto dobu již namále, tak jako ho má stará bába; babí léto znamená vlastně zestárlé léto. Josef Jungmann zaznamenal výklad z oblasti tzv. lidové astronomie. Označení je odvozováno z názvu souhvězdí Plejády nazývaného Kuřátka, ale lidově mnohdy i Baby: „že toho času tyto hvězdy panují, proto i babí léto.“

Protože obdobný ráz podzimního počasí panuje i v jiných zemích, najdeme pojmenování tohoto období i za našimi hranicemi; stejně jako v češtině i ve slovenštině a polštině je běžné pojmenování babie leto / babie lato, většinou však bývá voleno označení podle příslušného kalendářního světce. Např. ve Francii je to léto sv. Mořice nebo Denise, v Anglii léto Lukáše, ostatně i u nás se dříve užívalo pojmenování léto svatého Václava. Dobře známé je také pojmenování indiánské léto, které je užívané v Severní Americe.

 

Odpověď:

Slovo zavazadlo, dříve i  zavazedlo (takto v Jungmannově Slovníku česko-německém z třicátých let devatenáctého století) je odvozeno od staršího zavázeti „překážet, vadit“. Zúžení významu na „ cestovní taška, kufr ap.“ nastalo možná asociací se slovesem zavazovat. Zavazet = „vadit“ je moravské.

 

Odpověď:

Vysvětlení spojení hrát tužku jsme bohužel v nám dostupné literatuře nenalezli. Musíme se proto uchýlit ke spekulacím. Hrát tužku znamená hrát špatně, strnule, v podobném významu se často říká, že je někdo dřevěnej (či dřevák), nebo, že je někdo tuhej. Spojení hrát tužku je pravděpodobně odvozeno právě z onoho tuhej.

 

Odpověď:

Podstatné jméno hujer je zastaralý moravský nářeční výraz; znamená ‚tlusté střevo, žaludek, tlačenka‘. Příjmení Hujer však, jak soudí odborníci v onomastice, s tímto významem nesouvisí. Je to příjmení německého původu, pocházející z německé nářeční podoby obecného jména Häuer = horník (u nás se příjmení Hujer častěji vyskytuje na Jablonecku a Liberecku).
Prameny:
D. Moldanová, Naše příjmení, Praha 2004.
J. Beneš, Německá příjmení u Čechů, Ústí nad Labem 1998.

 

Odpověď:

Sloveso zběhnout se ve významu ‚přihodit se, udát se, stát se‘ uvádí už Příruční slovník jazyka českého, který vycházel v letech 1935–1957. Tato kodifikace je držena i v dnešních příručkách (srov. Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny apod.). Sloveso s(e)běhnout se bývá definováno jako ‚(během) se shromáždit, shluknout se‘. Z tohoto pohledu je tedy psaní co se tam vlastně sběhlo skutečně chybné. Vaše pochyby však nejsou neodůvodněné. Podíváme-li se do starších prací, zjistíme, že dříve významový rozdíl mezi zběhnout se a sběhnout se nebyl pociťován ani odborníky: Josef Jungmann ve svém Slovníku česko-německém uvádí pro význam ‚státi se‘ jak psaní sběhnout, tak i  zběhnout (druhé jmenované považuje za vhodnější). Vzhledem k tomu, že dodnes řada slov (i podle kodifikace) mezi psaním s a  z kolísá (např. zcestovat = scestovat, zkrápět = skrápět apod.), je třeba být tolerantní i v případě zběhnout se – sběhnout se. Jinými slovy: psaní co se to tam sběhlo bychom nepovažovali za hrubou chybu, ale spíše za projev určitých latentních tendencí českého jazyka.

K Vašemu druhému dotazu: V češtině máme tyto řady: sleva – slevit (adjektivum by případně bylo slevený, to se však prakticky neužívá) a  levný – zlevnit – zlevněný. Jinými slovy, výraz slevněný je nesprávně utvořený.

 

Odpověď:

I nejnovější česká etymologická literatura drží výklad, který jste našel v slovníku Holuba – Lyera.

Jiří Rejzek v Českém etymologickém slovníku (LEDA 2000) uvádí slovo sekta do souvislosti s lat. secta, od secare (příčestí trpné sectus), „sekat, řezat“, tedy původně „co je odděleno, odštěpeno“. Takový výklad má už např. i Ottův slovník naučný (dvacátý druhý díl, 1904): „sekta, z lat., tolik jako strana odštěpená jdoucí v učení a přemýšlení svém vlastní cestou, od ostatních odchylnou“. Naproti tomu však např. Das grosse Wörterbuch der deutschen Sprache (Dudenverlag, 1994) píše: „wohl zu lat. sequi (2. Part; secutum) = folgen“.

O konzultaci jsme požádali odborníka v teologii: Teologové neodmítají ani jeden z obou etymologických výkladů, domnívají se však, že výklad od původu „secare“ je ideologicky zatížený (negativním hodnocením ze strany církve), zatímco výklad druhý zdůrazňuje spíše aspekt sociologický. K diskusi o původu slova viz např. http://oce.catholic.com/index.php?title=Sect_and_Sects._Etymology_and_Meaning.

 

Odpověď:

Slovo kelímek opravdu není českého původu. Do češtiny bylo převzato z polštiny v 19. stol., a to Janem Svatoplukem Preslem, který spolu s Josefem Jungmannem patřil k významným tvůrcům českého chemického (a nejen chemického) názvosloví. Kelímek (z pol. kielimka) původně znamenal „nádobu chemičnou“.

Další stopy ukazují na polské přejetí z východu (z turečtiny), ale výchozí slovo není jisté.

 

Odpověď:

Přímé potvrzení toho významu slova běhoun, na který se tážete, jsme v odborné literatuře bohužel nenašli (kontext, který uvádíte, však podle našeho názoru zcela průkazný není – je příliš stručný). Starší výkladové slovníky uvádějí několik významů, které se vztahují k pojmenování rychlých, anebo mladých zvířat. (Vedle toho má ovšem slovo běhoun ještě různé významy další.)
Například:
Jungmannův Slovník česko-německý, vydaný v letech 1835–1839, neuvádí sice význam „mladé odstavené prase“, ale zmiňuje tyto významy: 1. rychlý kůň; 2. mladý vůl, volče, junek; 3. sob – tento význam je uveden s otazníkem.

V Kottově Česko-německém slovníku (1878) jsou uvedeny dva významy: 1. rychlý kůň; 2. mladý vůl.

Naučný slovník zemědělský (1966) má již jen jediný význam: běhoun = mladé prase obého pohlaví určené buď k plemenitbě, anebo k výkrmu.

Slovník češtiny sedmnáctého století bohužel k dispozici není, ale je zřejmé, že slovo běhoun ve významech „mladé zvíře“ mělo ve starší době poněkud odlišný význam, než má dnes; ten se postupem doby specifikoval, až zůstal odborný význam dnešní.

Pro období staré češtiny (viz Vokabulář webový na internetové stránce ústavu) však, zdá se, význam „zvíře“ ještě doložen není – v lexikálním materiálu oddělení vývoje jazyka je slovo běhoun doloženo jen ve významu „tulák, běženec“.

 

Odpověď:

Pravopis Talibanu/Tálibánu kolísá mezi těmito dvěma verzemi. Arabisté doporučují přímý přepis z arabštiny i s délkami (Tálibán), ale v úzu se prosadila spíše podoba bez délek, patrně převzatá angličtiny a z mezinárodních tiskových agentur (Taliban). Podoba bez délek je výrazně častější a postupně původní český přepis Tálibán téměř vytlačila.

 

Odpověď:

Přídavné jméno rozlučkový dnes považujeme za plně spisovné. Do češtiny proniklo ze slovenštiny, spolu s podstatným jménem rozlučka; „podat si ruce na rozlúčky“ najdeme už u Boženy Němcové. Od českého podstatného jména rozloučená lze totiž utvořit jen předložkové spojení na rozloučenou, které by však bylo sotva použitelné ve větách se složitější větnou stavbou. Přídavné jméno rozlučkový tak vhodně zaplnilo mezeru v českém slovotvorném systému. Se slovními spojeními jako např. rozlučkový večer dětského orchestru, rozlučkový ceremoniál u příležitosti..., rozlučkový večer hokejisty V. R., přivítací a rozlučkový banket apod. se dnes často setkáváme zejména v publicistickém stylu.

 

Odpověď:

Podle Příručního slovníku jazyka českého (díl I, A–J, Praha 1935–1937) je buzikán jednou z variant slova buzdogan (další varianty podle slovníku jsou buzdovan, buzdygan, buzdykan, buzigan, buzikan, buzogan, buzovan, buzygan, buzykan). Je to bývalá turecká velitelská hůl a také zbraň, podobná našemu palcátu; kumánská válečná sekera na dlouhé násadě. Se slovem se můžeme setkat např. v díle A. Jiráska: Hejtman kumánský svým buzdyganem udeřil zezadu do starcovy lebky.

V Ottově slovníku naučném slovo uvedeno je, ale v podobě buzogány: „Buzogány, také buzdován a buzykán, původně turecká hůl maršálská, na jednom konci ozdobená kovovou nebo křišťálovou koulí, které také jako zbraně po způsobu palcátu užito býti mohlo. U Maďarův udržela se po Turcích dlouho v pozměněné poněkud formě jako sekyra na dlouhé násadě.“

Výraz buzikán je podle internetu užit např. v popisu plzeňského znaku: „Za štítem jsou dvě přílby s halapartnou na pravé straně, uprostřed tři pahorky s olivovými ratolestmi a nápisem: In hoc signo vinces. Na levé straně je vojevůdcovská hůl – buzikán.

Odpověď:

Sloveso zbezstarostnit s významem „učinit bezstarostným“je utvořeno správně: sloves utvořených předponou z- od adjektiv typu „bezstarostný“ je v češtině více: zbezmocnit = učinit bezmocným, zbezvýznamnit = učinit bezvýznamným, zbezbolestnit = učinit bezbolestným, zbezpečnit = učinit bezpečným, zbezplatnit = učinit bezplatným aj. V Příručním slovníku jazyka českého byste našel ještě další. Jde však o slovesa vesměs užívaná řídce, popř. o slovesa zastaralá – např. u Františka Palackého je doloženo zbezvýminečnit = učinit bezvýminečným.

Sloveso zbezstarostnit, ač „systémové“, jsme však v slovnících nenašli – v tomto smyslu jste skutečně utvořil „nové slovo“.

Odpověď:

Pan Kraus se skutečně nepřeřekl, jen užil méně časté varianty příslovce zbůhdarma. Význam obou variant je stejný = nadarmo, zbytečně, marně. Variantu bůhzdarma uvádí (vedle zbůhdarma) například Slovník spisovného jazyka českého. Dodejme, že existuje i – rovněž řídce užívané – přídavné jméno bůhdarmý = zbytečný.

Odpověď:

Nebudeme komentovat hrubé označení, pouze se pokusíme stručně vysvětlit, co je hlavní náplní činnosti lingvistů. Jazykovědci především jazyk zkoumají a popisují, stejně jako vědci z jiných oborů zkoumají jiné předměty svého zájmu. Jestliže se např. dá užít v 6. p. tvar na papíře i  na papíru, není to proto, že by to rozhodl nějaký lingvista, ale proto, že to vyplývá ze současného stavu jazykového systému. I kdyby se někdo rozhodl, že jeden tvar zakáže, ničeho by tím nedosáhl, pokud by tento tvar byl systémově v pořádku, byl v komunikaci funkční a v úzu rozšířený. Veškeré kodifikační zásahy tak vyplývají ze znalosti jazykového systému a musí respektovat jeho vývoj. Jakmile se nějaký kodifikovaný jev ukáže jako nevhodný, v jazyce se prostě neujme, lidé ho neužívají a sám zanikne, i kdyby ho lingvista prosazoval sebesilněji. Je velmi málo jevů, které lze ovlivnit rozhodnutím, většina jich je skutečně dána prostým pozorováním jazyka (ale i mimojazykových skutečností) a konstatováním zjištěného faktu. A na základě znalosti systému a jeho vnitřních zákonitostí a tendencí pak může lingvista nějaký jev doporučit jako funkční, systémový a perspektivní a jiný naopak nedoporučit jako nesystémový, nefunkční a neperspektivní. Rozhodně není v zájmu lingvistů brzdit jazykový vývoj kodifikací zastaralých či složitých jevů, protože by si tím zbytečně přidělávali a komplikovali práci (třeba právě v poradenské oblasti) a jazykový vývoj by stejně nezastavili. Naopak právě lingvisté jsou často kritizováni za kodifikaci tvarů, které velká část veřejnosti stále považuje za nevhodné, protože v době jejich školní docházky byly považovány za nespisovné (z druhé strany jsou zase jinými mluvčími kritizováni za brzdění vývoje; důležité je tedy udržet jakousi rovnováhu mezi oběma póly, která nebude brzdit vývoj, ale zároveň zaručí stabilitu jazyka – v lingvistických termínech se tomu říká „pružná stabilita“). Klíčovým slovem je zde doporučit. Lingvisté v žádném případě nic nenařizují, pouze radí, doporučují a informují (viz popularizační činnost ÚJČ). V České republice nemáme žádný jazykový zákon i Pravidla českého pravopisu mají pro veřejnost pouze doporučující charakter (jejich závaznost je dána spíše všeobecným konsensem a respektem než nařízením), stejně tak Ústav pro jazyk český je primárně výzkumné, vědecké pracoviště. Zajímalo by nás tedy, jaké rozhodnutí jazykovědců v poslední době češtinu kontraproduktivně a negativně ovlivnilo, eventuálně ochudilo.

 

Odpověď:

V žádné publikaci dostupné jazykové poradně ani na internetu se nám nepodařilo vypátrat více, než že slovo klevela pochází z němčiny a vyskytuje se i ve variantách klevera, klabera. Jejím českým ekvivalentem je označení zavářka. Dále se nám podařilo objevit i název slatko, který označuje zhruba tentýž produkt zavařování a je slovanského původu (staroslověnsky slad6 /tvrdý jer/ k6 /tvrdý jer/). V kuchařkách jsou obvykle jako země původu této sladkosti uváděny Srbsko, Černá Hora a Makedonie.

Domníváme se (ovšem zdůrazňujeme, že se jedná pouze o hypotézu, kterou nemáme nikde doloženou), že je ve variantách klevela, klevera, klabera možné vidět souvislost s německým slovesem kleben = lepit. Reprezentativní německý výkladový slovník Duden uvádí též podstatné jméno die Klebe = všechno, co lepí.

Odpověď:

Mezi oběma přídavnými jmény není výrazný významový rozdíl; rozdíl mezi nimi záleží spíše v tom, ve spojení s jakými jmény se užívají. Přídavné jméno výtvarnický souvisí s podstatným jménem výtvarnictví (SSJČ: týkající se výtvarnictví); jméno výtvarný je původně odvozeno od jména výtvor, tvorba (SSJČ: týkající se tvorby z oboru malířství, sochařství…). Ve spojení s potřebami se mnohem častěji užívá přídavné jméno výtvarný (68 400 výskytů na internetu), výtvarnický pouze zřídka (566 výskytů). Nedá se tedy říci, že spojení výtvarné potřeby je nenáležité.

Dodejme, že podobných dvojic máme v češtině víc. K nejznámějším patří zdravotní – zdravotnický, hutní – hutnický.

 

Odpověď:

Pravidla českého pravopisu (Academia 1993), geografická příručka V. Liščáka a P. Fojtíka Státy a území světa (Libri 1998) a norma ČSN EN ISO 3166-1 Kódy pro názvy zemí a jejich částí (1999) shodně uvádějí jedině podobu Mauritánie (Mauritánská islámská republika), obyvatelské jméno je tedy Mauritánec, přídavné jméno mauritánský.

V publikaci Státy a území světa se dočteme, že dnešní česká podoba vychází z arabského al-Mauritáníja, dříve se za základ bralo latinské Mauretania. Starší podobu Mauretánie zachycuje např. Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971), Pravidla českého pravopisu z roku 1957, příručka I. Lutterera, L. Kropáčka a V. Huňáčka Původ zeměpisných jmen (1976); novější zdroje, např. Geografický místopisný slovník světa (Academia 1993) + zdroje uvedené výše mají již jen podobu Mauritánie.