Zajímavé dotazy

Odpověď:
Vedle výrazů sakumprdum a sakumperdum se v češtině objevují či objevovaly i výrazy sakumpak, sakumprásk, sakum pikum, sakum pakum a podobně. Etymologie těchto výrazů je však velice prostá – (podle Českého etymologického slovníku Jiřího Rejzka) jde o obměny německého (mit) Sack und Pack (tj. ‚se vším všudy‘, doslova ‚s pytlem a balíkem‘).

Odpověď:
Zjistit, odkdy se určitý výraz začal v češtině užívat, není vždy jednoduché. To platí i o spojení pour féliciter (francouzsky ,pro štěstí’). Pokud jde o slovníkové příručky, první, která ho uvádí, je Slovník spisovné češtiny z roku 1978 (v seznamu zkratek). Celé spojení se užívá zřídka, rozšířená je pouze jeho zkratka p. f. nebo P. F. Určitě mnoho lidí ani neví, co vlastně toto spojení původně znamenalo, berou ho jako značku, jako něco, co je synonymní s přáním: šťastný nový rok.

Odpověď:
Pravopisná podoba názvu strany vychází z toho, jaký oficiální název si strana zvolí. Podle pravopisných zásad obvyklých pro češtinu je v tomto případě název Strana zelených (tedy pouze první písmeno názvu je velké). Tak se strana píše i na svých oficiálních webových stránkách. Jednotliví členové strany se v češtině chápou jako obecné pojmenování: komunisté, lidovci, sociální demokraté, unionisté, a proto i zelení. Pokud bychom psali velké písmeno, museli bychom tak psát i členy ostatních stran, protože jde o stejný pojmenovací typ. Domníváme se, že rozpaky kolem velkého písmena jsou způsobeny hlavně samotným významem slova zelený, které má na rozdíl od názvů jako unionista či lidovec i svůj původní obecný význam (zelená barva). Proto je někdy patrná snaha naznačit velkým písmenem, že nejde o barvu, ale politickou příslušnost. Z jazykového hlediska je však původní lexikální význam nepodstatný – z kontextu je vždy zřejmé, co má autor textu na mysli.
O jiný typ se jedná v případě rakouské a německé strany, protože její název se oficiálně překládá jako Zelení (nikoli Strana zelených). Proto se v tomto případě píše velké písmeno – jde na rozdíl od české odnože o oficiální název strany (např. text na zmíněné webové stránce: Stejně jako rakouští Zelení odsuzuje také Strana zelených v ČR postoj vídeňské regionální organizace…).

Odpověď:
Slovo vývojář vzniklo univerbizací podobně jako např. stavař, dálkař, výsadkář, zubař apod. Tato slova jsou ve slovnících hodnocena jako hovorová nebo slangová. Hovorové varianty považujeme rovněž za spisovné. Jsou charakteristické spíše pro spisovné projevy mluvené, ale ani v projevech psaných není jejich užívání vyloučeno. Hranice, kdy můžeme slovo hodnotit jako slangové a kdy už jako hovorové, se v čase posouvá, slovní zásoba češtiny se neustále vyvíjí, některá slova se postupně z češtiny nespisovné přesouvají do češtiny spisovné. Např. Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), který vznikal v průběhu 60. let, hodnotí výrazy stavař a zubař jako slangové, ale novější Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ) tyto výrazy charakterizuje již jako hovorové (tedy spisovné). Také výraz vývojář charakterizuje SSJČ jako slangový, SSČ ho však neuvádí (pouze vývojového pracovníka). Nahlédneme-li do databáze Českého národního korpusu, najdeme v ní 274 dokladů slova vývojář a slov od něj odvozených (a pro zajímavost jen 184 dokladů slova stavař, 210 dokladů slova dálkař, 283 dokladů slova výsadkář, 539 dokladů slova zubař – v počtu výskytů jsou zahrnuta i slova od těchto výrazů odvozená). V téže databázi také nalezneme pouze 46 výskytů sousloví vývojový pracovník. Přestože tedy vývojáře ve slovnících současné spisovné slovní zásoby nenajdeme, do hovorové (a tedy i spisovné) češtiny patří stejně jako přídavné jméno z něj odvozené: vývojářský.
Obohacování slovní zásoby spisovné češtiny je dlouhodobý vývojový proces ovlivněný mnoha jazykovými i mimojazykovými činiteli. Vedle českého výrazu vývojář začal do češtiny pronikat i původní anglický výraz developer a z něj utvořené adjektivum developerský. Tyto výrazy jsou již zachyceny v Novém akademickém slovníku cizích slov (Academia 2005) a ve slovníku neologismů Nová slova v češtině 2 (Academia, 2004). Vedle spojení vývojářská konference (které neoznačuje zcela totéž co konference vývojářů či vývojových pracovníků) bychom tedy mohli připustit i spojení developerská konference.

Odpověď:
Pojmenování Klausový důl vzniklo od přehrady (klauzy), která sloužila k plavení dřeva. Nahlédnutím do Příručního slovníku jazyka českého lze zjistit, že klauza je technický termín označující vodní nádrž, z níž se napájí vodní tok za dopravy vorů. Tento výraz pochází ze slova klauzura – ‚odloučenost od světa‘, které má svůj původ v latinském claudere – ‚zavírat‘ (viz Český etymologický slovník Jiřího Rejzka, Leda 2001).

Odpověď:
Slovo muštelka se poprvé objevilo až v Krkonošské pohádce. Není to žádný zoologický termín, nýbrž jazykový konstrukt, který byl inspirován latinským jménem Mustela sibirica (norek sibiřský), též Kolonocus sibiricus (kolonok). Latinský název Mustela označuje celý rod šelem z čeledi lasicovitých, kunovitých. Z našich lasic je nejhojnější lasice kolčava (Mustela nivalis). V kožešnictví má význam lasice hranostaj, lasice čínská (čínský norek) a lasice japonská (japonský norek). Označení muštelka se v češtině vžilo natolik, že se jím běžně pojmenovávají různé lasicovité šelmy.

Odpověď:
Pravidla českého pravopisu uvádějí jednotlivé tvary sloves i podstatných jmen pouze výběrově, protože se zabývají pravopisnou podobou slov, nikoli morfologií. Tvarosloví je záležitost gramatická, proto se jí podrobně věnují mluvnice. Nejnovější, kterou Vám můžeme doporučit jako zdroj podrobnějších informací, je jednosvazková Příruční mluvnice češtiny (NLN, Praha 1995). V kapitole o skloňování neuter (s. 263) se uvádí, že vzor „město“ má tři podtypy: „jablko“, „ středisko“, „pončo“. Vás zajímá zejména podtyp „středisko“ a „jablko“. Podtyp „jablko“ se liší od základního vzoru v 6. p. jed. čísla („o jablku“) a 6. p. množ. čísla („o jablkách“). Podtyp středisko se odlišuje pouze v 6. p. množ. čísla („o střediscích“) – uvádí se jako podtyp základního vzoru, ale týká se v podstatě pouze samotného slova „středisko“. Některá jména mohou v určitých pádech mezi těmito skloňovacími typy kolísat.
Co se týče lokálu plurálu, koncovka -ách je běžná po souhláskách g, h, ch (tango – tangách, sucho – suchách, tělíčko – tělíčkách). Týká se to i sufixu -isko (strniskách, pastviskách, psiskách) kromě už zmíněného střediska, kde je dnes frekventovaná podoba ve střediscích, která se u tohoto slova považuje za stylově neutrální. Pomineme-li středisko, pak ve slovech tohoto typu je koncovka -ích knižní dubletou běžnější koncovky -ách a je spojena se změnami souhlásek (tzv. konsonantickými alternacemi) k > č; h > ž; ch > š; g > z. Upouštění od alternací je jednou ze silných tendencí v současné češtině, aby pádové tvary slov byly co nejvíce podobné základní podobě jména v 1. p.
Z uvedeného výkladu vyplývá, že až na výjimku, kterou je středisko, by měla mít slova, která uvádíte, v 6. p. plurálu koncovku -ách: Dvorskách, Německách, Polskách, Švédskách, očiskách, nožiskách, ručiskách, děckách.
V genitivu plurálu substantiv zakončených na -sko není situace jednoznačná. Mluvnice uvádí tyto příklady: vojsko – vojsk, středisko – středisek i středisk, pastvisko – pastvisek i pastvisk, ložisko – ložisek i ložisk. Do jisté míry hraje roli při distribuci těchto tvarů i snadná či obtížná vyslovitelnost. Můžete tedy říci do Dvorsk i do Dvorsek, v genitivu plurálu jsou oba tyto tvary možné a stylově rovnocenné.
 

Odpověď:
Pravidla českého pravopisu se k psaní velkého/malého písmeno v názvech roků (rok P/psa, rok O/opice atd.) nevyjadřují a ani v dalších autoritativních příručkách se jednoznačné řešení nenajde. Úzus je značně rozkolísaný. Přiklonili bychom se však k psaní velkého písmena, a to z následujících důvodů:
1. Psa, Opici atd. lze považovat za „postavy“ mytologické, alegorické, zosobnění lidských vlastností. Pravidla (s. 42) v takových případech radí psát velká písmena.
2. Slovník spisovné češtiny dále doporučuje psát s velkým písmenem znamení zvěrokruhu: narodil se ve znamení Raka. Pokud bychom psali i rok Psa, zacházeli bychom jednotně se znameními zvěrokruhu i se znameními roku.
3. Velké písmeno má i diferenciační funkci významovou: Šéf je Pes – Šéf je pes.

Odpověď:
Slovo olympiáda má oba významy: ve starém Řecku čtyřleté období mezi olympijskými hrami, dnes olympijské hry, popř. přeneseně i jiné vrcholné soutěže (šachová olympiáda, žákovské olympiády).

Odpověď:
Podle Nového akademického slovníku cizích slov je výraz panda skutečně podstatné jméno rodu ženského, a to na rozdíl od výrazu koala, který je rodu mužského. Ač se obě podstatná jména často užívají ve spojení s výrazem medvídek, jedno je rodu ženského, druhé rodu mužského. Je možné, že v případě výrazu panda se ujal rod ženský pod vlivem slova šelma, u výrazu koala mohl rod zase ovlivnit výraz vačnatec. Na dvojici panda a koala lze názorně ukázat, jak od jazyka nelze očekávat přímočarost a naprostou pravidelnost.

Odpověď:
Předpokládáme, že předek, na kterého se ptáte, žil někdy v 18. století. V té době se malé usedlosti nebo dílci pole vzniklého rozdělením panských dvorů v dědičný nájem říkalo famílie. Familiant byl dědičný nájemce takové usedlosti nebo pole.

Odpověď:
Souhlasíme s Vámi, že jak Severní Ir, tak Severoir znějí podivně; je to mimo jiné také proto, že se s oběma označeními lze setkat spíše výjimečně, protože obvykle užíváme pojmenování Ir, obyvatel Severního Irska, popř. severoirský + podstatné jméno (fotbalista, útočník, muzikant apod.).
Pokud hodnotíme pojmenování z hlediska systémovosti, přikláníme se k jednoslovnému pojmenování Severoir, které má oporu v pojmenováních jako Severoameričan, Severokorejec, Jihoafričan, Jihoameričan, Jihočech, Jihokorejec, Jihoslovan (viz Slovník spisovného jazyka českého), Severočech (viz Pravidla českého pravopisu). Pojmenování Severní Ir žádnou takovouto jazykovou oporu nemá (i když na internetu lze najít i několik dokladů na s/Severního Korejce a < m>j/Jižního Korejce
Pro úplnost uvádíme, že v příručce Státy a území věta . Liščák a P. Fojtík, Libri 1998) se u Severního Irska uvádí etnické složení: Angloirové, Skotoirové, Irové.

Odpověď:
Jak se lze dočíst v etymologických slovnících, slovo ping-pong pochází z anglického ping-pong. Původem je to vlastně zvukomalebné zdvojení, tedy takové, jaké známe třeba ze spojení bim bam, pif paf. Anglicky ping znamená ‚zabzučet, plesknout‘. K nám toto slovo přišlo po 1. světové válce.

Odpověď:
Máte pravdu, že mnozí uživatelé si předložku na oblíbili natolik, že zapomínají na existenci předložek dalších (např. v, u). V některých spojeních předložka na předložku v již téměř vytlačila – dnes již běžně studujeme na gymnáziu, bydlíme na koleji, chodíme na úřad. V mnoha případech je spojení s předložkou na stále hodnoceno jako nespisovné, k nim patří i příklady, které uvádíte. Ve formálním kontextu je vhodné užít formulaci: zboží zakoupené v jiné prodejně; kartou plaťte u poklady č. x.
Spojení předložky se zeměpisným jménem záleží silně na konvenci užívání. V uvedených příkladech je náležitá předložka v: bydlím v Českých Budějovicích, v Brně, v Ostravě, v Karlových Varech. V Čechách i na Moravě jsou místa (a není jich málo), u kterých lze užít jak předložku v(e), tak předložku na: například bydlíme v Kladně i bydlíme na Kladně, jedeme do Ruzyně i na Ruzyň atd. Historicky vzato předložka na bývala spojována s těmi jmény osad, které ležely výše než sousední osady, a také se jmény osad, které ležely na horních tocích řek nebo potoků. Dodnes se v Praze říká bydlet na Vinohradech, na Petřinách či jet na Žižkov. Toto pravidlo se však neuplatňovalo důsledně, proto se říká v Podolí, ale na Smíchově, přestože obě čtvrti leží na vltavském břehu. Tendence užívat předložku na se postupně stává více záležitostí ustáleného spojení než skutečných výškových rozdílů. S předložkou na se také častěji setkáváme v místním úzu, kde roli hraje tradice, spojení s předložkou v mají charakter spíše celonárodní. Píšete-li kroniku, zajisté by bylo proti duchu tohoto literárního žánru se od místní tradice odklonit.

Odpověď:
Heslo roztleskávačka je sice uvedeno ve slovníku neologismů, ale zatím bychom ho neoznačovali za neutrální (spisovný) výraz, používá se krátce a pouze v neformálním prostředí, příp. slangu. Jedná se o slovo utvořené pravidelně podle češtině vlastních slovotvorných postupů: ke slovesu tleskat lze připojit předponu roz-, označující počátek děje (heslo roztleskat uvádí např. Slovník spisovného jazyka českého), a z jeho nedokonavého protějšku roztleskávat vytvořit pomocí konatelské přípony -ač/-ačka původce děje (známe např. rozehrávače, rozesmívače atd.). Jedinou podmínkou pro možnost tohoto vytvoření je existence nezvratného slovesa, vedle roztleskat se máme i roztleskat koho, vedle rozehrát se i rozehrát hru, rozesmát se i rozesmát někoho.
Zkusme se podívat, jakým způsobem bylo odvozeno slovo rozjídačka: v SSJČ se sice vyskytuje pouze heslo rozjíst se, tj. dát se do jedení, ale můžeme připustit i možnost rozjíst někoho (ačkoliv se tato vazba běžně nepoužívá, v kontextu, který uvádíte, je asi velmi aktuální). Správně odvozené konatelské podstatné jméno by potom bylo rozjídač/ka. Problém je, že stejnou formu bude mít i podstatné jméno utvořené od slovesa rozjíst něco a nedojíst to, např. jídlo, zákusek. V podstatě by tak mohlo dojít k velmi nechtěné záměně toho, kdo rozjídá pacienty (= napomáhá jim začít jíst někomu) za pacienty samotné, kteří rozjídají jídlo. Podobně může být rozjídačkou i počáteční kůra, druh jídla či způsob podávání jídla, které mají za cíl rozjíst nemocné.
Tato mnohoznačnost nemusí nutně ztížit porozumění, pokud by se ustálilo použití výrazu rozjídačka jako jakéhosi termínu ve Vámi uváděném významu. V počátcích jeho existence bychom ho spíše označili za profesní, slangový výraz, který by nepatřil do spisovné vrstvy jazyka, ale na jeho periferii. Jenom čas ukáže, zdali je slovo schopno prosadit se do mluvy širší veřejnosti a postupně i do spisovného jazyka.
 

Odpověď:
Diagnostikovat znamená určit diagnózu nemoci, tedy např. diagnostikovat AIDS u osoby XY; diagnostikovat lze poruchy, potíže, akutní stavy… Pokud by šlo o osobu, spíše bychom řekli testovat osobu na AIDS. Místo nechte se diagnostikovat bychom spíše měli říci nechte si udělat diagnózu, nechte se vyšetřit.

Odpověď:
Odsuvníkem čili apostrofem se může ve spisovných projevech naznačit vypuštění hlásky, zejména na konci slova, např. pad‘ místo padl. Toto znaménko se však nepíše v takových případech jako žes to viděl, dobřes udělal.

Odpověď:
Slovníky spojují slovo mažoretka výhradně se ženami a dívkami a v definicích se vůbec s možností, že by šlo o muže, nepočítá. Proto se nikde ani neuvádí mužská podoba. Jde o termín převzatý z francouzského majorette (ten si čeština přizpůsobila přidáním přípony -ka). Přípona -ette ve francouzština značí ženský rod. To znamená, že k základu major- byla přidána koncovka -ette pro ženy a toto slovo pak získalo svůj specifický význam. Užívání slova mažoret bychom v češtině raději nedoporučovali. V úzu jsme nenašli jediný výskyt tohoto slova (ani v jazykovém korpusu, ani na internetu), tudíž je evidentní, že se v praxi vůbec neužívá. Kromě toho výraz mažoret by vzhledem ke své neobvyklosti mohl být chápán jako nežádoucí ironie. U specifických profesích vyhrazených (alespoň zpočátku) pouze ženám, je obtížné utvořit mužskou podobu a ze slovotvorných i jiných důvodů většinou nevystačíme s tím, že odtrhneme koncovku -ka. Někde si pomůžeme cizím slovem, např. letuška – stevard. Někde musíme použít slovo s podobným významem: hosteska – informátor, pořadatel, uvaděč, průvodce, příp. společník apod. (i když význam není zcela identický s původním slovem hosteska). Existují i případy, kdy se pro muže užívá pojmenování původně pouze ženské, např. akvabela (užívá se pro muže i ženy). V některých případech nám však nezbývá než užít opisu, případně vymyslet či převzít jiné slovo, které bychom v daném významu užili. Není vyloučeno, že s přibývajícím počtem mužů věnujících se této činnosti vznikne nějaké jednoslovné pojmenování nebo se jako u akvabel vžije pojmenování mažoretka i pro muže. Ale prozatím bychom byli raději s užíváním pojmu mažoret opatrní.

Odpověď:
V dostupných českých slovnících a encyklopediích se sice s kodifikovanou přechýlenou podobou odvozenou od titulu vikomt nesetkáme, ale domníváme se, že u tvarů vikomtka a vikomtesa nejde o významový rozdíl, ale pouze o odlišný překlad jednoho slova. Tento šlechtický titul je původem francouzský (vicomte) a přechýlená podoba ve francouzštině je vicomtesse. Do češtiny se obvykle překládá jako vikomtesa (v úzu tyto podoby výrazně převažují). Tvar vikomtka patrně vznikl pouhým automatickým přidáním přípony -ka k základu slova vikomt. Z hlediska slovotvorného můžeme použít analogii k výrazu comtesse – komtesa, ale zde je třeba dát pozor na významovou odlišnost. Francouzský výraz pro hraběte je comte, přechýlená podoba je comtesse, tedy hraběnka. Teprve v češtině získala počeštěná podoba komtesa význam neprovdané hraběcí dcery (proto comtesse nelze překládat do češtiny jako komtesa). Nejde tedy o dvojici stejného typu (hraběnka – komtesa a vikomtka – vikomtesa). V případě vikomtky a vikomtesy zůstává význam stejný.