Zajímavé dotazy

1 …11 12 13

 

sparingpartner

Dotaz:
Pomůžete se slovem „sparing partner“? Každý, kdo sportuje, ví, o co jde.

 

Odpověď:
Nový akademický slovník cizích slov uvádí sparing s významem ‚tréninkový boj se soupeřem‘ i  sparingpartner (psáno dohromady) s významem ‚soupeř pro tréninkové utkání‘. Zařazením do uvedeného slovníku jsou tedy obě slova považována už za slova české slovní zásoby přejatá z  angličtiny. Vyslovujeme /sparing/, tedy podle psané podoby, nikoli podle výslovnosti v angličtině.
Jednoslovné české ekvivalenty pro sparing ani pro sparingpartner nemáme. Zdá se, že slovo sparingpartner proniklo nejen do sportovní češtiny, ale do sportovního vyjadřování mnoha dalších jazyků, aniž by se překládalo (můžeme se o tom přesvědčit např. nahlédnutím do internetových vyhledávačů), a nabývá tak mezinárodního (a tím obecně srozumitelného) statusu.

v chrámu, nebo v chrámě?

Dotaz:
Ráda bych se zeptala na skloňování podstatných jmen „koncert“ a „chrám“. Zvláště mě zajímá 6. pád. Je možné, že existují dvě možnosti – koncertu/koncertě a chrámu/chrámě?

 

Odpověď:
Slova koncert i  chrám se skloňují podle vzoru hrad, u  kterého máme možnost v 6. pádě užít koncovek -u a  -ě. U substantiv, která mají v daném kontextu abstraktní význam, bývá koncovka -u, například při výkladu teorie, při průjezdu kolony městem – oproti tomu v konkrétním významu se častěji vyskytuje -ě: ve výkladě obchodu, v temném průjezdě.
Při rozhodování, zda užít tvar hradu, koncertu či hradě, koncertě apod., hraje roli i to, o jaký význam 6. pádu se jedná. Jde-li o  význam objektový, je na místě koncovka -u (např. mluvili jsme o hradu, o koncertu). V případě významu příslovečného místního, dáváme přednost koncovce -ě (potkali jsme se na hradě, na koncertě).
Ačkoliv pro slovo chrám platí to samé pravidlo, je přece jenom něčím výjimečné: snad pod vlivem spojení v chrámu Páně se v něm mnohem častěji užívá koncovka -u i ve významu místním (podle Českého národního korpusu je poměr koncovek 259 : 67 ve prospěch -u).

fakta – fakty

Dotaz:
Ráda bych věděla, jaký je správný tvar množného čísla slova „fakt“. Citem mi sedí „fakta“, nikoliv „fakty“, ale je pak možné užít ve stejném textu jednotné číslo „fakt“ a nemuset v zájmu jednotnosti použít knižní „faktum“?

 

Odpověď:
Systémově bychom slovo fakt měli skloňovat podle vzoru „hrad“, v množném čísle by tak bylo: 1. p. fakty, 2. p. faktů, 3. p. faktům, 4. p. fakty, 6. p. faktech, 7. p. fakty. Problém je, že s tímto skloňováním v množném čísle konkuruje skloňování varianty faktum, která má podoby podle vzoru „město“: 1. p. fakta, 2. p. fakt, 3. p. faktům, 4. p. fakta, 6. p. faktech, 7. p. fakty. Problematické tvary tak jsou v  pádech, kde mají jednotlivá paradigmata rozdílné koncovky – v 1., 2. a 4. pádě množného čísla.
Zajímavé je podívat se na úzus jednotlivých podob. V prvním a čtvrtém pádě podle výskytů na internetu převažuje podoba fakta (např. spojení jasná fakta vítězí nad spojením jasné fakty v  poměru 1860 : 259; spojení důležitá fakta nad spojením důležité fakty v poměru 12 800 : 87; spojení nezvratná fakta nad spojením nezvratné fakty v poměru 501 : 21). V pádě druhém naopak vítězí podoba faktů (např. jasných faktů vede nad jasných fakt v poměru 384 : 65; důležitých faktů nad důležitých fakt v poměru 879 : 114; nezvratných faktů nad nezvratných fakt v poměru 60 : 9).
Kromě tvarů množného čísla si konkurují ještě podoby jednotného čísla, konkrétně 1. a 4. pádu (fakt x faktum) a pádu 2. (faktu x fakta). V pádě prvním a čtvrtém zcela jasně převažuje podoba fakt (např. spojení důležitý fakt vede nad důležité faktum v poměru 14 900 : 15). V pádě druhém podoba faktu (např. důležitého faktu vede nad důležitého fakta v poměru 177 : 33; spojení zásadního faktu dokonce variantu podle vzoru „město“ zcela postrádá – poměr je 558 : 0).
Shrneme-li tyto poznatky, můžeme říci, že ve vývoji češtiny nastalo vlivem totožného významu sbližování původně formálně samostatných paradigmat fakt a  faktum, které vyústilo prakticky v jejich splynutí. Dnešní paradigma slova fakt je takovéto:
jednotné číslo – 1. p. fakt (knižně též faktum), 2. p. faktu (knižně též fakta), 3. p. faktu, 4. p. fakt (knižně též faktum), 6. p. faktu, 7. p. faktem;
množné číslo – 1. p. fakta (zřídka též fakty), 2. p. faktů (knižně též fakt), 3. p. faktům, 4. p. fakta (zřídka též fakty), 6. p. faktech, 7. p. fakty.
Stylovou platnost jsme k jednotlivým podobám přiřadili v  souladu s pravděpodobným vývojem slov – nejprve existovala pouze varianta faktum, posléze vznikla varianta fakt, která začala původní variantu vytlačovat z neutrální pozice do pozice knižní. V případě prvního a čtvrtého pádu nebyly varianty podle vzoru „město“ vytlačeny a ponechaly si neutrální postavení.

gramatický rod a kategorie shody

Dotaz:
Kdy vznikl rozdíl mezi přirozeným a mluvnickým rodem? (Tehdy vznikla zřejmě i shoda podmětu s přísudkem?) Má i jiný význam než pro shodu podmětu a přísudku?

 

Odpověď:
Gramatický rod je kategorie, která je součástí systému většiny známých jazyků (nejen češtiny), nemůžeme tedy říci, že by někdy v jeho průběhu vznikla. U jmen pojmenovávajících osoby či zvířata apod. se shoduje s rodem přirozeným. Pouze u jmen, která žádný přirozený rod vycházející z jejich významu nemají, tedy u věcí, abstraktních názvů apod., gramatický rod s významovou složkou slova nesouvisí a je dán tradicí. Důvod pro určení rodu u konkrétních slov už dnes těžko stanovíme, navíc se v různých jazycích liší, např. česky ta kniha – německy das Buch (to) – francouzsky le livre (ten). Často hraje roli zakončení. V češtině je např. koncové -a zpravidla (nikoli ovšem bezvýjimečně) signálem pro ženský rod, protože jsou tak zakončena substantiva ženského rodu, souhláska obvykle znamená mužský rod, -o zase střední.
Z gramatického hlediska je rod důležitý nejen pro shodu např. s přídavným jménem, se slovesem apod., ale u flektivních jazyků, jako je čeština, také pro skloňování substantiv a jejich tvary v jednotlivých pádech, protože na základě určení gramatického rodu zařazujeme substantivum k jednotlivým vzorům a podle nich je skloňujeme. Je však důležité uvědomit si, že existence kategorie rodu není způsobena potřebou řešení gramatické a pravopisné shody, není důsledkem potřeby skloňovat substantiva a ani není dána rozhodnutím jazykovědců. Je to gramatická kategorie daná podstatou jazykového systému. Důkazem toho je fakt, že se vyskytuje i v jazycích neflektivních, ve kterých se slova neskloňují (např. francouzština).


demisólista

Dotaz:
Co znamená slovo demisólista?

 

Odpověď:
Demisólista je sólista s povinností sboru. Ztvárňuje převážně malé sólové role a k tomu má povinnost účinkovat ve sboru. Jde o termín používaný výhradně v baletní / taneční terminologii.


neutralizace záporu

Dotaz:
Chtěla bych se zeptat, zda je nutné použít dvojí zápor v případech jako „nedokázal se vyhnout tomu, aby ho odvlekli pryč“. Mělo by být sloveso „odvléct“ také v záporu? Domnívám se, že ne, ale nedokážu to zdůvodnit - byla bych vám vděčná za vysvětlení i případný odkaz na odbornou literaturu.

 

Odpověď:
Problematika záporu ve vedlejších větách je v české syntaxi dosti zajímavá a poměrně komplikovaná. Ne vždy jde při jejím uplatnění aplikovat zásady formální logiky. V jazyce často bez problémů funguje i struktura, která je z přísně formálního hlediska v podstatě nelogická, a přesto ji nehodnotíme z hlediska jazykového jako chybnou (právě proto, že je v praktickém jazyce funkční). Mluvnice se v této souvislosti zmiňují o slovesech bránění a obav, po nichž by ve vedlejší větě mělo následovat kladné sloveso (např. Bránila mu, aby odešel.). Příruční mluvnice češtiny doporučuje ve větách s výrazem bránění ověřit správnost formulace náhradou věty výrazem nevětným: Bránila mu, aby odešel = bránila mu odejít. Logická je tedy formulace kladná. Přesto se můžeme setkat i  s formulací zápornou (Bránila mu, aby neodešel). Zápor se sem patrně dostal analogií s rozkazem Nechoď tam (mluvčí si přeje, aby adresát něco nevykonal, proto ten zápor) a ani tuto formulaci nehodnotíme jako chybnou. V těchto případech není nutné postupovat přísně logicky a doplňovat pouze kladné sloveso, přestože logicky do věty patří. Srozumitelnost a funkčnost věty i při takovéto elipse ohrožena nebývá. Odborně tomuto procesu říkáme neutralizace záporu (nebo psychologický zápor), tj. ve vedlejší větě po těchto slovesech může následovat jak sloveso kladné, tak negované prefixem ne-, aniž by se větný význam změnil.

Váš příklad bychom do této kategorie mohli zařadit také, je ovšem specifický tím, že v hlavní větě není sloveso s významem bránění či obav, ale s významem pouze podobným (mohli bychom nahradit sloveso vyhnout se slovesem ubránit se (Nedokázal se ubránit, aby ho (ne)odvlekli). Přestože kodifikační příručky se o  neutralizaci negace v souvislosti s jinými slovesy než s významem bránění a  obav nezmiňují, domníváme se, že bychom sem Váš příklad měli rovněž zařadit, protože charakteristice tohoto jevu zde může být uplatněna. Z přísně logického hlediska bychom měli použít ve vedlejší větě kladné sloveso (pomoci si můžeme náhradou větným členem: Nedokázal se vyhnout tomu, aby ho odvlekli = nedokázal se vyhnout odvlečení). Ale z výše uvedených důvodů nelze jako nesprávné hodnotit ani sloveso v záporném tvaru, protože z  hlediska adresáta je věta funkční a srozumitelná i se slovesem v záporném tvaru (Nedokázal se vyhnout tomu, aby ho neodvlekli.).
Pokud si přejete poučit se o  českém záporu více, doporučujeme některou z dostupných mluvnic a syntaktických příruček (Příruční mluvnice češtiny, akademická Mluvnice češtiny 3, Skladba češtiny autorů Grepla a Karlíka) nebo odbornější publikace jako např. Negace a presupozice ve významové stavbě věty od Evy Hajičové.

boss

Dotaz:
Vážení, mám dotaz. V dnešních novinách Dnes je velký nadpis: „Zatkli fotbalového bossa Starku“. Teď mám problém se slovem „bossa“. Je to správně? Mně příjde, že by mělo být zatkli bosse. Děkuji za objasnění.

 
Odpověď:
Titulek je v pořádku, přestože je tvar bossa možná pro mnohé uživatele překvapivý. Nový akademický slovník cizích slov (Academia 2005) u podstatného jména boss uvádí skloňování podle vzoru „pán“ (bossa) i „muž“ (bosse), ale starší vydání tohoto slovníku (Akademický slovník cizích slov, Academia 1995, 2001) má u výrazu boss jen tvrdé skloňování – 2. pád bossa.
Přechod k měkkému vzoru je dán uživatelským územ, v praxi je podoba bosse četnější (přestože bychom ji před několika lety v souladu s dřívějším vydáním slovníku hodnotili jako chybnou). Působí zde analogie s vlastními jmény zakončenými na -s, která se v dnešní češtině skloňují převážně podle vzoru „muž“, původně však podle vzoru „pán“; proto ve starších textech vídáme ve 2. pádě tvary Aloisa, Felixa apod., v současných textech jen Aloise, Felixe, Karase, Hlinomaze apod.

pantofle

Dotaz:
Prosila bych o Vaše stanovisko ohledně slova pantofle. Slovník připouští pouze mužský rod. Jak mám skloňovat 2. a 3. pád množného čísla?

 
Odpověď:
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost doporučuje skloňování podle vzoru „stroj“, příslušné tvary 2. a  3. pádu mn. č. by tedy byly: pantoflů, pantoflům. Tyto tvary se však v úzu vyskytují minimálně či vůbec, převládají zde tvary ženského rodu na -í a  -ím. Jak ve vědecky relevantních zdrojích, jako je např. Český národní korpus, tak i  v obecněji zaměřených zdrojích, jako jsou internetové vyhledávače, najdeme výrazně menšinové, či dokonce mizivé zastoupení 2. p. na -ů a 3. p. na -ům. Tvary na -í, -ím jsou v přesvědčivé převaze, tvary podle ženských typů nejsou řídké ani v jednotném čísle, ačkoli se slovo pantofel užívá převážně pro pojmenování souboru jednotlivin a má v  úzu celkově převahu plurálových tvarů. Mluvíme-li o  pantoflech/pantoflích jako o jednotlivině, bývá to obvykle ve specifických případech typu zabil škvora pantoflem/pantoflí, házet pantoflem/pantoflí (lidový obyčej) apod. Je pravděpodobné, že právě převaha plurálových tvarů stojí za příklonem k ženskému skloňovacímu typu, srov. podobná „souborová“ jména jako fazole, berle či pomnožné housle apod.
Doporučujeme tedy zvažovat užití tvarů podle typu textu. V textech s vyššími kulturními a  společenskými ambicemi, v nichž se vyžaduje přísná spisovnost, se uplatní slovníkem doporučené tvary podle vzoru „stroj“. V ostatních typech textů lze užít tvary mužského i ženského rodu. Je zřejmé, že tvary ženského rodu nebudou většinou mluvčích považovány za pokleslé, nekultivované či nenoremní.

holocaust/holokaust

Dotaz:
Prosím Vás o Váš názor na přepis slova holocaust - je lépe s c nebo k (holokaust) a proč?

 

Odpověď:
Slovo holoc/kaust pochází z řeckého holokaútoma, z holós ‚celý, úplný‘ a kaíó ‚spaluji‘. Z řečtiny do latiny bylo přejato jako holocaustum zápalná oběť, odtud do angličtiny, kde holocaust je naprosté zničení, masakr. Při přejímání do češtiny závisí pravopis na stupni počeštění slova. Je obvyklé, že slova, která mají v anglickém pravopise c, které čteme jako k, se při zdomácnění v českém prostředí podřídí pravopisným zákonitostem českého jazyka a začne se v nich uplatňovat pravopis fonetický (tedy zjednodušeně: píšeme, co slyšíme), a proto se začne objevovat k namísto původního c. To by hovořilo pro holokaust - je to slovo dostatečně zdomácnělé, lze ho tedy počeštit. Výhodou této pravopisné podoby může být i to, že odkazuje k původnímu řeckému slovu holokaútoma. Nepočeštěná podoba se pravděpodobně užívá proto, že odkazuje k mezinárodnímu úzu a možná také z tradičních důvodů - je to grafická podoba, na kterou si již oko čtenáře zvyklo.


odrůdy a plemena

Dotaz:
Prosím Vás, s jakým počátečním písmenem psát názvy odrůd vinné révy? V NASCS (2005) čtu v hesle portugal: „modrý portugal“, v PČP (akademické vyd., dotisk 2003) zase v Psaní velkých písmen (5. Jména některých výrobků, plodů a rostlin): „víno Dívčí hrozen“. A jak napsat plemena, jako např. „plemeno a/Angus“, „plemeno ch/Charolais“?

Odpověď:
Tuto problematiku jsme konzultovali s odborníky botaniky i  zoology. Podstata problému je v tom, že vyšlechtěná plemena se za značku nepovažují, vyšlechtěné odrůdy rostlin ano. Vyšlechtěné odrůdy rostlin (tedy i  vín) proto na rozdíl od vyšlechtěných plemen píšeme s velkým počátečním písmenem (hruška Pařížanka, jablko Průsvitné letní – ovce valaška, kůň arab).
Velké písmeno píšeme, pokud máme na mysli odrůdy vín. Máme-li však na mysli nápoje z nich vyrobené, píšeme je stejně jako např. názvy sýrů, aut, pracích prášků atd., tj. v závislosti na kontextu. Podrobněji drobnost I. Svobodové: Melino, valaška a  jiná plemena (Naše řeč 86, 2003, s. 53–55).

mrcasit se, zevlovat

Dotaz:
Nedávno jsme vedli s kolegy debatu na téma významu slova „mrcasit se“. Hledali jsme různě po internetu a našli jsme významy jako: 1. konat blíže neurčené pohyby; 2. slangový výraz pro létání ve slabých podmínkách těsně nad svahem; 3. létat nízko nad zemí ve velmi slabém svahovém proudění; 4. létat ve velmi slabé termice apod.
Do té doby jsme to slovo vnímali, teda alespoň já, jako např. „zdržovat se nějak“, např. z důvodu vykonávání nelibých, ale nutných činností.
Můžete nám prosím objasnit skutečný význam tohoto slova, případně jeho původ a použití? Může se například použít se 7. pádem jako „mrcasit se s“? A může se např. „mrcasit“ neživý předmět, např. vlak?
A bylo by možné zmínit se ještě o slově „zevlovat“? Někteří kolegové ho chápou jako synonymum k mrcasit se, ale já si spíše myslím, že je to více pasivní činnost, která spíše znamená vulgárně řečeno „čumět a nic nedělat“.

 
Odpověď:
Předně je třeba říci, že se významy slov neřídí slovníkovými definicemi, ale je to přesně naopak – slovník se pouze snaží zachytit reálný úzus. Pokud jste tedy vnímali slovo v nějakém významu a tento význam ve slovníku (či v jiných analogických zdrojích) zachycen není, nemusí to být chyba Vaše, ale spíše nedokonalost slovníku.
Pokud nám jde o použitelnost slova, musíme se v prvé řadě zabývat srozumitelností výrazu, která úzce souvisí s výrazovou frekvencí. Pokud tedy je výraz v určitém významu frekventovaný, není důvod ho v daném významu nepoužít (samozřejmě s přihlédnutím k dalším faktorům – zejména stylistickým). Frekvenci výskytů nám velice dobře prokáží internetové vyhledávače, např. Google či Morfeo. Ve významu, který uvádíte (tedy ‚zdržovat se‘ – případně ‚loudat se‘ atp.), se slovo vyskytuje poměrně běžně, domníváme se proto, že se v určitých kontextech může mrcasit i vlak, stejně tak jako se můžeme mrcasit s  něčím (třeba s domácím úkolem).
Slovo zevlovat označuje – alespoň podle internetových dokladů – přesně to, co píšete, tedy určitou pasivní činnost. Ostatně je v tomto smyslu definuje i Slovník spisovné češtiny: ‚ nečinně, ale zvědavě přihlížet nebo někde postávat, okounět, lelkovat‘.

mýto, mýtné

Dotaz:
S kolegy jsme narazili jsme na menší problém: mýto/mýtné. Ovšem jak nazveme systém elektronického mýtného/mýta? A do jaké míry jsou to synonyma? Jaká je jejich etymologie? Lze vnímat analogii s kolejným/mýtným? A jak je používat ve větě jako např. „platit elektronické mýto“, nebo „platit za elektronické mýto“?

 

Odpověď:
Slovo mýto je označení poplatku vybíraného za používání cest nebo místo, kde se tento poplatek vybírá. Ve staré češtině se tímto slovem označovala i mzda, odměna. Toto slovo vzniklo pravděpodobně ze starohornoněmeckého muta (clo), které bylo přejato z gótského mota, vytvořeného od mitan (měřit). Původně tedy označovalo „vyměřený poplatek“.
Příruční slovník jazyka českého z 30. let 20. století uvádí u slova mýtné výklad ‚poplatek vybíraný za užívání silnic a mostů‘. Rovněž Slovník spisovného jazyka českého, který vznikal v průběhu 60. let, uvádí mýtné = ‚mýtní poplatek, mýto‘. V češtině se slovo mýtné užívá již dlouho a v současné době i velmi často. Způsob, jakým je slovo utvořeno, je v dnešní češtině obvyklý a produktivní (vedle slova mýtné máme i např. školné, spropitné, poštovné, lektorné, kolejné). Přestože lze považovat mýto a mýtné za synonyma, doporučovali bychom spíše platit elektronické mýto (nikoli za mýto, protože za poplatek se už neplatí).


1 …11 12 13