Zajímavé dotazy

 

Odpověď:

Vaši otázku by stejně tak bylo možné otočit a ptát se: „Proč se píše ženatý muž, když je žena vdaná?“ Problém je v tom, že tato pojmenování patří mezi nejstarší českou slovní zásobu a jako taková reflektují společenské stavy v dobách hluboce feudálních. Žena se vdává, protože se vlastně „vy-dává“, tj. otec ji věnuje muži. Muž se naopak žení, protože vlastně ženu dostává, „o-žení“ se. Dnešní společenská situace je o hodně jiná , původní významová motivace slov se do značné míry setřela, ale samotná slova zůstávají.

 

Odpověď:

Toto slovo obsahuje příručka Nová slova v češtině - slovník neologizmů prozatím jen v původní podobě managering a uvádí, že se občas objevuje i v počeštěné podobě manažerink. Jde ovšem o slovník výskytový, nikoli normativní, protože u nově pronikajících slov většinou ani nelze mluvit o správnosti, či nesprávnosti, ale spíše o různé míře počeštění. A to je právě případ, slova, na které se ptáte.
Podstatné jméno manažer je už zcela počeštěné (i výslovnost je odlišná od angličtiny: nečteme [menedžr], ale [manažer]), a patrně proto se tato pravopisná podoba dostala i do slova odvozeného. Uživatelé však samotné slovo zakončené na -ing jako zcela počeštěné nevnímají. Pravopis tohoto typu přejatých anglických slov není totiž přímočarý. Neznamená to, že každé -ing po přejetí do češtiny automaticky směřuje k počeštěnému -ink. Podle analýzy jazykového korpusu se zdá, že -ink se prosazuje především u vrstvy slov, která se do češtiny dostala ještě před rokem 1989 nebo krátce potom (trénink, smokink, dispečink apod.), u některých jsou dublety (puding i pudink, briefing i brífink).
V současné době tendence po počešťování u těchto forem upadá. To se ukazuje i na příkladu slova managering: Na internetovém vyhledávači Morfeo jsme nalezli pro podobu manažering 86 výskytů, pro podobu manažerink pouze 2 výskyty a pro původní podobu managering 219 výskytů. Zatím se tedy zdá, že v úzu k počeštění opravdu dochází, a proto bychom se z výše uvedených důvodů nebránili ani podobě původní (managering), ani částečně počeštěné (manažering), která se nám jeví jako progresivnější, mimo jiné i díky už zmíněné výslovnosti [manažerink], nikoli [menedžering]. Zcela počeštěná podoba manažerink se zjevně v úzu neujala a i my bychom dali raději přednost podobám managering i manažering.

 

Odpověď:

I nespisovná pojmenování příslušníků národů píšeme s velkým písmenem, a to i tehdy, jsou-li to například výrazy s hanlivým významem: Mexikán, Němčour, Talián, Rusák.

 

Odpověď:

Ve větě: „…a obdržela od každého z nich dárek“ jde o tzv. distributivní užití jednotného a množného čísla. Při takové formulaci je jasné, že od každého obdržela právě jeden dárek. Pokud užijeme množné čí lo: „…a obdržela od každého z nich dárky,“ říkáme tím, že dárků bylo od každého obdarovávajícího více. Podobně ve větě: „Žáci si přinesou vlastní sešit,“ sdělujeme, že každý žák si přinese jeden vlastní sešit. V dalších větách je pak namístě užít shodu podle smyslu a zájmena, která se vztahují k předmětu předcházející věty, dát do množného čísla: „…bez nich (tj. beze svých sešitů) by nemohli ve škole pracovat." Ve výše uvedené větě proto i Josef Škvorecký napsal správně: „…s nimiž radostně spěchala domů.“

 

Odpověď:

Je třeba lišit ledovku ve významu neterminologickém od významu přísně terminologizovaného, jak jej užívají meteorologové a jak jej slýcháme v předpovědích počasí. V zimním období se dotaz týkající se slova ledovka objevuje v jazykové poradně opakovaně, někteří tazatelé se dokonce domnívají, že jde o nové české slovo. Slovo ledovka však nové není. Uvádí ho už Příruční slovník jazyka českého (díl K–M vyšel v letech 1937–8), a to s významem ‚průhledný ledový obal na stromech nebo na drátech vedení, ledový povlak na letadle, ledový povlak, zledovatělý povrch něčeho, například cesty‘. Slovo ledovka je synonmyní se slovem ledovatka; některé slovníky dokonce uvádějí ledovatku jen s odkazem na heslo ledovka.

Význam přenesený, věc připomínající led (tvrdostí, chladem, leskem), je pravděpodobně novější: ledovky jako druh bonbónů s kakaovou nebo jinou náplní v cukrové skořápce zmiňuje teprve Slovník spisovného jazyka českého ve vydání z r. 1971.

Ledovka má (vedle již zmíněného významu přeneseného) významy dva: 1. náledí, 2. námraza, ledovatka. Ve významu náledí je tedy synonymní s tímto slovem a může znamenat ledový povlak na zemi, na vozovce. V druhém významu je synonymní se slovem námraza, znamená tedy namrzlou vrstvu ledu na předmětech při mlze a větru, tedy na letadle, na stromech apod.

Nejnovější slovník jednosvazkový – Slovník spisovné češtiny – uvádí u hesla ledovka na prvním místě právě význam náledí. Podíváme-li se však do Českého národního korpusu, uvidíme, že slovo náledí je přinejmenším desetkrát častější než ledovka. Ačkoli jde tedy – v tomto významu – o synonyma, dávají jazykoví uživatelé přednost prvnímu z nich. Rovněž slovo námraza má v současné češtině vyšší frekvenci než ledovka. Naproti tomu ledovatka je slovo velmi málo frekventované. Všechna čtyři slova jsou přitom plně spisovná.

Existuje však ještě další aspekt problému. Slova ledovka, náledí, námraza existují také jako odborné hydrometeorologické termíny a pak mají své přesné definice, na základě kterých se užívají např. při předpovědích počasí. Na webové stránce Českého hydrometeorologického ústavu jsme se již před několika lety mohli dočíst toto: 1. ledovka – souvislá, zpravidla homogenní průhledná ledová usazenina s hladkým povrchem, která se tvoří zmrznutím přechlazených kapiček mrholení nebo kapek deště na předmětech, jejichž teplota je pod 0 ˚C; 2. náledí – ledová vrstva pokrývající zemi, která vzniká, jestliže nepřechlazené dešťové kapky nebo kapky mrholení zmrznou na zemi, nebo jestli voda z roztátého sněhu znovu zmrzne; 3. námraza – tvoří se rychlým zmrznutím přechlazených kapiček mlhy nebo oblaků za spolupůsobení sublimace a to při teplotách v rozmezí od –1 do –10 ˚C.

 

Odpověď:

V případě vokalizace neslabičných předložek nelze mluvit přímo o pravidlech, ale spíše o tendencích:

1. Před slovem začínajícím samohláskou se neslabičné předložky nevokalizují. Např.: k ústavě, s ementálem, v okolí, z Asie.

2. Před slovem, které začíná stejnou souhláskou jako předložka, vokalizujeme vždy. Např.: ke kořenům, se sestrou, ve vejci, ze země. Výjimku tvoří ustálené spojení s sebou.

3. Tendence k vokalizaci je silná, pokud předložka stojí před slovem začínajícím podobnou souhláskou, tedy s před z-, ž-, š-; z před s-, š-, ž-; v před f-; k před g-. Důležitou oli zde hraje právě faktor výslovnosti. Např.: ke groši, ke gauči, ke guláši, ke Grónsku (zde je vokalizace prakticky bezvýjimečná); se zemí, se ženou, se švestkou (u tohoto typu se ve velmi malé míře vyskytují i varianty nevokalizované, hlavně tam, kde příliš nepřekáží výslovnosti - např. s žaketem); ve Finsku, ve Francii, ve fasciklu (zcela převažují podoby vokalizované); ze stromu, ze šuplete, ze železa (i zde se v případech, kdy to nepřekáží výslovnosti, v malé míře vyskytují nevokalizované podoby).

4. Předložky stojící před slovem, které začíná jinou souhláskou, se někdy vokalizují, jindy ne. Záleží tu především na složitosti (resp. vyslovitelnosti) souhláskové skupiny na začátku slova.

4.1. Před jednou souhláskou se neslabičné předložky nevokalizují. Např.: k řece, s pentličkami, v zimě, z vesnic.

4.2. Před skupinou dvou souhlásek:

4.2.1. Předložka se pravidla nevokalizuje, je-li druhou souhláskou neslabičné r (ř) nebo l. Např.: s prací, s brundibárem, s přísností, s Frantou, s klackem, z Prahy, z brodu, z kraje, z příčiny, z kláštera, v trávě, v Hradci, v křoví, v kříži, v hlavě, k bráně, k práci, k příhodě, k předpisům, k pláči. Spíše se však vokalizují neslabičné předložky před spojením souhlásek tř, sl, dř, zr, zl. Např.: ve třech, ke třem, ze třídy, se třením; ze dřeva(ale spíše k dřevěné); se slečnou, ve sluji, ke slibu, ze slamníku; se zrádcem, ke zrodu, ve zrání, ze zrady; se zlodějem, ke zlatu, ve zlatě, ze zlosti. Vyskytují se ještě další případy, kdy spíše vokalizujeme - např.: ve mlýně (ale spíše z mlýna) a  ve hře (ale spíše s hrou).

4.2.2. Spíše ve prospěch vokalizace svědčí úzus, je-li na druhém místě jiná souhláska než r (ř), l. Zvláště frekventovaná je vokalizace tam, kde druhá souhláska skupiny je stejná jako souhláska předložky - např. ve dveřích, ve svém, ke skoku.

4.3. Před skupinou tří souhlásek neslabičné předložky většinou vokalizujeme. Např.: ke středu, se vstupem, ve skladišti, ze vzpomínek.

5. Předložka k má kromě standardní vokalizované podoby ke ještě i podobu ku, která se však dochovala pouze v některých ustálených spojeních (např. ku příkladu, ku prospěchu).

Odpověď:

Slovník spisovného jazyka českého (vznikl v 6 . letech) definuje významy uvedených slov takto: katastrofální (starší tvar) – přídavné jméno ke katastrofa; mající ráz katastrofy, ke katastrofě směřující, katastrofou končící; tragický, nešťastný (k. událost, k. následky, k. porážka, k. vývoj). Katastrofický (novější tvar) – slovník jej uvádí jako řidší výraz pro katastrofální.
Jak se ukázalo v běžném úzu a jak je patrné i z hlediska slovotvorného, nejsou tyto definice zcela dostačující a je nutné je poopravit, protože rozdíl mezi těmito přídavnými jmény není pouze formální, ale i významový. Vycházíme-li ze slovotvorného hlediska, pak základní odlišnost je v tom, že slovo katastrof-ický je obecně vztahové bez emocionálního příznaku (volně definováno – mající vztah, související s katastrofou), a  katastrof-ální je přídavné jméno hodnotící. Lze to objasnit na příkladě vazby s filmem: Katastrofický film je označení žánru, jde o film, který se zabývá (nejčastěji živelní) katastrofou. Naopak katastrofální film znamená, že je film velmi špatný, jde o hodnotící kritérium. Další vazby: katastrofická teorie, vidění světa, příběh x katastrofální sucho, porážka, chyba, následky. Není vyloučeno, že se v některých kontextech mohou významy obou slov překrývat, a někdy jsou i nesprávně zaměňovány, ale uvedený základní rozdíl bychom měli při jejich užívání respektovat. Rozdílem mezi oběma přídavnými jmény se zabýval např. v časopise Naše řeč A. Stich v článku Katastrofální nebo katastrofické následky? (NŘ 52, 1969, č. 4, s. 210).

Odpověď:

Otázka původu fráze o sto šest byla řešena již v roce 1937 v časopise Naše řeč (s. 282): „ ...otiskujeme zajímavou zprávu, kterou nám o původu rčení ‚o sto šest‘ podal pan řídící učitel v. v. Ladislav Malý z Příbramě, ovšem s nutnou výhradou stran její konečné platnosti: ‚R. 1880 jsem se přel s přítelem K., že děvče, do jehož očí jsem se zadíval, nikdy nezíská. Kolega se se mnou vsadil, že do sv. Jana Nepomuckého bude ta dívka jeho. Měl na to času od 29. ledna do 15. května, tedy celých sto šest dní. To jsme si často připomínali rčením, že jde ‚o sto šest‘, a některý z kolegů je brzo zanesl do vtipů Humoristických listů. Odtud se pak rychle rozšířilo do obecného usu třebas tehdy nikdo nechápal první a vlastní význam těchto slov. Dnes je to rčení všeobecně známé.‘ Ověří-li se tato zpráva pana říd. uč. Malého, poskytne velmi řídký a vzácný příklad, jak se rčení běžné toliko jednotlivci může rozšířiti po celém území jazyka.“

Vysvětlení p. učitele Malého však stále zůstává nepotvrzenou verzí. Publikace S. Kovářové Proč se říká 222x (Alda, 2000) nabízí další možné vysvětlení: „Podle jiného názoru však toto rčení vzniklo z výrazu ‚být s to‘ (= moci) a došlo k tomu následovně: říkávalo se totiž ‚pijme pivo, kdo s to jest‘, což prý někdo žertem pozměnil tak, aby zůstal zachován rým, na ‚pijme pivo o sto šest‘.“

Obecně je u většiny frazémů velmi těžké dohledat způsob, jakým vznikly, jelikož se jedná o přenesená pojmenování. Spojení o sto šest mohlo být zvoleno z rytmických a zvukomalebných důvodů, nepopíráme ale, že zde mohla být ve hře jiná, např. významová hlediska.

 

Odpověď:

Sloveso slynout uvádí všechny základní české slovníky (Slovník spisovné češtiny, Slovník spisovného jazyka českého i Příruční slovník jazyka českého), slovo je rovněž uvedeno v Pravidlech českého pravopisu (jako jedno z vyjmenovaných slov). Na druhou stran je tento výraz už v Příručním slovníku (vycházel v l tech 1935–1957) označen jako „knižní“, v nejnovější Slovníku spisovné češtiny je už hodnocen jako „zastaralý“. Frekvence tohoto výrazu v současné češtině je poměrně nízká. Odvozenina slynulý není ve slovnících zachycena, žádné výskyty tohoto přídavného jména jsme nenalezli ani v Českém národním korpusu, ani na internetu. Nelze z toho přímo soudit, že by slovo „ neexistovalo“, je však zřejmé, že je zcela periferní. V rámci výuky vyjmenovaných slov bychom tak doporučovali zůstat pouze u slovesa slynout.

Vyjmenovaná slova po f se standardně nepoužívají, protože po f se y píše pouze v (některých) slovech cizího původu. Jde však o to, položit si otázku, k čemu vlastně memorování vyjmenovaných slov slouží. Pokud přijmeme myšlenku, že jde primárně o to, aby školáci nedělali při psaní chyby, je vcelku vhodné vyjmenovaná slova po f (ale třeba i po c) zavést, respektive na ně alespoň upozornit. Ostatně, setká se běžný český mluvčí častěji se slovy jako fyzika, motocykl, cynik (která ve vyjmenovaných slovech nejsou), anebo spíše se slovy jako vyza, slynout, pýří (která součástí vyjmenovaných slov jsou)?

 

Odpověď:

Řadová číslovka od základní číslovky miliarda je skutečně miliardtý.

 

Odpověď:

Zjistit rod přejatých cizích slov bývá obtížné. Pokud jsou totiž nesklonná, musíme se při stanovování rodu opírat o shodné tvary řízených větných členů (především o shodné přívlastky). V případě cash flow s Vámi souhlasíme v tom, že se ženský rod příliš neužívá. Kromě rodu mužského je však vcelku častý i rod střední. To je navíc komplikováno tím, že mužský a střední rod odlišíme pomocí přívlastku pouze v některých pádech – mluvíme-li třeba o očekávaném cash flow, přicházejí v úvahu rody oba. Pak by nám mohlo pomoci např. vztažné zájmeno (cash flow, který/které…) nebo přísudek (cash flow byl/bylo…).
Na rozdíl od NASCS doporučujeme slovo cash flow používat v mužském nebo středním rodě nebo ho nahradit českými ekvivalenty peněžní tok, finanční tok.

 

Odpověď:

Je třeba říci, že české slovníky stylové příznaky dostatečně neřeší. Zřejmě z toho důvodu, že jde o problematiku velmi složitou a metodologicky obtížně zpracovatelnou. Je zřejmé, že slovo huhlat není vhodné používat například v oficiálním projevu (např. v novoročním projevu prezidenta by jistě působilo zvláštně, poutalo by na sebe pozornost). Z toho vyplývá, že nejde o slovo stylově zcela neutrální (a už vůbec ne stylově vyšší). Slovo je naopak velmi běžné v neformálních a spíše neveřejných projevech, proto by se nabízelo chápat ho jako „ obecně české“, nebo jako „hovorové“ (tj. spisovné, ale stylově nižší). Tato hranice je však velmi neostrá. Důležité však není ani tak to, jakou nálepku sloveso má, ale spíše to, v jakých komunikačních situacích je náležité (adekvátní, přípustné).

 

Odpověď:

Chatka už na našem trhu běžně k dostání není a pamětníků je málo. Nový akademický slovník cizích slov uvádí, že chatka souvisí s obchodní značkou z anglické podoby jména Kamčatka. Chatka tedy není jméno nějakého druhu krabů.

 

Odpověď:

Slovo Papua skloňujeme takto: 2. p. Papuy, 3. p. Papui, 4. p. Papuu, 5. p. Papuo, 6. p. Papui, 7. p. Papuou. Slovo Guinea má v některých pádech dvě možnosti skloňování: 2. p. Guineje, Guiney, 3. p. Guineji, 4. p. Guineu, 5. p. Guineo, 6. p. Guineji, 7. p. Guinejí, Guineou.

V pořádku jsou tedy tyto možnosti: 2. p. Papuy-Nové Guineje, Papuy-Nové Guiney, 3. p. Papui-Nové Guineji, 4. p. Papuu-Novou Guineu, 5. p. Papuo-Nová Guineo, 6. p. Papui-Nové Guineji, 7. p. Papuou-Novou Guinejí, Papuou-Novou Guineou.

 

Odpověď:

Předem upozorňujeme, že stránky www.pravidla.cz nemají s Ústavem pro jazyk český nic společného a Ústav za správnost údajů na těchto stránkách nemůže jakkoliv ručit. Co se týče pojmenování typu Polabí, Posázaví, Pošumaví, Povltaví, Poohří atd., jde o vlastní jména (ve školních PČP jsou uvedena v paragrafu 79 – světadíly, země, krajiny). Jinými slovy, píšeme vždy velké P.

 

Odpověď:

Pravidla českého pravopisu uvádějí pouze podobu nablízko jako příslovečnou spřežku. Problém je, že ve Vámi uvedeném spojení nejde o příslovce, ale o spojení předložky a podstatného jména (větněčlensky jde o přívlastek neshodný) - jde o produktivní typ, kromě brýlí na blízko a  brýlí na dálku můžeme mít i  brýle na čtení, brýle na potápění, brýle na kolo atd. Z toho důvodu doporučujeme výraz na blízko v tomto případě psát jednoznačně s mezerou.

 

Odpověď:

Běžné výkladové slovníky slovo stresemann neuvádějí a málokdo ví, co toto slovo znamená. Od tazatele jazykové poradny jsme se dozvěděli, že stresemann je název obleku; je to dvouřadové sako, k tomu šedá vesta a pruhované šedočerné kalhoty. Tento typ obleku se nosil před válkou a název dostal podle významného německého politika a státníka první čtvrtiny dvacátého století ustava Stresemanna.

Slovo se skloňuje podle mužského neživotného tvrdého vzoru a píše se s malým písmenem, stejně jako se s malým písmenem píše kabát hubertus (nazvaný podle patrona myslivců svatého Huberta), brýle lennonky (podle Johna Lennona) či třeba kdysi hojně rozšířený plášť zelené barvy z nepromokavé látky a vojenského střihu montgomerák (podle anglického maršála Montgomeryho) nebo dámská kabelka v podobě váčku pompadurka (podle francouzské markýzy de Pompadour). Ptá-li se ve filmu jedna postava druhé „A nenosíte stresemann?“, je pádový tvar slova i jeho pravopis v pořádku.

 

Odpověď:

Je zřejmé, že uvedená věta je vytržena z širšího kontextu, který by mohl mít na řešení interpunkce vliv. Nepochybně jde o vypuštění přísudkové části věty, což je možné právě jen v případech, kdy tato část je zřejmá z kontextu, např. Zachránili se všichni. Každý [se zachránil], jak uměl. Uvedená rekonstrukce hlavní věty napovídá, že pokud bycho uplatnili skladební hledisko, bylo by namístě psát před jak čárku. Skladební hledisko však není jediným kritériem pro řešení interpunkce. Dojde-li totiž k vypuštění části věty, zbylé výrazy mají tendenci zařadit se do stavby vyššího větného celku těsněji, což se mimo jiné projevuje i tím, že v mluvené řeči nejsou od ostatních výrazů intonačně odděleny, srov. Přišel bych, ale nevím kdy [bych přišel] a  Přišel bych, ale nevím, kdy by se ti to nejlépe hodilo. Podobné případy, kdy vypuštěna je část vedlejší věty, jsou navíc v příručkách popsány a v psaní čárky je zde pisateli ponechána možnost volby.

Domníváme, že vypuštění části hlavní věty má pro interpunkci stejné důsle ky, a proto bychom tolerovali obě řešení. Za základní bychom však považovali spíše psaní s čárkou, zájmenné příslovce jak zde jednoznačně naznačuje platnost vedlejší věty, přítomnost zájmena ji také posiluje (srov. Odměnu dostal každý, kdo se zúčastnil). Psaní bez čárky má tu výhodu, že nepřetěžuje málo rozvitý celek interpunkcí. Psaní s čárkou může mít ještě jednu funkci např. v beletrii může čárka naznačovat, že za každý by měla nastat (dramatická) odmlka.

Odpověď:

Slovo pažnoutvej se dohledat nepodařilo.

V dostupné literatuře (a to pouze v Česko-německém Kottově slovníku z r. 1880) jsme našli přídavné jméno pažloutný a podstatné jméno pažluta jako regionální výraz pro člověka "v jídle vybíračného" s dokladem. To je kus kluka pažloutnýho, jen se v tom jídle povrtá a dosť.

 

V jazykových příručkách byste odpověď hledal marně, syntaktické chování číslovek s destinami nebylo dosud podrobně popsáno. Syntaktickou analýzou číslovkových výrazů však snad lze dospět k určitému řešení, avšak nikoli striktnímu a jednoznačnému. Pojímáme jej v bodech seřazených podle předpokládaného stupně přijatelnosti.

Ze syntaktického hlediska má číslovkový výraz s desetinným číslem tři hlavní syntaktické „uzly“: první číslovku v pořadí, číslovku označující desetinné číslo (popř. též ve spojení se samotným slovem desetina) a označení počítaného předmětu: po třech celých čtyřech (desetinách) kilometru. Právě plné vyjádření i se slovem desetina je při rozboru přijatelnosti „čtení“ číslovkového výrazu nejvýhodnějším východiskem, protože každý z uzlů má explicitně vyjádřen svůj řídídí člen a syntaktické vztahy jsou tedy snadno odvoditelné: tvary všech zastoupených číslovek jsou totiž řízeny předložkou po stejně tak výraz desetinách, tvar počítaného předmětu je pak udělen právě podstatným jménem desetina (+ 2. pád). Zvláštním, případem je číslovka 1, jejíž rod může být dán rodem počítaného předmětu: po jednom celém (kilometr). Zcela vyloučen však není ani ženský rod, který má právě číslovka 1 takříkajíc „vnitřně daný“, neboť se chápe jako „jednotka“ (srov. 2. díl akademické Mluvnice češtiny): po jedné celé jedné desetině kilometru. Pokud se tedy chcete jednoznačně vyhnout potížím, užívejte plná vyjádření. Snadno tím vyřešíte všechny zaslané případy:po jednom celém dvou desetinách kilometru, po jednom celém jedné desetině kilometru apod.

Při vypuštění slova desetina se syntaktické vztahy v číslovkovém výrazu změní, řídící člen (desetin) pro tvar počítaného předmětu (kilometru) není ve větě přítomen, což vede k nutnosti řídit tvar počítaného předmětu podle předložky po (tj. kilometru/kilometrech), nejistota však panuje v užití jednotného nebo množného čísla počítaného předmětu: je lépe po dvou celých dvou kilometru, nebo po dvou celých dvou kilometrech? Pomozme si vyššími číslovkami. Asi spíše řekneme po dvou celých třiceti pěti kilometrech, než po … třiceti pěti kilometru. Toto řešení nám patrně zní přirozeněji kvůli linearitě sdělení, pro řízení tvaru posledního podstatného jména je jednak výhodné užít člen bezprostředně předcházející, nikoli o dva uzly vzdálenou předložku jednak nám snad právě kvůli linearitě spojení vyšší číslovky než 1 a množného čísla u jména počítaného předmětu zní logičtěji. Tvar jednotného či množného čísla podstatného jména kilometr řízený bezprostředně předcházející číslovkou tedy považujeme za druhé nejvýhodnější: po jednom celém dvou kilometrech; po třiceti pěti celých jedné míli, po jednom celém jednom kilometru, po třiceti pěti celých dvaceti osmi kilometrech atp.

Ještě se okrajově zmiňme o jedné eventualitě, se kterou v dotazu nepočítáte. Vyjdeme-li důsledně z toho, že podle současných mluvnic lze ponechat část číslovkového výrazu nebo i celý výraz nesklonný, můžeme teoreticky připustit i širokou škálu řešení typu: po jedna celá jedna kilometru / po jedné celé jedna kilometru / *po jedna celá jedné kilometru nebo po třicet pět celých jedna kilometru / *po třiceti pěti celých jedné kilometru / *po třiceti pět celých jedna kilometru / *po třiceti pěti celých jedné kilometru atp. Je však zřejmé, že nelze předpokládat libovolnou variabilitu – těžko přijatelná řešení jsou označena hvězdičkou. Domníváme se však, že únosnost částečné nesklonnosti je těžko předvídatelná. Vyjádřením typu odbočte po jedna celá jedna kilometru či odbočte po třicet pět celých jedna kilometru bychom se raději vyhnuli.

Závěrem si dovolujeme podotknout, že obtížím se skloňováním číslovek s desetinnými čísly se lze vyhnout i volbou jiného způsobu udání vzdálenosti, např. odbočte po (ujetí) vzdálenosti tři celé čtyři (desetiny) kilometru nebo odbočte po dvou kilometrech a čtyřech stech metrech apod.