osudí
Dotaz:
Rád bych se zeptal, co znamená slovo osudí.
Odpověď:
Význam slova
osudí se v průběhu desetiletí poněkud proměnil. Jednosvazkový
Slovník spisovné češtiny (2003) zachycuje pouze význam ‚zařízení (zpravidla uzavřený
otáčivý buben) k losování‘ (např.
vytáhnout z osudí čísla sportky).
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971) uvádí dva významy: 1. ‚uzavřený otáčivý
buben, do něhož jsou při tahu uložena čísla vydaných losů ap.‘ (vytáhl z osudí šťastný los); 2. ‚schránka na hlasovací lístky; urna‘ (volební osudí je připraveno).
Příruční slovník jazyka českého (1935–1957) říká, že osudí je ‚nádoba nebo schránka na
hlasovací lístky, losy‘ apod., ‚urna‘ (Bodejž v den volební není jediného obyvatele města tohoto, kdo by nešel k volebnímu
osudí s lístkem, na němž by nebylo jméno Václava Šarocha). Zřídka se slovo užívalo
i ve významu ‚popelnice, urna‘ (Stálo na oltáři osudí čili popelní nádoba); v archeologii ‚vůbec větší nádoba‘ (Když Mohamed vstoupil do brány, bylo mu podáno troje osudí, z nichž jedno obsahovalo víno,
druhé mléko a třetí med).
probíhat
Dotaz:
Během studií nám kdysi kdosi vtloukal do hlavy, že se nesmí používat slovní spojení v průběhu akce a akce probíhala atd., protože probíhat je možné jen cílovou páskou nebo dveřmi. Ale žádné další odůvodnění k tomu neznám.
Odpověď:
Názor, že se nesmí říkat
akce probíhala,
v průběhu akce, je opravdu pozoruhodný, není však správný. Nahlédnutím do běžně dostupného
Slovníku spisovné češtiny zjistíme, že podstatné jméno
průběh má význam: 1. ‚časový postup nějakého děje nebo události‘ (dramatický průběh zápasu); 2. ‚způsob vedení‘ (průběh trati, průběh křivky).
Význam ‚časový postup, časové plynutí, úsek‘ shodně uvádějí i
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971) a
Příruční slovník jazyka českého (1935–1957). V něm můžeme číst např. tyto příklady:
Zhasl lampu a přemýšlel o průběhu tohoto večera.
Průběh volby sněmovní stal se nad očekávání velmi pohnutým.
Nejlépe bude, ponechají-li věcem průběh přirozený.
Předložka
v průběhu znamená ‚během‘ (akce uspořádaná v průběhu tohoto roku = v tomto roce;
v průběhu jednání docházelo k rozporům = za, při).
Dokonavé sloveso
proběhnout nemusí znamenat jen ‚pohyb během‘ – v tomto významu slovník nabízí
příklady:
proběhnout nepřátelskou palbou;
proběhnout kolem známého;
proběhnout trať. Vedle toho jsou zachyceny i významy ‚konat se, odehrávat se, dít se,
projít, uplynout, minout‘, např.:
utkání probíhalo v přátelském ovzduší;
vývoj probíhá ve skocích;
film proběhl bez ohlasu;
zpráva proběhla tiskem;
myšlenka mi proběhla hlavou;
vše proběhlo hladce. U nedokonavého slovesa
probíhat slovník uvádí příklad:
operace probíhá bez komplikací.
Tycho Brahe
Dotaz:
Zajímalo by mě, jak se správně skloňuje jméno Tycho (de) Brahe?
Odpověď:
Tycho Brahe (v dánštině
Tyge Brahe) nepoutá pozornost poprvé. Jménu tohoto rudolfínského hvězdáře se jazykovědci
věnovali už u příležitosti 370. výročí jeho úmrtí v roce 1972. V časopise
Naše řeč (ročník 55/1972, č. 4) vyšel příspěvek A. Sticha a M. Sedláčka s názvem
Jak se skloňuje jméno Tycho de Brahe?
Nejprve k příjmení
Brahe. Jména cizího původu zakončená ve výslovnosti i grafice na
-e s předcházející tvrdou souhláskou skloňujeme podle vzoru „pán“ nebo pomocí
zájmenných koncovek. I když u jmen známých stále převládá spíše tradiční skloňování podle
vzoru „pán“, zájmenné skloňování je dnes stále užívanější, protože je z pádových tvarů lépe
rozpoznatelná základní podoba jména:
Goethe – 2. p.
Goetha i
Goetheho,
Dante –
Danta i
Danteho,
Arne –
Arna i
Arneho,
Rilke –
Rilka i
Rilkeho,
Teige –
Teiga i
Teigeho, a tedy i
Brahe –
Braha i
Braheho.
O jménu
Tycho se ve zmíněném příspěvku z roku 1972 dočteme: „Dánské jméno vědcovo bylo ‚pro
potřeby Evropy‘ pozměněno. Křestní jméno
Tyge bylo polatinštěno na
Tycho. Toto jméno se v češtině kdysi skloňovalo nápodobou latinského skloňování
(které bylo
Tycho,
Tychonis,
Tychoni atd.) s rozšířením kmene o
-n, tedy
Tychona,
Tychonovi atd. (stejně jako
Hugona,
Otona apod.). Ale tento způsob je dnes už silně zastaralý, ba skoro mrtvý. Vedle toho se
vyvinulo skloňování, při němž se k základu bez
-o připojují koncovky typu „pán“, tedy
Tycha,
Tychovi atd. (podobně jako u českých příjmení
Janko,
Bidlo atp.).“
Zbývá ještě část
de. Ve starší literatuře je hvězdář zachycován jako
Tycho de Brahe, v novějších textech už jen jako
Tycho Brahe; poměrně často s poznámkou: nesprávně uváděný jako
Tycho de Brahe. Proč tomu tak je?
Tycho Brahe sice pocházel ze šlechtické rodiny, ale v Dánsku se šlechtické přídomky (de) neužívaly.
Tycho Brahe ve svém jménu
de nikdy neuváděl.
Jméno
Tycho Brahe lze tedy skloňovat několika způsoby. Ani jednu ze čtyř možných variant (Tycha Braha,
Tychona Braha,
Tycha Braheho,
Tychona Braheho) druhého pádu nemůžeme považovat za chybnou. V úzu se nejčastěji
vyskytuje kombinace
Tycha Braha a
Tychona Braha.
před asi dvěma lety
Dotaz:
Stále více se v internetových novinách i ve zprávách v televizi setkávám s tím, že předložka se ve větě přesouvá před částice nebo příslovce, objevuje se tedy něco ve stylu: byli tam o přibližně dvě hodiny později nebo stalo se to před asi dvěma lety. Je jasné, že smysl věty se tím nijak nemění, ale zní to opravdu divně. Nevíte, odkud se to vzalo a proč se to tak rychle uchytilo?
Odpověď:
Jde o slovosledný jev, který je v češtině relativně nový a v mluvnicích
prozatím víceméně opomíjený. O žádné z obou variant, které uvádíte, nelze říci, že je „
nesprávná“ či agramatická. Ta varianta, v níž předložka stojí v poloze vlevo před
částicí/příslovcem
(před asi/přibližně dvěma lety), jasně a jednoznačně rámuje či vyznačuje počátek (=
hranici zleva) tzv. nominální skupiny (nominální skupinou se zde míní celý rozvitý větný člen –
dvěma lety,
dvě hodiny). To, že má tuto funkci, je zřejmě také důvodem, proč se takový slovosled
v češtině šíří. Na podrobnou jazykovědnou analýzu však tento jev prozatím teprve čeká.
Švýcarsko
Dotaz:
Chtěl bych se zeptat, proč se ve slově Švýcarsko píše tvrdé -ý-, když ve všech jiných jazycích je -i- měkké (Schweiz, Switzerland, Svizzera atp.).
Odpověď:
Podle příručky
Původ zeměpisných jmen (Mladá fronta, 1976) má dnešní německé jméno
Schweiz základ v názvu
Schwyz, což je město a kanton, který jako první získal nezávislost a stal se
jádrem konfederace. Česká podoba
Švýcarsko je odvozena od tohoto původního názvu. Už v prvních
Pravidlech českého pravopisu z roku 1902 najdeme heslo
Švýcar a
švýcarský.
nikdo nezraněn
Dotaz:
Jak mám rozumět informaci, která prošla v titulcích pod obrázky v TV a která zní nikdo nezraněn? Byl tedy někdo zraněn nebo nebyl nikdo zraněn nebo byli všichni zraněni? Mám dojem, že byla tato informace formulována špatně.
Odpověď:
Spojení
nikdo nezraněn vzniklo vypuštěním sponového slovesa
být, respektive
nebýt. Celá věta by patrně zněla
nikdo nebyl zraněn. Kvůli zkrácení názvu se často v podobných typech zpravodajských
titulků sloveso vypouští (podobně např.
20 lidí zraněno místo
20 lidí bylo zraněno). Autoři chtěli patrně nahradit slovesný zápor
nebýt, který ve zkrácené podobě chybí, záporem ve jmenném tvaru –
nezraněn. Pouhým vypuštěním slovesa bychom totiž měli dostat spojení
nikdo zraněn, nikoli
nikdo nezraněn. V češtině máme v případě použití zájmena dvojitý zápor (podobné
je to např. ve francouzštině). V záporné větě není tedy v záporném tvaru pouze
zájmeno, ale také slovesný přísudek. Aby byla tato dvojnost zachována, zvolili autoři uvedenou
podobu. Problém je v tom, že přísně vzato je v takové podobě zápis skutečně významově
dvojznačný. Spojení
nikdo nezraněn může znamenat, že nikdo nebyl zraněn, což je v daném kontextu
pravděpodobnější, ale může znamenat i to, že všichni byli zraněni (v daném kontextu je však
tento význam spíše na rovině spekulace, protože v takovém případě by titulek zněl všichni
zraněni). Existují však i užití, ve kterých význam opravdu dvojznačný je:
nepřítomen nikdo (všichni byli přítomni? nikdo nebyl přítomen?),
plánovány byly tři úkoly, nesplněn žádný (splněny všechny? nic nebylo splněno?).
Dvojznačnost je v takových zápisech způsobena právě absencí přísudkového slovesa
(ne)být. V případech užití záporu, kde hrozí významová dvojznačnost, bychom měli
raději užít celou větu včetně přísudkového slovesa, čímž se významová nejasnost odstraní.
strašně hodnej, pěkně hnusný
Dotaz:
Pro zvýraznění účinku používáme v češtině (i v jiných jazycích) kombinace jako hrozně se mi to líbí, jsi strašně hodnej a naopak je to pěkně hnusný, venku je pěkná zima a myslíme tím, že je spíš nepříjemná. Ta slova svými původními významy nejdou k sobě, jako hrozný a líbí, přesto spolu tvoří na poslech zažitou sourodou dvojici. Jsou ale lidé, kteří tvrdí, že vyřčené slovo s sebou nese energii a že se tak vlastně použitím záporně nabitého příslovce ruší celkové vyznění sdělení, že není správné používat negativní slova v pozitivním sdělení a naopak. Já osobně s tím zcela nesouhlasím, protože mám za to, že máme i různé nadsázky a ironie, jimiž vyjadřujeme vlastně něco jiného, než přímo říkáme, a že jazyk a vůbec vyjadřování je jimi bohatší. Jaký je na to Váš názor?
Odpověď:
Souhlasíme s Vámi. Spojení slov se záporným a kladným významem je sice logicky
neobhajitelné (a proto pro některé mluvčí nepřijatelné), ale jazyk bývá leckdy nelogický záměrně.
Kontrast zde slouží k zesílení významu podstatného jména, uplatňuje se především
v expresivním projevu. Přídavná jména jako
strašný,
hrozný (a příslovce
strašně,
hrozně) mohou mít expresivní význam ‚nesmírně, velmi‘ nejen v češtině (Já mám tu holku strašně rád;
On je hrozně hezkej kluk...), ale stejný expresivní význam mohou mít i příslušná
přídavná jména např. v angličtině (výskyt slovních spojení
terribly beautiful,
terribly nice lze doložit např. na internetových vyhledávačích, a to s vysokými
četnostmi). Výskyt takovýchto spojení není dán větší či menší vyspělostí konkrétního jazyka nebo
skupiny jazyků, ale psychologicky: Tam, kde se z nějakých důvodů mluvčímu nejeví jako
dostatečný či jako příliš „obvyklý, všední“ výraz typu
velmi,
velice..., sáhne k výrazu s výraznějším, expresivním, významově nápadným,
neočekávaným významem.
sobice
Dotaz:
Zajímalo by mě, jaký je název pro samici od soba? (Tak jako je srnec – srna, jelen – laň atp.).
Odpověď:
Podle
Slovníku spisovného jazyka českého se samice soba nazývá
sobice. Slovník však hodnotí tento výraz jako řídce užívaný, což potvrzuje i současná
jazyková praxe. Ve stejném zdroji nacházíme pod heslem
laň také informaci, že kromě samice jelena se takto může nazývat i ‚samice
parohatých přežvýkavců vůbec‘ (např. laň soba nebo losa).
přestupní, přestupný
Dotaz:
Obracím se na Vás s dotazem ohledně jevu, který mne dost zaskočil. Dostal se mi do ruky lístek, na němž bylo uvedeno přestupná jízdenka. Chtěla bych se tedy zeptat, jestli se to dá považovat za správné. Vždy jsem si myslela, že jízdenky jsou pouze přestupní a že slovo přestupný se používá jen ve spojeních jako přestupný rok. Prosím Vás tedy o objasnění tohoto jevu.
Odpověď:
Mezi přídavnými jmény
přestupný a
přestupní v dnešní češtině obvykle vnímáme významový rozdíl. Slovo
přestupný se užívá spíše ve významu ‚přesahující jistý počet‘ (přestupný rok je rok s 366 dny). Slovo
přestupní má obvykle významový rys ‚účelovost‘ (přestupní jízdenka je taková, která je určena k tomu, aby se s ní mohlo
přestupovat;
na přestupní stanici můžete přestoupit; rovněž máme
přestupní řád). Ještě v jazyce poloviny 19. stol. lze však nalézt doklad
přestupní rok (časopis
Kwěty) a u některých autorů dvacátého století (např. u Růženy Svobodové či
u Václava Řezáče) se – řidčeji – vyskytovalo i spojení
přestupná stanice. Významový rozdíl mezi oběma přídavnými jmény, jak ho vnímáme dnes, se
tedy formoval postupně. Nelze říci, že by v případě spojení
přestupná jízdenka šlo o chybu. Jedná se o netradiční, méně obvyklé užití
přídavného jména
přestupný, rozhodně však nikoli o užití chybné. I
Slovník spisovného jazyka českého uvádí u slova
přestupní ve významu účelovém jako řidší variantu podobu
přestupný a naopak. Je možné, že k častějšímu užívání tvrdého přídavného jména
přestupný přispívá i skutečnost, že tvrdá přídavná jména jsou tvarově bohatší.
Zatímco máme jen
přestupní jízdenku,
přestupní lístek či
přestupní místo (tj. pro všechny tři rody stejný tvar na
-í), při tvrdém zakončení je k dispozici tvarové rozlišení:
přestupný lístek,
přestupná stanice,
přestupné místo.
svářečský – svářecí
Dotaz:
Prosím o upřesnění, který z výrazů je správný pro označení školy, ve které se lidé učí svařovat: svářečská škola, nebo svářecí škola? Nebo lze užít bez rozdílu oba tvary?
Odpověď:
Přídavné jméno ke slovu
svářeč je
svářečský, např.
svářečská parta, svářečské práce (viz Slovník spisovného jazyka českého) a analogicky
i
svářečská škola. Přídavné jméno
svářecí znamená „sloužící ke svařování, týkající se svařování“, např.
svářecí agregát, pistole, plamen, teplota. Vzhledem k tomu, že se nejedná
o školu sloužící ke svařování, ale o školu pro svářeče, na místě bude přídavné jméno
svářečský.
upír
Dotaz:
Našel jsem v PČP, že se slovo vampýr píše pouze s Y, a varianta s I není přípustná – je to dáno původem slova? Je odlišný od slova upír, kde se píše I, když mají obě slova prakticky stejný význam?
Odpověď:
Všechny etymologické slovníky, které máme k dispozici, se shodují v tom, že
v těchto pojmenováních panuje značná nejasnost, která znemožňuje uspokojivé vysvětlení původu
formy i motivace pojmenování. Což je, podle mého soukromého názoru, způsobeno tím, že se jedná
o tabuizovaná slova, která byla často přetvářena a komolena, aby se snížil jejich
negativní účinek, a také to, že jejich původ je velmi starý.
Hledání nejpravděpodobnější odpovědi vede k starému všeslovanskému slovnímu základu,
který mají obě slova (vampýr i
upír) shodný a který se objevuje také ve slovese vpeřit se (a stejná předpona
v- je také například u slovesa
vsát se). Ovšem už i v rekonstruovaném praslovanském základu se objevují možnosti
psaní
*pyr i
*pir. Odtud se tedy v češtině jazykovým vývojem vyvinulo podstatné jméno
upír. Odlišný vývoj měl týž všeslovanský slovní základ v rozvíjejících se slovanských
jazycích, o čemž svědčí velké množství různých tvarů - rusky:
vampír, upýr, polsky:
upiór, ukrajinsky:
vampyr, opyr, upyr, bulharsky:
vampir. Podoba
vampir se vyvinula prapůvodně v jižních slovanských jazycích (konkr.
v srbochorvatštině), a právě ta se rozšířila v různých evropských neslovanských
jazycích, a to v různých podobách, i pravopisných. Angličtina má
vampire, němčina má
Vampir, maďarsky
vampir, ale latina má
vampyrus. V češtině převládla pravopisná podoba s
-y. Ve starších dokladech nacházíme, i když ojediněle, i podobu s
i – té se ale dnes neužívá.
Zdá se, že české
-pýr se do slova
vampýr dostalo analogicky podle slova
netopýr. Hypoteticky bychom mohli možná také odůvodnit ustálení pravopisné podoby
upír tím, že v lidové (nesprávné) etymologii bylo dáváno do souvislosti se slovem
(u)pít - ten, který upíjí krev.
bude bývat
Dotaz:
Lze ve spisovné češtině používat sousloví „bude bývat“, a to pro vyjádření děje, který očekáváme v budoucnosti a je jasné, že bude probíhat nějaký delší čas? Jako příklad bych uvedl větu „Mistrovství světa v ledním hokeji bude bývat ve Švýcarsku“. Je mi jasné, že tento výraz působí již na první pohled dost kostrbatě a obsah sdělení se dá vyjádřit o poznání libozvučnější větou, ale zajímá mě, jestli je sousloví bude bývat jako takové ve spisovné češtině teoreticky vůbec možné.
Odpověď:
Věty uvedeného typu nejsou v úzu sice příliš časté, ale doklady najít lze,
například:
sobotní setkání bude bývat vždy na faře;
pokoj bude bývat uklizen;
dneska opět nepřijdu, mám dvoje třídní schůzky, a jak to bude bývat dál,
to je zatím ve hvězdách;
Square dance bude bývat opět jednou za měsíc;
kdy bude bývat nové fitnescentrum otevřené pro veřejnost, se zatím ještě přesně neví
atd.
Zdá se, že jazykoví uživatelé takové konstrukce občas „potřebují“, a to tehdy, chtějí-li
vyjádřit, že děj se bude opakovat. V jazykovědné literatuře byla jejich gramatická
přijatelnost nedávno obhajována P. Karlíkem v teoreticky velmi propracované stati
Pasivum v češtině (Slovo a slovesnost 65, 2004, 83–112).
Basamtka
Dotaz:
Obracím se na vás s prosbou o pomoc s etymologií toponyma Basantka (někdy též Basamtka). Jedná se o název samoty poblíž Borotína na Táborsku. V historických pramenech ani u místních obyvatel jsem nenašel žádnou stopu vedoucí k interpretaci tohoto jména. Zbývá tedy pouze jazykový rozbor. Pokud se Vám podaří zjistit cokoli o původu tohoto slova, budu vám velmi vděčný.
Odpověď:
Jméno
Basamtka (též
Basantka) souvisí s expresivním slovesem
basamtit = klít basama nebo klít vůbec, popř.
basamtiti = řáditi, klíti. Posměšné jméno samoty vzniklo zřejmě podle hašteřivosti jejích
obyvatel.
Původ pojmenování je uveden v Slovníku pomístních jmen v Čechách, sv. II, Academia,
Praha 2006.
konstelace
Dotaz:
Obracím se na Vás s dotazem na správné psaní slova konstelace ve spojení rodinné konstelace. Setkala jsem se s názorem, že v případě tohoto slova existuje dubleta – vedle varianty slova konstelace ještě varianta konstalace. Hledala jsem tento tvar v Akademickém slovníku cizích slov i na internetu, ale nikde jsem se nedočetla potvrzení varianty s písmenem „a“ uprostřed slova. Bohužel člověk, který tvrdí, že obě varianty jsou správné, neb obě má potvrzeny z odborné literatury – slovníku, si nemůže vzpomenout na zdroj potvrzení této dublety.
Odpověď:
Jediná varianta, kterou dokládá jak Nový akademický slovník cizích slov, tak
i další jazykové slovníky, je
konstelace. Rovněž na webu dostupný náhled titulní strany knihy od Wilfrieda Nellese zní
Rodinné konstelace a náhled titulní strany knihy od Franze Rupperta zní
Trauma a rodinné konstelace – Duševní štěpení a jejich léčba. Přesvědčivý je
i etymologický výklad slova:
konstelace neboli postavení hvězd vede k pozdnělatinskému
constellatio a k odvozeninám od
stella = hvězda.
Přesto překvapuje, jak často se s mylným konstalace setkáme, prohlížíme-li výskyty na
Googlu. Nemůže však jít o nějaký nepatřičný vliv angličtiny, protože angličtina má
constellation, a to jak ve významu astronomickém, tak psychologickém. Nemohl názor
o druhé variantě vzniknout omylem – kontaminací se slovy
konstatace,
instalace či s jiným slovem odvozeným od jiného slovního základu? Nebo překlepem
v nějaké hodně citované práci, překlepem, který se pak táhne dál? (Například na jisté webové
stránce nejmenovaného internetového knihkupectví lze najít jak náhled titulní strany knihy
Trauma a rodinné konstelace, tak zároveň i nabídku k nákupu této knihy,
v níž je však v titulu uvedeno slovo
konstalace.)
Siwiecova ulice
Dotaz:
Jedna z žižkovských ulic (dosud Havelkova) byla nedávno pojmenována Siwiecova. (Polák Ryszard Siwiec se v roce 1968 upálil ve Varšavě na protest proti polské účasti na intervenci do Československa.) Nejsem si jist, zda tento tvar z hlediska spisovného jazyka obstojí – tedy zda by ulice neměla nést název Siwcova, ev. Ryszarda Siwce.
Odpověď:
Příjmení domácího původu zakončená na
-ec, která vznikla většinou ze jmen obecných nebo osobních, pohybné
-e obvykle vypouštějí:
Jakubec – 2. p.
Jakubce – příd. jméno
Jakubcův;
Hřebec –
Hřebce –
Hřebcův,
Palivec –
Palivce –
Palivcův. Některá jména v souladu s rodinnou tradicí kolísají:
Kadlec –
Kadlce i
Kadlece –
Kadlcův i
Kadlecův.
U příjmení cizího původu se
-e- obvykle nevypouští, aby bylo možné z nepřímých pádů jednoznačně stanovit výchozí
podobu příjmení:
Siwiec –
Siwiece –
Siwiecova.
Název
Siwiecova ulice je tedy v pořádku; bylo by možné volit i pojmenování
ulice Ryszarda Siwiece.
přehypovaný
Dotaz:
Chtěla bych se zeptat, zda lze nějak vysvětlit slovo „přehypovaný“, ve smyslu: Ten film je přehypovaný. Toto slovo je oblíbené mezi mladou generací.
Odpověď:
Výraz
přehypovaný má původ v anglickém
hype – ‚reklamní trik, švindl, fígl, umělý stimul; reklamní šlágr, tahák; bombastická,
dryáčnická reklama‘. Sloveso
hype znamená ‚medializovat, halasně vychvalovat, nafouknout‘;
hyped up – ‚kašírovaný, umělý‘. Nespisovný výraz
přehypovaný se používá ve významu ‚halasně vychvalovaný, přeceňovaný, nafouknutý, široce
medializovaný‘ apod. Nejčastěji se objevuje ve spojení s počítačovými hrami, filmy nebo
elektronikou.
ukolébavka
Dotaz:
Znám z dětství ukolébavku:
Hajajú, hajajú, půjdeme do hájů
natrháme kvíťa pro to naše díťa …
Spi Janečku milý, holůbečku sivý,
mamička ťa belá, tatíček kombélá.
Mohli byste mi prosím napsat, co to ti rodiče vlastně dělají? Ať vím, co synovi zpívám.
Odpověď:
Sloveso
bél´at = kolébat, máme doloženo z východomoravských nářečí (Veselí na Moravě).
Sloveso
kombél´at znamená houpat, kolébat a je doloženo z vvýchodomoravských
a valašských nářečí. Podstatné jméno
bobél, bombela = plachta na bidle přivázaná za cípy, v níž se dítě „bombélá, bomká“
(Jevíčko).
čárky v souvětí
Dotaz:
Velmi prosím o opravu interpunkce v tomto souvětí: Přestože, jako správní puberťáci, jen neradi dáváme najevo své pocity, víme dost přesně, že tím, co z naší základky dělá místo snesitelné, a nebojím se říct, že občas až příjemné, je naše vedení a celý učitelský sbor.
Odpověď:
Interpunkce v uvedeném souvětí je v principu v pořádku. Jen zvažte, zda opravdu
chcete čárkami vydělit výraz
jako správní puberťáci. Jde o doplněk, ten obvykle píšeme bez čárek. Ponecháním čárek
byste doplněk vyčlenili z věty, zdůraznili byste, že jde vlastně o vsuvku (ve významu „
protože jsme puberťáci“). Naproti tomu zcela jistě musí být čárkami z obou stran oddělen výraz
a nebojím se říct, že občas až příjemné, protože v tomto případě jde jednoznačně
o vsuvku.
gurmán – gurmet
Dotaz:
Chtěla bych se zeptat na správnost psaní – dle významu slov gurmet a gurmán. Někde se uvádí, že gurmet je odborník na jídlo, labužník, znalec, kdežto gurmán je žrout, ten který se přežírá. Jindy je i gurmán považován (či je psáno ve smyslu) za labužníka. Je tedy v jejich použití rozdíl?
Odpověď:
Akademický slovník cizích slov (Academia 1995) vysvětluje výraz
gurmán takto: labužnický znalec kulinářského umění; též milovník dobrého jídla
a pití; přeneseně pak milovník vybraných požitků, zvl. též uměleckých (literární, divadelní
gurmán). Takto je slovo uvedeno i ve Slovníku spisovného jazyka českého (1960-71), Příruční
slovník jazyka českého (1. svazek z let 1935-37) má slovo v podobě
gourmand, vysvětluje ho rovněž výrazem labužník.
Gurmet je podle ASCS (labužnický) znalec vína. Podle Nového akademického slovníku cizích
slov (Academia 2005) má slovo
gurmet v češtině význam labužnický znalec vína. Oproti tomu slovo
gurmán nese význam labužnický znalec kulinářského umění. Nelze tedy hovořit o tm, že
by se význam slov v průběhu poslední doby nějak proměnil. Rozdíl je pouze v jejich
zaměření na víno nebo jídlo.
Obě slova přišla do češtiny z francouzštiny, Rejzkův Český etymologický slovník (Leda
2001) u
gurmána uvádí: z francouzského gourmand nejistého původu. Bývá spojováno s fr.
gourmet (znalec vína, labužník) ze starofrancouzského
gromet (chlapec, sluha). Od zúženého významu (pomocník obchodníka s vínem) přes
koštér, obchodník s vínem až k významu dnešnímu.
vylouhovat – vyluhovat
Dotaz:
Prodáváme výrobky certifikované značkou Fair Trade a k některým dováženým výrobkům zhotovujeme polepky s českým překladem. Prosím Vás o radu, zda se má čaj vylouhovat nebo vyluhovat?
Odpověď:
Starší Slovník spisovného jazyka českého (vycházel v letech 1960–1971) uvádí:
louhovat (řídce
luhovat) „působit na něco louhem“;
loužit – „(co) máčet ve vodě nebo v nějakém roztoku“.
Novější Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost výrazy
louhovat nebo
loužit jako samostatná hesla neuvádí, nalezneme zde pouze jejich dokonavou variantu
vyloužit nebo
vylouhovat - „extrahovat, loužením uvolnit z něčeho určité látky“.
Jak však dokládá Technický slovník naučný (Ecyklopedický dům, Praha 2003), sloveso
louhovat se v současnosti běžně užívá ve významu „působení kapalin … na různé
materiály s cílem vyloučit z nich některé látky“, tedy nejen louhem.
Slovník spisovného jazyka českého u samotného hesla
-luhovat uvádí, že je užíváno pouze s předponou (povšimněte si, že je uvedeno pouze
se spojovníkem naznačujícím předponu). Nicméně ani samo sloveso
luhovat není nesystémové a lze jej použít jako jednu z možných variant. Čaj se
tedy může
louhovat i
luhovat, ba i
vyluhovat a
vylouhovat.