Zajímavé dotazy

1 2 3 45 6 7 8 9 10 11 12 13

 

příčestí slovesných tvarů

Dotaz:
1) Příčestí trpné slovesa chytit je chycen? Od slovesa chytnout by potom tvary příčestí byly chytl a chytnut?
2) Příčestí trpné slovesa trhnout: SSČ uvádí trhnut, Pravidla tržen a kniha Obtížná slova trhnut i tržen. Co je tedy správně? A slovesa utrhnout, strhnout podtrhnout, roztrhnout?
3) Podobný problém nastává i u sloves vrhnout, vrhat, odvrhnout: byl vržen x vrhnut? On vrhl x vrhnul?
4) U slovesa odpočítat uvádí SSČ tvary odpočtu, odpočteme, odpočte atd. Stejné to bude i u sloves přepočítat, přepočíst? U slovesa počítat se časuje: počítám, počítáš, počítá atd.?
Co potom slovesa propočítat a započítat – bude správný tvar propočtu, započtu, nebo propočítám, započítám?


Odpověď:
Ve svém dotaze jste narazila na jednu z nejproblematičtějších oblastí morfologie sloves. Slovesa 2. slovesné třídy vzoru „tisknout“ procházejí totiž nejrychlejším a nejviditelnějším vývojem a je třeba počítat u nich z toho důvodu s jistým kolísáním; i mluvnice a slovníky se v jejich hodnocení často rozcházejí ve snaze zachytit tento vývoj a nějakým způsobem jej kodifikovat a zároveň nebrzdit příliš jazykovou normu a netrvat na tvarech, které mohou být už dnes považovány za knižní. Česká mluvnice autorů Havránka a Jedličky z r. 1960 uvádí, že přípona -nu- u těchto sloves „bývá zpravidla v příčestí trpném jako zamítnut, shlédnut, říznut apod.; příčestí bez ní, na -en (tištěn, tažen), bývá u sloves se základem zakončeným na -h-, které se mění v -ž- (tažen, dostižen, obsažen, odstřižen apod.), řidčeji se základem na -k-, -sk- a -ch-, které se mění v -č-, -šť- a -š- (dotčen, tištěn, nadšen apod.) Někdy jsou oba tvary vedle sebe, např. zamčen i zamknut, odemčen i odemknut, nařčen i nařknut apod., bývá však mezi nimi rozdíl významový, např. tištěn (o spisu), ale tisknut (o ruce); obsažen (v čem), ale obsáhnut (okem). V příčestí minulém je pro usnadnění výslovnosti u několika sloves přípona -nu- ve tvaru jednotného čísla mužského rodu i ve spisovném jazyce vedle tvaru bez této přípony - blbnul, schnul, stárnul, vrhnul (ve významu „zvracel“).“ Akademická Mluvnice češtiny z 80. let se v této charakteristice shoduje, ale také upozorňuje na silnou vývojovou tendenci těchto sloves vyrovnávat podoby slovesného kmene ve prospěch tvarů s  -nu- a velmi podrobně se tímto problémem zabývá (bohužel tento výklad přesahuje možnosti jedné e-mailové odpovědi). Uvádíte přehled tvarů některých sloves, ale přesto si dovolím pro účely této odpovědi ještě jednou provést menší rekapitulaci.

Slovník spisovného jazyka českého ze 60. let uvádí u sloves 2. třídy, na která se ptáte, tyto tvary:
1. chycen (chytit), chytnut, chytl (chytnout);
2. tržen (trhnout), utržen (utrhnout), roztržen (roztrhnout), stržen (strhnout), podtržen (podtrhnout); trpná příčestí sloves 5. slovesné třídy uvedena nejsou, protože se tvoří pravidelně: trhán (trhat), roztrhán (roztrhat) apod.;
3. vržen, vrhl (vrhnout = hodit) x vrhl i vrhnul (trpné příčestí není uvedeno, protože se v tomto významu neužívá) (vrhnout = zvracet); odvržen, odvrhl (odvrhnout).

Slovník spisovné češtiny z r. 1994 uvádí tyto tvary:
1. chycen (chytit), chytnut (chytnout); činné příčestí se liší podle významu: ve významu „ chytnout chřipku“ nebo „chytil ho vztek“ lze užít tvary chytl i  chytnul u ostatních významů pouze tvar chytl.
2. trhnut, trhl i trhnul (podle významu a jeho expresivity), stejné tvary by měla mít i odvozená předponová slovesa;
3. vržen, vrhl (vrhnout = hodit) x vrhl i  vrhnul (vrhnout = zvracet) (trpné příčestí není neuvedeno, protože se v tomto významu neužívá); tvary -vržen a  -vrhl mají i odvozená předponová slovesa;

Pravidla českého pravopisu z r.1993:
1. chycen, chytil (chytit), chytnut, chytl (chytnout);
2. trhl i trhnul, tržen (trhnout), stejné tvary mají i odvozená předponová slovesa (podtrhnout, strhnout...);
3. vržen, vrhl (vrhnout = hodit) x vrhl i  vrhnul (vrhnout = zvracet) (trpné příčestí není neuvedeno, protože se v tomto významu neužívá); tvary -vržen a  -vrhl mají i odvozená předponová slovesa;

Menší rozdíly, které jsou mezi Pravidly a Slovníkem spisovné češtiny, nejlépe dokládají výrazný pohyb a rozkolísanost normy v této slovesné třídě. Avšak důvod pro výběr jednotlivých konkrétních tvarů (proč je např. v PČP tvar tržen a v SSČ tvar trhnut) nám není znám, to by byla spíše otázka pro autory těchto příruček. Vzhledem k této rozkolísanosti se domníváme, že nelze hodnotit jako nesprávný ani jeden z tvarů, které kodifikační příručky nabízejí.

Předponová slovesa odvozená od stejného základu (odpočítat, přepočítat apod.) by měla mít stejné tvary: odpočtu, propočtu, započtu apod. Tato slovesa se řadí do 1. slovesné třídy, zatímco bezpředponové sloveso počítat se řadí do 5. slovesné třídy (počítám, počítáš atd.). I u tohoto typu sloves dochází k vývoji a slovesa původně z 1. slovesné třídy se přesouvají svými koncovkami do třídy páté. Tato vývojová tendence je velmi silná, a proto tvary jako odpočítám, odpočítáš apod. jsou v úzu stále častější.

číslovky a počítaný předmět

Dotaz:
Je nějaký známý důvod, proč se genitiv substantiva používá až od číslice 5 výše (čtyři květiny, pět květin)? Proč jsou dvě,tři, čtyři + nominativ plurálu substantiva (čtyři květiny)? Proč se nezačíná například už od číslice dvě (dvě květin) nebo až třeba od číslice šest (pět květiny, šest květin)? Proč zrovna 5 a více, či neurčité? A proč se vůbec genitiv začal používat?


Odpověď:
Forma spojení číslovky a počítaného předmětu je dána slovnědruhovým charakterem číslovky. Podle Gebauerovy Historické mluvnice jazyka českého jsou číslovky jeden, dva, tři, čtyři svou povahou adjektiva, tudíž jméno počítaného předmětu se s nimi musí mluvnicky shodovat v pádě a dílem také v rodě a čísle. U ostatních základních číslovek, které jsou povahy substantivní, se jako základní prostředek vyjádření kvantovosti ustálil počítaný předmět ve 2. pádě (tzv. numerativ, genitiv numerativní).

i – y

Dotaz:
Dovoluji si Vás kontaktovat stran skloňování slova „paňáca“ (ve 2. p. j. č.). Pokud se zde upřednostňuje měkkost, nerozumím nedůslednosti a vytváření výjimek: hecy, trucy, placy, frcy, tácy, puncy, kibucy, hospicy. Má prvotní jistota v případě „paňácy“ pramenila právě z odkazu na dodržování vzoru jako ve výrazu „kecy“, tak hojně užívaném hovorově i v denním tisku!
Osobně bych přidal ve výčtu ještě hovorové: renoncy a životné kibic a financ (rozumějte berního úředníka), kteří se ovšem skloňují podle vzoru muž (2. p. finance, 7. p. mn. č. financi, kibici).
„Předseda“ je životný vzor. Proč u „paňáci“ dostává přednost měkkost před životností? Stejně tak u „Máši“ nebo „Lubici“ je opět upřednostněna měkkost navzdory vzoru. V opačném případě by mělo logiku užití „měkké přednosti“ v případě keců, kibuců atd., u nichž naopak respektujeme vzor. Je tedy pro mé logické a „pravidelné“ upřednostnění měkkosti rozhodujícím faktorem životnost, byť nerespektuje vzor (Máša, paňáca)? Nebo je toto pravidlo nelogickou svévolí? Nebo historickým územ, vzniklým z logické nedůslednosti jazykozpytce? Kdy upřednostnit měkkost? Kdy vzor? Nelogičnost ústí v každodenní chybovost…


Odpověď:
Celý problém vznikl tím, že Josef Dobrovský ve své Zevrbuné mluvnici kodifikoval c jako měkkou souhlásku (na rozdíl od s a  z, které začal chápat jako obojetné). Do té doby se psalo (podle tzv. bratrského pravopisu) po hláskách s, z, c vždy tvrdé y. V druhé polovině 20. století bylo několikrát (naposledy v článku Roberta Adama Bezkopcý úval známý svými hicy předlohou skici mistra Kopanici v roce 2003 v časopisu Naše řeč) upozorňováno na to, že je tato klasifikace hlásky c mylná a že by c mělo být chápáno jako obojetné. Vzhledem k tomu, že je argumentace ve prospěch obojetnosti přesvědčivá a poskytuje poměrně nezvratné argumenty, lze se domnívat, že bude v budoucnu status hlásky c pozměněn.
V současné době však stále platí, že se c klasifikuje jako souhláska měkká. V praxi to znamená, že po ní ve slovech českého původu píšeme vždy měkké i, až na některé výjimky. Těmi jsou jednak podstatná jména rodu mužského neživotného, vzor hrad (tác, kec, renonc, truc apod.), jednak trojvýchodná přídavná jména, jejichž základ končí na c (bezkopcý, bezpalcý).
Pochopitelná je otázka, proč tyto výjimky existují. Je to z toho důvodu, že u vzoru hrad, ani u vzoru mladý nemá čeština tzv. měkký podtyp (jako je např. paňáca u vzoru předseda). Všimněte si, že se podle vzoru hrad neskloňuje žádné podstatné jméno, které by končilo měkkou souhláskou (samozřejmě kromě c), stejně tak je tomu i u vzoru mladý. U vzoru předseda je to jinak – máme podstatná jména mužského rodu jako Láďa, Míša, rádža, Kája, ťuňťa apod., které končí měkkou souhláskou, a existenci měkkého podtypu proto ospravedlňují. Stejně tak je tomu i u dalšího vzoru, kde se může vyskytnout spojení c + i/y, např. žena (podtyp skica – Naďa, Máša, Růža, káča atd.). U vzoru muž, který uvádíte, naopak neexistuje možnost podtypu tvrdého – neskloňují se podle něj žádná podstatná jména, která by končila na tvrdou souhlásku (slovo financ tedy skloňujeme jedině s měkkým i). Nejde tedy o problém životnosti/neživotnosti, jak se mylně domníváte.
Nabízí se samozřejmě otázka, proč se měkký podtyp nezavede kvůli c i u vzorů hrad a mladý. Na tuto otázku nikdo uspokojivě neodpověděl. Domníváme se, že je to z toho důvodu, že by to byl poměrně zásadní zásah do českého skloňovacího systému, navíc odůvodněný pouze snahou o logičnost a pravidelnost, nikoli reálným užíváním jazyka.
Pro budoucnost kodifikace češtiny existují v této oblasti dle našeho názoru dvě možná východiska. Prvním je zachování současného stavu. Druhým je změna klasifikace písmena c z měkkého na obojetné. V takovém případě bychom psali nejen tácy a bezkopcý, ale i  koncert Jarka Nohavicy, kresby a skicy (zůstávalo by nám s financi, s kibici) apod. Osobně se mi druhá varianta zdá vhodnější a systémovější (protože se opírá o morfologii, tedy pravopisu nadřazenou rovinu), to však neznamená, že bude v budoucnu akceptována.

desetinná čísla

Dotaz:
Chtěl bych vás poprosit o radu se skloňováním číslovky následující po desetinném čísle, tedy zda psát 3,4 milionu nebo 3,4 milionů nebo dokonce 3,4 miliony. Instinktivně se domnívám, že je správně 3,4 milionu, protože se jedná o „tři celé čtyři desetiny milionu“, ale v žádné gramatice jsem nebyl s to najít příslušné pravidlo.
Potřeboval bych odpověď podepřít nějakým gramatickým pravidlem.


Odpověď:
Není se co divit, že jste vysvětlení tohoto problému v žádné gramatice nenašel – jedná se totiž o jednu z oblastí, které jsou dosud popsány jen zcela minimálně.
Jazyková poradna ÚJČ AV ČR za základní v takových případech považuje to skloňování, které vychází z „plně čtené“ podoby desetinného čísla, tj. v tomto případě tři celé čtyři desetiny. Čteme-li totiž tři celé čtyři desetiny, musí následovat podoba milionu. Za méně formální a stylově nižší pak považujeme možnosti 3,4 milionů (u slova milion se zachovává 2. pád, ale dává se do množného čísla, protože se jedná o vyšší počet než „jedna“) a  3,4 miliony (shoda podle posledního členu – čtyři miliony). Ve stylově vyšších, oficiálních projevech bychom se však těmto variantám radili vyhnout.

kynkažu

Dotaz:
Řešíme v redakci problém skloňování amazonského medvídka, v nom. sg. kynkažu. Jde nám především o 4. p. mn. č. – má být kynkažuy, kynkažuje anebo kynkažue?


Odpověď:
Se slovem kynkažu bychom doporučovali zacházet stejně jako se slovy kakadu, marabu, zebu, kudu atp., tzn. ponechat jej buď nesklonné (ten malý kynkažu, bez toho malého kynkažu, dva malí kykažu atd., vidím dva malé kynkažu), nebo je skloňovat podle vzoru pán (ten kynkažu, bez kynkažua, ke kynkažuovi, vidím kynkažua, o kynkažuovi, s kynkažuem, dva kynkažuové, bez dvou kynkažuů, ke dvěma kynkažuům, vidím dva kynkažuy, o dvou kynkažuech, se dvěma kynkažuy). V jednom textu je vhodné zacházet se slovem jen jedním způsobem.

house party

Dotaz:
Dovoluji si Vás požádat o radu. Jak správně psát přejaté anglické výrazy jako house party, techno party, house music, techno music, acid techno music a jak k nim tvořit tvary množného čísla?


Odpověď:
Předmětem kodifikace je pouze samohlásková délka ve slově party, příručky uvádějí variantu s krátkým a. Z uvedených sousloví je v příručkách zachycen jen výraz technoparty / techno party (Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 2). Slovní tvar techno se objevuje jak v roli první části složeniny (technofestival, technofanda, technomanie atd), tak ve formě nesklonného přídavného jména (techno rádio, techno scéna, techno festival). Jak je patrné z příkladů ve Slovníku neologizmů, způsob zápisu variuje i u jednoho typu spojení: technofestival i  techno festival, technoklub i  techno klub atd. Výraz techno music / technomusic lze podle uvedeného slovníku nahradit částečným překladem techno hudba / technohudba. Obtížněji už však budeme nahrazovat méně časté spojení house music výrazem house hudba či acid techno music spojením acid techno hudba.
Všechny uvedené výrazy se v současném úzu objevují výrazně častěji v dvouslovné podobě, techno party spíše než technoparty, house party spíše než houseparty (pouze podobu hausparty bychom z hlediska současné normy odmítli), house music spíše než housemusic atd. Chcete-li tedy při zacházení s těmito výrazy postupovat jednotně, doporučujeme je v souladu s převažující tendencí psát zvlášť.
V množném čísle je nejvhodnější podržet nesklonný tvar jednotného čísla (ta techno party).

segedínský guláš

Dotaz:
Ráda bych se vás zeptala, zda se slovo „segedínský“ ve spojení „segedínský guláš“ vyslovuje měkce, či tvrdě. Ve slovníku cizích slov je název města Szeged, odkud guláš pochází, uveden také v české podobě Segedín. Protože se mi přídavné jméno jeví jako odvozené od českého názvu Segedín, dala bych ve výslovnosti přednost měkké souhlásce.


Odpověď:
Jak uvádí příručka Výslovnost spisovné češtiny (Praha, Academia 1978), obojí výslovnost je možná. I zběžný průzkum mezi kolegy ukázal, že výslovnosti [-dý-] a [-dí-] si v běžném užívání jazyka velice silně konkurují. Výslovnost tvrdá je zřejmě spojena s vlivem němčiny, respektive německého Szegediner Gulasch. Výslovnost měkká naopak s českým názvem maďarského města Szeged, tj. Segedín.

páté přes deváté

Dotaz:
Zajímalo by mě, jak vzniklo úsloví „meleš páté přes deváté". Proč jsou čísly zrovna 5 a 9, má to nějaký hlubší význam, nebo se jedná jen o náhodně vybraná čísla, která se rýmují?


Odpověď:
Jazykové příručky vysvětlují pouze některé ustálené obraty, většinou je možné zjistit, jaký je význam, původ bývá uváděn jen sporadicky. Tak je tomu bohužel i v tomto případě. Je možné zjistit, že mlít páté přes deváté znamená mluvit neuspořádaně, chaoticky, nesouvisle, překrucovat věci. O původu tohoto slovního obratu však zdroje mlčí.
Nejpravděpodobněji se jeví výběr číslic podle rýmu – jde o dvě po sobě jdoucí slabiky, v nichž se opakují dlouhé samohlásky á, é: páté, deváté. Nabízí se otázka, proč přes deváté a ne třeba přes desáté. O té lze jen spekulovat: devítka je násobkem tří a trojka má v lidové slovesnosti své pevné místo: králové mívají tři dcery, popř. tři syny; mládenci plní tři úkoly; draci je ohrožují třemi (nebo devíti) hlavami; za dědem Vševědem se jde pro tři zlaté vlasy a provolává se třikrát sláva nebo i třikrát běda. Devítka se objevuje v řadě obvyklých spojení: za devatero horami a devatero řekami, devítihlavý drak, devatero řemesel.

pochybět

Dotaz:
Chtěl bych se zeptat, jak se díváte na výraz „pochybí peníze“, užitý např. ve větě „Pokud vám pochybí peníze, můžete si nějaké půjčit.“ Je tento výraz z hlediska jazykové správnosti v pořádku?


Odpověď:
Předponou po- tvoří budoucí čas pouze omezená hrstka sloves, jejichž jádrovými členy jsou výrazy vyjadřující (lineární) pohyb: jdu – půjdu, jedu – pojedu, nesu – ponesu, vedu – povedu, běžím – poběžím, letím – poletím atd. Ostatní slovesa tvoří budoucí čas buď opisem s pomocným být (budou psát), nebo formálně přítomným tvarem (napíše), první způsob platí pro slovesa nedokonavá, druhý pro slovesa dokonavá. Předpona po- u sloves typu pojedu, ponesu slouží pouze ke značení budoucího času a rozkazovacího způsobu – pojď, pojeď, pones, nemá žádnou další (vidovou či slovotvornou) funkci. To poznáme mimo jiné z toho, že předpona po- nemůže být součástí infinitivu ani tvarů příčestí: *pojet, *pojel, *poběžet, *poběžel atd. Jestliže nějaké sloveso předponu po- v infinitivu obsahuje, jedná se o předponu formálně sice shodnou, ovšem funkčně odlišnou: nikoli tvarotvornou, nýbrž slovotvornou (příp. slovotvorně-vidovou): pobavit, povést (zde vidíme posun významu), posedět apod.
V češtině je na rozdíl od ostatních slovanských jazyků tento prostředek vyjadřování budoucího času poměrně produktivní, neomezuje se pouze na základní pohybová slovesa, ale rozvíjí se i u sloves s podobným významem, tj. u těch, která nějak vyjadřují ideu pohybu, ať už v prostoru, či v čase: táhne – potáhne, frčí – pofrčí, roste – poroste, kvete – pokvete, trvá – potrvá atd. Vzhledem k tomu, že u slova chybět není významový rys pohybu nijak patrný – to ostatně podporuje i „nezvyklost“ infinitivu *pochybět (něco jiného je pochybit), klasifikovali bychom tvar *pochybí ne-li vyloženě jako chybný, pak určitě jako nevhodný. Není ovšem pochyb o tom, že k volbě předpony zde došlo právě působením té významové složky výrazu, která poukazuje k časovému trvání, jež si lze jednoduše představit jako pohyb po časové ose: Ze systémového hlediska (či „z logiky věci“) je tedy užití tohoto tvaru do určité míry pochopitelné a spíše než ho zavrhovat je lépe nazírat ho jako zajímavé svědectví o hlubších jazykových principech. Opakujeme však, že jazyková norma toto spojení ve standardním vyjadřování nepřipouští.

zanalyzovat

Dotaz:
V mluveném i psaném projevu často slyším: analyzovat i zanalyzovat. Druhý výraz se mi zdá nesmyslný, nesprávný a nevhodný. Je přípustný?


Odpověď:
Slovesa na -ovat bývají v převážné míře považována za obouvidá, tzn. že vyjadřují jak vid nedokonavý, tak dokonavý. O který z nich jde, se pozná na základě kontextu. Tato obouvidovost bývá často odstraňována tím, že se pomocí některých předpon – nejčastěji to bývá předpona z(e) – vytváří dokonavý protějšek (zdemolovat, zdevastovat, zformátovat, zrelaxovat atp.) a tím vznikají klasické vidové dvojice. Mnohá předponová slovesa jsou zachycena ve slovnících a jsou hodnocena jako plně spisovná. Sloveso zanalyzovat mezi ně zatím nepatří. Důvod, proč se užívá, je zřejmý. Autoři chtějí naznačit dokončení děje jednoznačným způsobem.

šrotovné

Dotaz:
V poslední době se můžeme v médiích často setkat s termínem šrotovné. Jak se díváte na ten termín z lingvistického hlediska? Vzpomínám si na „pastelkovné“ nebo „Julínkovné“, můžete tento typ výrazů nějak přiblížit?


Odpověď:
Proti termínu šrotovné nelze z jazykového hlediska nic namítat, je utvořen systémově, v souladu se slovotvornými zásadami češtiny, přípona, kterou je tento typ výrazů odvozen (-(ov)né), je navíc velmi produktivní. Slouží k odvozování názvů poplatků od substantiv všech tří rodů: stočné, odlučné, skladné, vodné, jízdné, školné, vstupné, hovorné, kapesné, bolestné, mýtné, stravné, výživné, půjčovné, výchovné, cestovné, poštovné, nálezné, nocležné… Šmilauer v Novočeském tvoření slov vymezuje tento velmi produktivní slovotvorný typ vůči typům dnes již neproduktivním, pomocí přípony -ek: poplatek, desátek, výměnek a archaické cizí přípony -áles: sobotáles.

K jazykové motivaci volby právě tohoto odvozovacího prostředku bohužel všechny dostupné prameny mlčí, dobrat se zdrojové sémantiky gramatických tvarů je ostatně obecně velmi nesnadné.

 


sázeč stromů

Dotaz:
Jak lze jedním slovem pojmenovat člověka, který v rámci akce na zlepšení klimatu zasadí jeden strom? V angličtině se mu říká planter, nemůžeme však nalézt odpovídající české synonymum.
Sazeč v nás evokuje spíše tiskařské práce.


Odpověď:
Současná čeština bohužel nedisponuje jednoslovným výrazem pro člověka, který sází stromy (a nejen stromy, ale rostliny obecně). Sazeč podle Slovníku spisovné češtiny skutečně znamená „ten, kdo v tiskárně zhotovuje sazbu, např. ruční sazeč“. Označení sázeč odkazuje podle téhož slovníku pouze ke „stroji k ukládání sadby do řádků“. Ovšem Slovník spisovného jazyka českého ze 60. let uvádí slovo sázeč jako poněkud zastaralý výraz pro toho, „kdo sází rostliny, provádí sázení“. Na druhou stranu neuvádí význam sázeče jako stroje, což svědčí o tom, že se význam slova sázeč posunul v souvislosti s mechanizací zemědělství.
Jako nejlepší možnost se nám tedy jeví vyjádřit anglické planter opisem (ve Vašem případě jako člověk, který zasadí jeden strom). Pokud byste přesto trvali na jednoslovném vyjádření, přikláněli bychom se k variantě s dlouhým á, tedy sázeč stromů, ovšem vždy s doplňujícím přívlastkem (sázeč stromů, sázeč zeleniny).

bez toho, aniž by

Dotaz:
Je přípustné spojení „bez toho, aniž by“? Nebo lze pouze „bez toho, že (by)“, resp. „aniž (by)“ samostatně? V morfologii jsme se učili, že varianta „bez toho, aniž by“ je dnes už sémanticky totožná s „aniž by“. Mně osobně podoba „bez toho, aniž (by)“ vůbec nevadí…


Odpověď:
Spojovací výraz bez toho, aniž by i přes jeho stoupající frekvenci v současném vyjadřování užívat nedoporučujeme, jedná se o logicky rozporný, hybridní výraz, vzniklý spřežením spojky aniž a synonymního spojovacího výrazu bez toho, aby. Zajímavé je, že ještě v devadesátých letech byl výraz bez toho, aby odmítán jako nadbytečný neologismus. Dnešní norma už nicméně tento výraz z okruhu přípustných spojovacích prostředků nevylučuje.

viladům

Dotaz:
Ráda bych se zeptala, jaký je váš názor na slovo viladům.


Odpověď:
Slovo viladům je v češtině nové, zachycené dosud pouze ve slovníku neologismů Nová slova v češtině, a to bez jakéhokoli lingvistického hodnocení. Podle našeho názoru jde o slovo, které do značné míry signalizuje jistou odcizenost systému češtiny, popř. perifernost. Viladům je totiž složenina utvořená ze dvou podstatných jmen, s nulovým spojovacím formantem, jinými slovy jde o dvě formálně neobměněná podstatná jména stojící vedle sebe bez spojovací samohlásky (srov. vila-dům vs. přírod-o-pis). Tento způsob tvoření je v češtině zcela periferní, tzv. akademická mluvnice češtiny uvádí pouze jediný příklad: strojmistr, jako ojedinělá hodnotí tato složená podstatná jména též Příruční mluvnice češtiny a uvádí příklady generálporučík, pantáta a mezinárodní odborné termíny ampérhodina, polyvinylchlorid.
Na cizost nikoli ve smyslu porovnání jazykových systémů, ale ve smyslu kontaktu různých jazyků by poukazovaly též velmi hojné výskyty anglického villa house (= přel. „vilový dům, dům vilového typu“), pravděpodobně bychom tuto anglickou podobu mohli považovat za původce pronikání viladomů do češtiny, snad jde o doslovný překlad anglického originálu.
Problematická je též významová stránka pojmenování. Zatímco anglické villa house je dům vilového typu (samostatně stojící, se zahradou, určený pro jednu rodinu), české viladům označuje zpravidla dům s větším množstvím bytových jednotek. Sice nedovedeme vysvětlit důvody tohoto významového posunu, je však zřejmé, že skutečnost označovanou slovem viladům dovedeme spolehlivě pojmenovat domácími prostředky (např. prostým a mnohem častějším bytový dům), tudíž lze pochybovat o potřebnosti slova viladům.
Dovolujeme si vyslovit hypotézu, že užívání slova viladům souvisí s komunikační strategií tzv. developerů či stavebních firem. Viladům jistě evokuje jiné asociace (vyšší úroveň, útulnost, soukromí, přiměřené dimenzování stavby atd.) než dům bytový (bezprostřední přítomnost sousedů, nepřiměřené dimenzování stavby, malé či žádné vazby na okolí domu), ačkoli věcná skutečnost je stejná.
Nepovažujeme tedy slovo viladům za vhodný a žádoucí prostředek nahrazení existujících pojmenovacích jednotek ani za potřebné pojmenování nové skutečnosti.

slícovat

Dotaz:
Obracím se na Vás opět s malou prosbou o radu. Vytvářím oponentní posudek na zajímavou diplomovou práci, která se zabývá lícováním oftalmologických dat. Narazil jsem ale na to, že autor ve své práci velmi často používá slovo „lícovat“ i „slícovat“. V pravidlech jsem druhý výraz nenašel, osobně si myslím, že samo slovo „lícovat“ vysvětluje úkon zarovnání obrazů (snímků) podle určitých kritérií, slovo „slícovat“ mi potom přijde naprosto nesmyslné. Abych netrhal slovo z kontextu, jedná se například o větu: „Na základě těchto algoritmů slícujeme oba získané snímky.“ apod.


Odpověď:
Sloveso lícovat je v češtině nedokonavé, je proto pochopitelné, že mu v komunikaci vzniká potřeba vytvářet dokonavý protějšek, v tomto případě slícovat (Vámi uvedená věta je toho výborným příkladem: autor se zjevně snaží vyjádřit význam dokonavosti, dosažení cíle určitého děje, tj. lícování). Systémově je tedy používání slovesa slícovat zcela funkční. Při hodnocení tohoto slovesa tak záleží především na jeho „ zaběhnutosti“ – pokud by se jednalo o výraz periferní, mohlo by to ve vědeckém textu působit rušivě. V tomto případě se zdá, že slovo slícovat není výtvorem autora Vámi uváděné diplomové práce, ale že se v textech věnovaných lícování relativně často užívá (stačí se podívat do Googlu). Zdá se tedy, že alespoň částečně zaběhnuté toto sloveso je.

podstatný

Dotaz:
Dovoluji se na Vás obrátit s prosbou o poskytnutí pomoci při nalezení přesného výkladu/významu pojmu „podstatný“. Snažím se porozumět tomu, jak je třeba v kontextu tento pojem chápat. Kdy se věc/událost stává „podstatnou“? Je např. změna ceny o 5% změnou „podstatnou“ nebo je podstatnou až když skutečně vážně mění okolnosti/podmínky?


Odpověď:
Význam spojení podstatná změna nelze striktně ohraničit. Můžeme zde mluvit o škále nepodstatnost–p odstatnost, na které máme dva póly. Pól podstatnost bychom mohli vymezit jako „skutečně vážnou změnu“. Problém je v tom, že mezi těmito dvěma póly není jasná hranice. Proto o  podstatné změně můžeme teoreticky mluvit i v případech, kdy změna není nikterak zásadní (např. v případě 5% změny, o které píšete).
Důležitá je zde role mluvčího: Jednoduše by se dalo říct, že podstatné je to, co za podstatné chápe mluvčí. Někomu může v určitém případě 5% změna připadat podstatná, jinému v jiném případě bezvýznamná.

najmout – pronajmout

Dotaz:
Nevím si rady s významovým rozdílem výrazů najmout a pronajmout. Ve Slovníku spisovné češtiny (SSČ) je najmout uváděno ve významu „převzít do nájmu“, „dát do nájmu“ či „za úplatu zjednat“; pronajmout pak jako „dát do nájmu“. Vím, že i v mluveném úzu i korpusu se šíří i podoba pronajmout si – najmout si.
Platí, že hledám-li bydlení, byt si můžu najmout, nebo jen najmout? Nebo si ho můžu i pronajmout?
Nedávno jsem se dočetl, že vzrůstá zájem o nájemní bydlení. Tedy zájem těch, kteří chtějí byt najmout, nebo těch, kteří je nabízejí k pronájmu?


Odpověď:
Slova pronajímat a  najímat jsou zaměňována velice často. Slovníkové definice uvedené v SSČ a SSJČ jsou v tomto případě již skutečně nedostatečné, neboť nereflektují sémantický posun, ke kterému v užívání těchto výrazů došlo. Poslední dobou se významový rozdíl mezi výrazy pronajmout (podle SSČ „dát do nájmu”) a  najmout (podle SSČ „převzít do nájmu”) postupně stírá a výrazu pronajmout, popř. pronajmout si se užívá nerozlišeně v obou významech. Zdá se, že v současném jazykovém povědomí vystupují tyto výrazy v těchto významových vztazích: pronajmout někomu něco x pronajmout si něco / najmout si něco (méně často pak ve slovníku uvedené najmout něco).
Spojení nájemní bydlení bychom chápali jako obecné označení takové formy bydlení, kdy vlastník určité nemovitosti pronajímá byt zájemci o tuto nemovitost. Z citovaného článku tedy podle našeho názoru plyne, že všeobecně vzrůstá zájem o model nájemního bydlení, není třeba dále rozlišovat jednotlivé strany (i když lze předpokládat, že zájem vzrůstá především u nájemců). Od výrazu pronájem nelze odvodit přídavné jméno, proto v jeho významu vystupuje obecnější označení nájemní.

landsmanšaft

Dotaz:
Rád bych Vás poprosil o odborný názor na problematiku českého ekvivalentu známé sudetoněmecké organizace Sudetendeutsche Landsmannschaft. Mělo by se psát landsmanšaft nebo landsmannschaft nebo spíše používat překlad Sudetoněmecké krajanské sdružení? Jde mj. o to, jakou slohovou příznakovost výrazu landsmanšaft přisuzujete – je to spíše neutrální, nebo pejorativní? Tak to vnímali, pokud si pamatuji, někteří publicisté, v (psaném) úzu ale „landsmanšaft“ zřejmě převládá. Podotýkám, že někteří historici nedoporučují užívat překlad „Sudetoněmecké krajanské sdružení“, protože to vnímají v české podobě jako neadekvátní povaze té organizace.


Odpověď:
Tento dotaz se týká spíše historického pojetí (a přijetí) daného pojmu než jeho jazykové vhodnosti. Domníváme se, že pejorativnost slova landsmanšaft, příp. landsmannschaft, nevyplývá ani tak z jeho formy (pravopisu), ale především z významu toho, co označuje, tedy samotné organizace. Nevidíme důvod považovat doslovný český překlad (Sudetoněmecké krajanské sdružení) za nevhodný, ačkoli zavedenějším pojmenováním je pravděpodobně počeštěné landsmanšaft. Co se týče konkurence výrazů landsmanšaft a  landsmannschaft, v Českém národním korpusu nalezneme 56 výskytů první, počeštěné varianty a nula výskytů druhé. Podíváme-li se, jak se s pojmem landsmannschaft zachází v odborných publikacích věnovaných česko-německým vztahům, zjistíme, že je v počeštěné podobě opravdu poměrně rozšířený: o  Sudetoněmeckém landsmanšaftu píše např. Eva Hahnová. Na druhou stranu v knize Václava Houžvičky o sudetoněmecké otázce Návraty sudetské otázky se důsledně používá doslovný překlad Sudetoněmecké krajanské sdružení.
Dali bychom tedy s ohledem na četnost výskytů přednost psaní Sudetoněmecký landsmanšaft, ačkoli vyloučit nelze ani jednu podobu.

neřest

Dotaz:
Chtěla bych se zeptat na původ slova neřest a na slovo opačného významu.


Odpověď:
Podle Rejzkova Českého etymologického slovníku mělo slovo neřest ve starší češtině i významy „soužení, neštěstí, bída, obtížný hmyz, trní a bodláčí, neduh a vyrážka“ (tak ještě v Jungmannově slovníku z let 1835–1839). Ve staré češtině však slovo neřest znamenalo původně tření ryb. Odpovídá mu ruské nérest, ukrajinské néresť, dále i polské mrzost = jikry, slovinské drêst, chorvatské mrijêst; to vše pochází z praslovanského * nerstъ/*nerstь (kde ъ a  ь označují jery – praslovanské redukované, tj. kratší než krátké, samohlásky; změny na začátku slov v západoslovanských a jihoslovanských jazycích jsou vyvolány změnou prapůvodního počátečního *nr-). Příbuzné je také litevské slovo neršti = klást jikry a lotyšské nārsts = jikry. Spojení původního významu „tření ryb“ s významem dnešním je obtížné, ale možné: tření ryb – něco ošklivého, slizkého (vlivem mylného vydělení záporky ne-) –nemravnost, něco nepříjemného vůbec. Svou logiku má i spojení se slovem neřád (srov. např. polské nierząd = nepořádek, prostituce).
Ke slovu neexistuje přesné, dokonalé antonymum typu starý – mladý, horký – studený apod. Protikladnému významu slova neřest nejlépe odpovídá význam slova ctnost (srov. neřestný – ctnostný).

generické maskulinum

Dotaz:

Nelíbí se mi užívání názvů pracovních pozic jen v mužském rodě. Vypadá to, že v různých výběrových řízeních hledají profesory a nedávají šanci profesorkám. Co si o tom myslíte?

Odpověď:

V češtině dlouhodobě funguje generické maskulinum – název osoby v mužském rodě označuje jak muže, tak ženy. Z tohoto pohledu je tedy jeho užití zcela v pořádku. Na druhou stranu se v současnosti šíří společenská poptávka po genderové korektnosti a inkluzivním vyjadřování, a tak se stále častěji setkáváme s uváděním podob obou rodů, např. profesor/profesorka. I to je z jazykového hlediska zcela v pořádku.

 

(Odpověď z 4. 12. 2019, zde zveřejněna 21. 6. 2023.)


1 2 3 45 6 7 8 9 10 11 12 13