Zajímavé dotazy

Odpověď:
Výraz neb se používá jako zkrácená podoba obou spojek – nebo i neboť. Původně se totiž jednalo o jediné slovo. Základní tvar byl nebo v platnosti příčinné spojky a z něho vzniklo jednak kratší neb (jako z tamo vzniklo tam) a tvar rozšířený příklonným -ť a –ti, tzn. neboť a neboti. Všechny čtyři tvary – neb, nebo, neboti, neboť – měly ve staré češtině platnost příčinné spojky. Postupně se tvary nebo a neboť významově odlišily, ale zkrácenou, knižní podobu neb můžeme použít pro obě slova. Viz např. Slovník spisovného jazyka českého.

Odpověď:
Slova weblog a blog a slova od nich odvozená jsou sice poměrně nová a jazykové příručky je dosud neobsahují, ale užívají se dnes velmi často a v oblasti žurnalistiky se staly celkem běžnou součástí slovní zásoby. Mimo jiné i proto, že čeština pro ně nemá jednoslovný název a je nucena je opisovat více slovy (internetový deník, psát/vést internetový deník, pisatel/autor internetového deníku apod.). Domníváme se, že většinu z nich lze bez obav užít. V případě slovesné podoby doporučujeme tvar blogovat (koncovka -ovat je u přejatých sloves nejčastější), ale rozhodně bychom se vyhnuli dokonavému tvaru blognout. Pravopisná podoba vzhledem k novosti těchto slov není zcela ustálena a můžeme pouze spekulovat, která podoba nakonec zvítězí jako jediná možná. V případě slov blog, weblog, blogový, weblogový se v českých textech užívá podoba počeštěná a výrazně převažuje zkrácený tvar (internetový vyhledávač Morfeo uvádí pouze 3 429 výskytů webblogu oproti 63 771 výskytům weblogu a 191 470 výskytům blogu; dále vyhledávač nalezl 132x blogový a 86x weblogový). V případě blog(g)era (příp. blog(g)erky) už není situace tak jasná, podoba je rozkolísaná, ale převažuje původní, zkrácená podoba blogger: 930x bloger, 8 861x blogger; 99x weblogger, 35x webloger.
Ať už se rozhodneme pro kteroukoli z uvedených podob, v českém textu je třeba tato slova uvádět v náležitých tvarech – tedy skloňovat a časovat.

Odpověď:
Důvodem, proč se konstrukce jsem za to rád hojně objevuje v dnešním úzu, je silná knižnost obratu jsem tomu rád. Jazykoví uživatelé hledají novou konstrukci, která by byla méně knižní a hodila by se do běžného denního vyjadřování, i hovorového. Nacházejí ji v analogickém obratu, jehož součástí je vazba za to, totiž v obratu jsem za to vděčen/vděčný, a obě konstrukce jakoby spojují do jedné. Rozšiřování konstrukce jsem za to rád v dnešní češtině lze sotva bránit; nelze ji považovat za chybnou. Změna předložkové vazby je v historii jazyka častým jevem.

Odpověď:
Slova časomíra ve významu „zařízení k měření času“ je možno užít v množném čísle, stejně jako můžeme užít v množném čísle slova zařízení. Lze prodávat různá zařízení, tedy i různé časomíry. Jde o poměrně nový, frekventovaný význam tohoto slova, starší slovníky uvádějí jen synonyma časoměřič nebo časoměr. Z kontextu by ovšem mělo být vždy jasné, kdy jde o zařízení/přístroj a kdy jde o druhý význam slova časomíra, totiž o dějový význam „měření času“ (např. ve spojení člověk pověřený časomírou).

Odpověď:
Užívání titulů slečna a paní se v češtině neřídí žádnými přísnými jazykovými pravidly, spíše společenskými zvyklostmi. Ty se s vývojem společnosti – od generace ke generaci – poněkud
proměňují, a to tak, že titul slečna stále více ustupuje všeobecnému oslovení paní.
Titul slečna užíváme u svobodné dívky, u dosud neprovdané ženy, nikoli u rozvedené nebo ovdovělé ženy. Je vázán na svobodný stav ženy a v současné době je stále více omezován na velmi mladý věk nositelky. Ve všech ostatních případech dáváme přednost oslovení paní, a to jak ve spojení s příjmením, křestním jménem, povoláním, tak bez něj. Dnes už děti ve škole neříkají slečno učitelko, ale jen paní učitelko, lístky do kina si kupujeme u paní pokladní; zatímco spisovatel Herben kdysi napsal, že dům byl majetkem dvou starších slečen, dnes bychom velmi pravděpodobně řekli, že byl majetkem dvou starších paní. Pro roli ženy v dnešní společnosti není podstatné, je-li (byla-li) vdaná, nebo ne, a spolu s tím přestává být důležité rozlišování jejího stavu při oslovování (ostatně u mužů takové rozlišování taky nemáme). Rozhodně tedy neuděláme chybu, oslovíme-li ženu vážená paní v případě, kdy si stavem nejsme jisti. Toto oslovení je dnes chápáno jako neutrální. Pro zajímavost uvádíme, že v angličtině, která zkracuje výraz slečna pomocí Miss a paní pomocí Mrs., se vyvinul a v současné době je stále více preferován neutrální titul ženy, totiž Ms.

Odpověď:
Ve skloňování domácích mužských příjmení zakončených na -e nastává určitý posun. Mluvnice češtiny 2 (Academia 1986) řadí domácí jména zakončená na -e (Kaše, Nevole, Purkyně, Osolsobě) ke vzoru „soudce“; 2. pád je tedy Kaše, Nevole, Purkyně, Osolsobě. M. Knappová v příručce Naše a cizí příjmení v současné češtině (Tax AZ KORT, 2002) rozlišuje dvě skupiny českých jmen. Česká příjmení zakončená na -e/-ě (Kaše, Nevole, Purkyně, Kubice) se skloňují podle vzoru „soudce“; složená česká příjmení se skloňují jak podle vzoru „soudce“, tak pomocí zájmenných koncovek: Skočdopole - Skočdopole i
Skočdopoleho, Osolsobě - Osolsobě i Osolsoběho.
Cizí jména, u nichž před koncovým -e předchází souhláska tvrdá nebo obojetná, se tradičně skloňují podle vzoru „pán“, nověji i pomocí zájmenných koncovek: Goethe – Goetha i Goetheho, Falke – Falka i Falkeho. Zájmenné skloňování je v současnosti běžné i u cizích jmen s měkkou souhláskou před -e, která patří ke vzoru „soudce“: Croce – Croceho, Wünsche – Wünscheho. Předností zájmenných koncovek je to, že ze všech pádových tvarů je zřetelná základní podoba jména (např. Falke na rozdíl od Falk, Hesse na rozdíl od Hess).
Zájmenné skloňování je možné užít jak u jmen cizích, tak i u českých složených jmen. V posledních letech postupně proniká i do první uvedené skupiny; proto se vedle podob druhého pádu Purkyně, Poledne, Klápště, Kubice setkáváme i s tvary Purkyněho, Poledneho, Klápštěho, Kubiceho. Tyto podoby zatím příručky nezachycují, ale zcela vyloučit je nelze.

Odpověď:
Roli nehraje to, že za spojkou a následuje příslovce přitom, ale to, jaký významový vztah je mezi větami, které výraz a spojuje. Podle našeho názoru jde o vztah spíše odporovací než slučovací (spojku a by šlo nahradit např. spojkou ale), proto bychom doporučovali čárku napsat.

Odpověď:
Máme-li na mysli reciproční vztah mezi uvedenými zeměmi, pak je namístě spojovník: vietnamsko-americká válka, kubánsko-americká krize apod., proto bude v tomto významu spojovník i v případě výrazu čínsko-americký (např. čínsko-americké vztahy). Druhá varianta (čínskoamerický) se běžně neužívá, ale z hlediska slovotvorného je možná. Pokud bychom měli na mysli např. člověka, jev apod., který je americký, ale s čínskými kořeny (nešlo by o vzájemný vztah mezi Amerikou a Čínou), pak bychom mohli zvolit pravopis bez spojovníku (např. čínskoamerická komunita – tedy Američané původem z Číny), analogicky k typu afroamerický, latinskoamerický apod.

Odpověď:
Jedná se o vcelku složitou problematiku tzv. „korelativ“ (korelativních výrazů), která doposud není zcela uspokojivě popsána. Poměrně rozsáhlou kapitolu věnoval korelativům ve své Česko-německé srovnávací gramatice František Štícha.
Spojky proto, že a  protože jsou zde rozlišeny významově: „souvětí s korelativem proto, že je vždy toliko odpovědí na potenciální otázku po důvodu realizace děje (stavu), tedy na otázku proč k něčemu došlo. Souvětí se spojkou protože se užívá také tehdy, jestliže celé souvětí poskytuje novou informaci.“ Tento rozdíl Štícha vysvětluje na příkladu věty Pomohl jí, protože ji měl rád, která může mít dva významy:
1. Poskytuje informaci o tom, že někdo někomu pomohl, a  zároveň i o tom, proč tak učinil.
2. Poskytuje informaci pouze o tom, proč někdo někomu pomohl.
Věta s korelativem Pomohl jí proto, že ji měl rád může vyjádřit pouze význam druhý.S výrazy takže a  tak, že je to trochu jinak. Korelativum tak, že vyjadřuje vedlejší větu způsobovou v širokém slova smyslu – např. Voda stoupla tak, že nám natekla do sklepa. Spojka takže naopak uvozuje větu, která vyjadřuje následek vyplývající z  obsahu věty řídící – přičítáme jí tak charakter účinkový: Voda stoupla, takže nám natekla do sklepa.

Odpověď:
Přídavná jména označující příbuzenské vztahy si vypůjčujeme k označení těsných svazků, kterými jsou organizace propojeny, nebo k citově zabarvenému hodnocení takových vztahů. Obyčejně dáváme přednost tomu, že s podstatným jménem rodu mužského spojujeme přídavné jméno bratrský (bratrský závod) a s podstatným jménem rodu ženského přídavné jméno mateřský, sesterský či dceřiný (mateřská centrála, sesterská organizace, dceřiná společnost). Přídavné jméno vnukovský je utvořeno od podstatného jména vnuk, nikoli vnučka. Protože v názvech společností převažují názvy obsahující přídavná jména utvořená od podstatných jmen rodu ženského (mateřská společnost, dceřiná společnost, dokonce i sesterský podnik), doporučili bychom použít spíše přídavné jméno vnuččiný (vnuččiná společnost), avšak ani spojení vnukovská společnost nelze hodnotit jakojazykově nesprávné, a jak lze zjistit například pomocí internetových vyhledávačů, v praxi se objevuje.

Odpověď:
Ze slovotvorného hlediska je slovo párek utvořeno příponou -ek od slova pár (jako domek od dům, stolek od stůl, dárek od dar apod.). Pár i zdrobnělina párek označují dva jedince, věci, jevy (manželský pár, mladý párek, pár(ek) holoubat, křepelek …). Toto slovo bylo vybráno pro označení druhu uzenářského výrobku proto, že se vždy prodávaly dva spojené kusy. Motivovanost pojmenování se však postupně vytrácí, ne všichni uživatelé si ji uvědomují. Může to být způsobeno i tím, že v  posledních letech se už nevyrábějí jen klasické párky, tzn. dvě spojené nožičky, ale jakýsi „had“. Jestliže jsou všechny nožičky spojené a prodavač/ka odřezává příslušný počet, o  párku bychom (chceme-li se úporně držet etymologie) vlastně ani mluvit neměli. Pokud chceme předejít nedorozumění, je nejlepší požádat o konkrétní počet nožiček.

Odpověď:
U jmen středního rodu zakončených na -o jsou z gramatického hlediska možné v 6. p. jednotného čísla koncovky -u i  -e/ě. V případě, který uvádíte, se koncovka -ě objevuje častěji, protože jde o ustálený tvar pro vyjádření příslovečného určení času (v létě, nikoli v létu; stejně jako ve městě, nikoli ve městu). Nicméně u jiných významů než časových (či místních) lze užít obě koncovky bez stylového rozlišení, např. mluvili jsme o  létu i  létě (o městě i  městu). Vzhledem k tomu, že ve Vašem případě je mezi předložku a substantivum vloženo ještě přídavné jméno babí, koncovka -u zde nepůsobí tak neobvykle jako u  ustáleného spojení v létě x v létu. Lze tedy říci, že v uvedené větě by byla obvyklejší, tradičnější podoba s  -ě, ale ani koncovku -u zde nelze hodnotit jako chybnou. Také mluvnice uvádějí, že u těchto substantiv nelze jednoznačně stanovit tu nebo onu podobu. Obě jsou možné – rozdíl je pouze ve frekvenci.

Odpověď:
Přídavné jméno krahová slovotvorně i významově souvisí s podstatným jménem kra, doloženo je však výlučně ve tvaru ženského rodu a právě jen ve spojení krahová voda. Jde o málo známé, ojediněle užívané slovní spojení, synonymní s běžným ledová voda, popř. ledovcová voda.

Odpověď:
Váš dotaz je poměrně problematický. Jednoznačné řešení Vám nemůžeme poskytnout, české gramatiky se na něm totiž bohužel neshodnou. V. Šmilauer například chápe vztah jména a příjmení jako vztah přístavkový, jiní syntaktici zase jako přívlastkový, další mluvnice křestní jméno a příjmení syntakticky nerozčleňují a o tomto spojení mluví jako o komplexním větném členu.
Pojetí uvedeného spojení jakožto těsného spojení přístavkového má své opodstatnění v tom, že jsou oba členy spojení na stejném stupni (jsou stejnými větnými členy) a označují stejnou představu (v tomto případě nositele jména). Problémem tohoto pojetí je, že u Šmilauera nejde o zcela tradiční chápání přístavku – tradičně bychom totiž museli jednu složku spojení označit jako jistý větný člen (předmět či podmět) a druhou složku jako přístavek. Toto pojetí by tedy pro jedince, kteří přístavek chápou tradičně, mohlo při větném rozboru znamenat jisté interpretační problémy.
Pojetí přívlastkové vychází spíše z původu vlastních jmen. Jako přívlastek se v takovém případě označuje příjmení – jinými slovy je dané spojení chápáno tak, že základem je křestní jméno a příjmení toto křestní jméno významově určuje. Toto pojetí však není zcela bezproblémové – příjmení lze totiž zcela běžně užít i bez spojení s křestním jménem (na rozdíl od přívlastku, který bez spojení s rozvíjeným členem užít nemůžeme). Pokud bychom na toto pojetí přistoupili, museli bychom užití příjmení bez spojení se jménem křestním chápat jako jiný větný člen (podmět či předmět) než příjmení ve spojení s křestním jménem, což by nám náš syntaktický popis zbytečně komplikovalo.
Pojetí spojení jako komplexního větného členu je ve své podstatě velice blízké pojetí spojení jako spojení přístavkového ve smyslu Šmilauerově (lze říci, že se jedná pouze o rozdíl terminologického charakteru). Komplexní větný člen tvoří spojení alespoň dvou výrazů, které mají stejnou větněčlenskou funkci, přičemž jednotlivé složky komplexního větného členu označují (v podstatě) touž skutečnost. Toto pojetí se nám zdá pro popis spojení křestního jména a příjmení nejvhodnější, je však třeba dodat, že neřeší, v jakém významovém vztahu obě části spojení jsou.